Foto: Shutterstock
Eva už dlouho cítila, že její rodina považuje domácí práce za něco, co se zkrátka udělá samo. Každý den uklízela, prala, skládala oblečení, nakupovala a vařila. Když po někom zůstaly na stole talíře nebo na zemi oblečení, automaticky to uklidila.
„Nejhorší bylo, že nikdo ani neřekl děkuju. Brali to jako samozřejmost. Když jsem někdy řekla, že už toho mám dost, všem to bylo jedno. Můžu si za to sama, protože jsem děti ani manžela od začátku k pomáhání nevedla. Chtěla jsem být dokonalá manželka i matka. Že doma dělám všechno, mě začalo štvát až postupem času,“ vypráví.
Když se v poslední době začala dožadovat pomoci a chtěla domácí práce rozdělit, nesetkalo se to s úspěchem, a dokonce ani manžel ji nepodpořil. Nepomohly ani žádosti, ani výhružky tím, že je všechny nechá shnít v nepořádku. A tak se jednoho dne Eva rozhodla, že doma přestane být za služku.
„Řekla jsem jim, že dokud mi nezačnou pomáhat, neudělám pro ně nic. Žádné praní, žádné vysávání, žádné utírání prachu. A hlavně žádné vaření. Chtěla jsem jim uštědřit lekci a myslela si, že to vydrží maximálně pár dnů a přijdou s prosíkem,“ tvrdí Eva.
První dny si proto užívala pocit, že má konečně volno. Nechala nádobí ve dřezu, oblečení na zemi a věci tam, kde je členové rodiny odložili. Čekala, že po pár dnech někdo nevydrží a začne uklízet, ale to se nestalo.
„Manžel se mě sice zeptal, jestli jsem naštvaná, ale když jsem mu řekla, že už nehodlám všechno dělat sama, jen pokrčil rameny,“ říká Eva. Rodina to ale vyřešila po svém. Místo vaření si začali objednávat jídlo z fast foodu, aby nemuseli mýt nádobí, používají jednorázové tácky a kelímky.
„Děti byly nadšené. Najednou měly skoro každý den pizzu, burgery a hranolky. Moje vaření jim vůbec nechybělo tak, jak jsem si představovala,“ popisuje Eva.
Podobně to dopadlo s prádlem. Když Eva přestala ostatním členům rodiny prát, nejdřív se rodina přehrabovala v koši se špinavým oblečením, a když už opravdu nebylo co na sebe a nezachránila to ani voňavka, Evin manžel vzal prostě děti na nákup.
„Přijeli s taškami nového oblečení a v tu chvíli mi došlo, že moje představa, jak rodinu naučím vážit si mojí práce, vůbec nevyšla,“ popisuje. Nejhorší je, že Eva už několik týdnů žije v domácnosti, kde jí není vůbec příjemně. Všude jsou věci, které nikdo neuklízí.
„Mně ten nepořádek vadí. Ostatním ne. Děti si klidně hrají mezi věcmi na zemi a manžel si sedne na gauč a jenom odsune hromady nepořádku na stranu. Já v podstatě žiju v pokoji pro hosty, který si zamykám, aby mi tam taky neudělali bordel. Takže asi stejně budu muset jít a všechno uklidit, pokud chci normálně žit,“ uzavírá Eva.
Vyjádření k článku napsala psycholožka Ing. Mgr. Radka Loja:
Myslím si, že tohle není příběh o nepořádku, ale o respektu, kontrole a rozdělení odpovědnosti v rodině. Eva roky všechno dělala sama a ostatní si na to zvykli. Možná měla nějaký čas dobrý pocit, že je dokonalá matka a manželka a že se bez ní rodina neobejde. Možná jí zase nikdo nedokázal pomoci tak, aby to bylo podle jejích představ. To nevím. Každopádně cena za dobré pocity a případnou kontrolu nad chodem domácnosti je dost vysoká.
Když potom ze dne na den přestala dělat všechnu práci, čekala, že rodině rychle dojde, co všechno za ně dělá. Jenže jejich hranice toho, co ještě snesou, je očividně úplně jinde než její. Možná je jim to také nepříjemné, ale šli do boje o to, kdo déle vydrží.
Za důležité považuji i to, že Eva mluví o tom, že jí rodina „nepomáhá“. Domácnost ale není její práce, se kterou jí ostatní mají pomáhat. Pokud v ní žijí všichni, měla by být odpovědnost rozdělená mezi všechny podle věku a možností.
Teď bych doporučovala skončit válku o to, kdo déle vydrží, a začít vyjednávat. Nejprve s manželem a pokusit se uzavřít nějakou dohodu. Potom promluvit s dětmi a konkrétně se domluvit, co kdo bude dělat, kdo pere, kdo uklízí kuchyň, koupelnu atd.
Pokud manžel dlouhodobě odmítá nést svůj díl odpovědnosti za domácnost a nechává Evu žít v prostředí, které je jí vyloženě nepříjemné, je to hlavně otázka respektu a fungování jejich partnerství jako takového.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Máma se sekla a oni vlastně udělali totéž. Když už je to takhle vyhrocené, máma nemůže sklonit hlavu a jít to po nich všechno uklidit! Oni nebudou nakupovat oblečení do nekonečna. Na druhou stranu, měla spíš rodině říct, já jsem unavená, potřebuju pomoct. Táta dvakrát týdně nákup, děti koš a pomoc při studených večeřích, máma praní, co je v koši a ne jinde a vaření o víkendu. Tohle, co nastalo poté, co dělala všechno a najednou nedělá nic, je hra o čas a boj o moc. Jestli ustoupí, má to doživotně a navíc bude rodině k smíchu.
