Člověk si ani neuvědomuje, jak málo stačí, aby se ocitl na dně. Mně se to stát nemůže? A kdo vám to zaručí? Při povodních 2002 jsme přišli všechno. Zbyly nám jen tepláky, v kterých jsme průběh záplav sledovali v televizi na chalupě. Záběry našeho domu v Sokolovské, ponořeného do čtyřmetrové špíny, nám tenkrát připadaly vzdálené. Byli jsme relativně v klidu, do třetího patra přece hladina nevystoupá. To sice ne, ale když voda opadla, vzala s sebou i kus našeho domu. Celá jeho polovina se zřítila a s ní dětský pokoj a část ložnice.
Tristní na tom bylo, že vstup do domu předchozí den statik schválil. Co kdybychom se tenkrát unáhleně vrátili do bytu? Ani se mi nechce domyslet. I tento „drobný“ úřední přehmat částečně vysvětluje, proč si s demolicí domu tak pospíšili.
Nastala šílená anabáze zachránit alespoň něco ze stojící části. Doklady, cennosti, fotografie. Nebylo nám vyhověno. Za úspěch můžeme považovat povolení zúčastnit se demolice a něco si v sutinách vyhrabat. To mohla vymyslet jen (s prominutím) drátěná hlava, která v životě neviděla, jak demoliční proces probíhá.
Obrovská mašina, podobná dinosaurovi, požírá ozubenou hubou stěny domu, jako by byly z perníku. Nábytek, obrazy a veškeré zařízení bytu mizí v oblaku cementového prachu. Pak přijde mohutná sprcha z hasičské cisterny a dokončí dílo zkázy. Co myslíte, že se v tom dá najít? Nic. Nebo skoro nic, abych byla přesná. Vyhrabala jsem si pár knih a pár kousků oblečení.
Najednou se z nás stali bezdomovci a nebýt cizí pomoci, nevím, jak bychom se z té situace sami vyhrabali. Než jsme dostali náhradní byt a finanční podporu od státu, poskytla nám švagrová azyl ve svém domě a od většiny příbuzných jsme dostali nějaké peníze.
Byla to cenná zkušenost, která pořekadlo „v nouzi poznáš přítele“ potvrdila v praxi. Mnoho lidí, které jsme považovali za přátele, se ani neozvalo, a pomohli ti, od kterých bychom to vůbec nečekali.
***....a tak to bývá Dano. My jsme rádi, že jsi nám nikam neodplula, a že jsi tu s námi.
Máte nějaký vlastní příběh, o který se chcete dnes podělit? Pošlete mi ho na redakce@zena-in.cz. Míša
Nový komentář
Komentáře
hrozné... povodně jsem zažila na vlastní kůži, už bych to necgtěla znova zažít, ale příroda a voda, to jsou živly
Nevím co bych v takové situaci dělala, ale život jde dál, nějak by se to udělalo, vždy se najde nějaké řešení. Podnájem, bydlení u rodičů nebo sestry aspoň přechodně. Já naštěstí bydlím v prvním patře na kopci a ikdyž byla u nás na Moravě taky povodeň, tak mimo mé bydlíště, v okrajových částech města.
Asi nejvíc by mi chyběly fotky, ale vlastní postel, mít se kam vrátit, ta jistota - to je domov a ikdyž jsem se tam přistěhovala před dvanácti lety, připadám si už jako starousedlík.
jo,to je neštěstí a ne celulitida na prdeli!
Dejte pokoj, povodně byly letos u nás, sice mě osobně se nedotkly, ale příbuzní zůstali bez střechy nad hlavou. Manžel pomáhal odklízet a když jsem viděla fotky
hrůza
No...na to snad ani nenacházím slova
to je velké neštěstí
Po povodních v roce 2002 jsme přišli o domek v CHUCHLI. S manželem jsme těžce tahali nábytek, lednici, knihovnu, ,dětský pokoj vše do 1 patra. Bohužel, voda postupovala tak rychle, že zaplavila celé přízemí, 1 patro a zastavila se na značce 7,32m.Přišli jsme o vše. Statik nedal povolení, ve stropech zůstali díry po plovoucím nábytku, byli narušené obvodové i nosníkové zdi. Berounka a Vltava nám vzala všechno, co jsme měli. Dům byl určen k demolici. Je zakreslem v povodnových mapách,kde se nesmí stavět.Ted bydlíme s manželem , daleko od řeky a když slyšíme o povodních vždy si vzpomenene na náš domek, a život v CHuchli
vladka006 — #8 Ono to v životě funguje jinak, než si zloděj myslí. Sekneš něco za stovku a až to nejméně budeš čekat, sekne ti někdo jiný něco za tisícovku.
povodně v r. 2002 se mě osobně nedotkly, ale měla jsem na bytě několik měsíců kolegyni s dcerou, která přišla v Karlíně o bydlení
Klára Křížová — #6 No a nakonec to prověřilo i naše manželství. Rozpadlo se jako ten barák. Ale já rozhodně ničeho nelituju
Mimochodem mě k pocitu, že jsem bezdomovec stačilo, když mi v mládí ujel vlak či autobus domů. Když byla zábava nebo koncert u konce, čekala jsem na nádraží na první vlak, co pojede. Unavená, opilá, ospalá , ještě mi bylo většinou zima... a domov s postelí daleko
To je strašný. To vždy ráda pomůžu. Nešnáším lidi co obtěžují a vím, že by si mohli pomoci. Vždy ráda přispěji pokud se mě organizace legitimuje.
Věrulinka — #4 Manžel, v té době jsme ještě spolu nebyli, byl zrovna na vojně a měli za úkol rozbalíčkovat pomoc pro postižené. Co myslíš, že se stalo? Rozebrali si to vojáci a jejich velitelé. A prý tam byli i dost hodnotné věci, DVD přehrávače, hifi věže, prý i nějaký počítače. Manžel a ještě jeden kluk si prý nic nevzali, ten kluk to napsal do tisku a manžel prý potvrdil. Od ostatních vojáků dostali pěkně po hubě. Druhej den po vydání novin si pro toho druhého kluka přijela limuzína, prý z Ministerstva vnitra a manžu nabádali, aby o tom už nikde nemluvil, že je to hrozná ostuda vojska a veřejnost by se to neměla dozvědět.
Klára Křížová — #6
vždy mi bylo špatně, jenom když jsem to viděla v televizi 
Dano mám podobnou zkoušenost, i když nám barák v Karlíně naštěstí nespadl. Byt v Karlíně kousek od tebe, domek v Zadní Třebani (4,5 m vody) Azyl jsme hledali naše rodina spolu s mojí mámou a její kočkou (bydlela v Holešovicích, kde byla také voda). Taky nám naštěstí někdo pomohl.
Pamatuju si, jak chudák netušila co se děje a jak jsem jí volala, ať okamžitě přijede nebo že jí dají ubytování někde ve škole
sileny ,vubec si nedovedu predstavit, ze bych prisla o vsechno.
Ještě že máš hodné příbuzné
, ty první chvíle, asi bych měla další mrtvičku 
, hodně štěstí a aby vás už nic a nikdy takového nepotkalo 
Děsná zkušenost, ale stále znovu se opakující pravda. V nouzi poznáš přátele.
Moc smutný.
Ještě smutnější je, co se stalo s věcmi, které lidi posílaly na podporu postiženým povodněmi.