Manžel ani děti nezačnou pomáhat s domácími pracemi, pokud jim - manželovi ihned po sestěhování a dětem postupně přiměřeně jejich věku - jejich povinnosti neurčíte. V jakém věku ty vaše "děti" jsou? Mám sousedku, která neustále mluví o "dětech", ale ty už mají 40 a více. A manžel, to je asi zazobanec, když může okamžitě nakoupit nové oblečení, než aby to původní nechal vyprat anebo vypral sám. A ty vaše "děti", ty on k žádné práci ani povinnosti též nevede. Nakonec, ty vaše "děti" jste, asi, k práci a povinnostem nevedla ani vy sama. Ale, když ty "děti" mají matku, která za ně do tohoto okamžiku, kdy si stěžuje, všechno dělala, a jejich otec je zazobanec, který všechno koupí, protože na "to má", tak ty "děti" lituji. Budou realitou života překvapeny. No a co vy? Jednak jste je nevytrestala, jednak nevíte, jak se srovnat se současnou situací, a jste nemile překvapena tím, že oni se bez vás obejdou. Tak si sbalte kufry, někam vypadněte, na delší dobu, než jeden týden. Ale nepředkládejte jim denně, jak VY jste pro ně důležitá. Na to musí přijít sami.
Z toho je videt, kde te maji a jak jsi pro ne dulezita. Deticky to okoukaly od tatinka, kteremu se porouchal domaci spotrebic - roboticka sluzka, tak to resi po svem. Ze strany manzela zadna laska, respekt, porozumeni a jeste proti mame navadi deti. Ja bych tedy byla nekompromisni, budto si ode dneska ukoly delime, nebo jdu hledat svoji ztracenou sebeuctu jinam jako rozvedena
Ano, je to jen její chyba. Už od batolat se učí, že se hračky uklízí. Když už to tak zvorala, tak by měla vydržet. Ma svůj pokojík. Však si nemůžou pořád kupovat nové oblečení. A co ty obaly od jídla, to se tam všude válí? Vždyť už to tam musí zapáchat. A ještě bych si vařila jídla, co děti mají rádi. A nedala bych jim ! Teď to prostě nemůže vzdát. Co si vzít dovolenou? Aspoň na týden odjet.
Tohle nemůže zůstat jako trvalý stav. Eva je sama proti třem, kteří spolu drží basu. Chápu nadšení dětí z toho, že se můžou cpát fastfoodem a doma nemají žádné povinnosti. (No, do školy snad chodí.) Takže vyhlásit nějaké příměří, nikoliv kapitulaci. Eva, protože je pořádkumilovná, bude chtít mít doma čisto. Pokud se ti tři nafouknou, že to jde bez ní taky a zůstanou v zatvrzelé opozici, nezbude, než jim prakticky dokázat, kam to povede. Pokud se má kam na čas odstěhovat, bylo by to nejlepší a ona si spraví nervy. Peníze u nich patrně roli nehrají, když má tatínek na nákupy....jo, měl by ale vědět, že i nové oblečení je dobré přeprat na rychlý program, bůhví, kde a v jaké skladu leželo.
Psycholožka má nejspíš pravdu v tom, že Eva si to z velké části sama způsobila. Asi to bude kombinace všeho - Eva chtěla být ta dokonalá, co všechno zvládá, manžela ani děti k ničemu nepustila, protože sama to udělá nejlépe a nejrychleji, a ještě dělala fůru věcí a činností, které od ní nikdo nechtěl, jen ona sama měla pocit, že to tak musí být. No a když to trvalo roky, tak si zbytek rodiny prostě zvykl. Děti v tom vyrostly, nic jiného neznají. Evinu "vzpouru" teď všichni berou jako nějaký trest, nevědí za co, ona jim nic nevysvětlila, jen dala ultimátum, manžel se zeptal, jestli je naštvaná, zase mu nic nevysvětlila, tak holt přešli k válečnému stavu, kdo déle vydrží. Možná kdyby si s nimi rozumně promluvila... Ono když se člověk najednou začne zamykat v pokoji pro hosty, tvářit se uraženě a tragicky, a na dotazy nic pořádně neodpoví, co si má o tom člověk myslet.
čili bych doporučila totéž, co psycholožka, cituji "skončit válku o to, kdo déle vydrží, a začít vyjednávat.... konkrétně se domluvit, co kdo bude dělat, kdo pere, kdo uklízí kuchyň, koupelnu atd." A hlavně jak často je to potřeba dělat, protože jestli Eva skutečně každý den "uklízela, prala, skládala oblečení, nakupovala a vařila", tak nejspíš polovinu z toho dělat nemusela a ono by se to nezbláznilo.
K děckám se moc nevyjadřuju, nepíše se, jak jsou staré, ale pokud byly nadšené z nových hader, tak asi puberáci. Ale co sis to, proboha, vzala za mentálně zaostalého jedince? Sorry, tady by přestalo vše, dávno. Kdo nedělá svoji část v domácnosti, a tím nemyslím to okřídlené POMÁHÁNÍ, jak to někteří nazývají, a tím nemám nic intimního. Prostě chlap, který mě má za služku, mě nepřitahuje a kdo mě nepřitahuje, s tím nespím. Takového blbce vrátit tchýni s tím, že je pokažený :D. Bohužel s ním máš děti. A výchova se nepovedla ani tchýni, ani tobě.
Asi stráví zbytek života v pokoji pro hosty. Teď dojela na své začátečnické chyby, to ze začátku všechno dělá sama, aby viděl, jak je schopná, potom na mateřské všechno sama, protože je přece doma a on živí rodinu, potom nezapojila děti, protože jsou malé, všechno jim trvá a neudělají nic pořádně a teď se diví, že berou automaticky, že je jídlo a čisté prádlo ve skříni a ona se diví, že nejsou zvyklé nic dělat.