Nebojte, nespletly jste si rubriku.

Když jsem psala článek o holkách krev a mlíko, automaticky se mi vybavil mému srdci blízký svět divadla, konkrétně opery.

Už asi tušíte, kam mířím. Samozřejmě, když se řekne opera, každému se zjeví noční můra v podobě těžkotonážní rusalky, která nás v průhledném hábitku chodila strašit po návštěvě povinných školních představení. A co teprve kyprá Mařenka dusící Jeníka bujnými ňadry deroucími se z krojové šněrovačky.

 

Ano, tloušťka k opeře prostě patří. O co by si jinak pěvci a pěvkyně opírali své hlasy, musí  mít přece pořádný fundament.

Nevysmívám se jim, mám je ráda, protože patří k mému životu a práci, kterou miluji. Baví mě krotit jejich tvary do koukatelné podoby.

 

Jednou jsem vyfasovala bezmála metrákovou pěvkyni do role princezny. To byla výzva. Do černého jsem ji obléct nemohla… Naštěstí měla ta šarmantní dáma smysl pro humor, a tak v rokokové krinolíně s půlmetrovou parukou na hlavě vplula na jeviště s grácií sobě vlastní, bornovskými vnady vpřed. V hledišti to lehce zašumělo, ale jakmile její fantastický hlas prořízl vzduch, vzal případným posměváčkům vítr z plachet.

 

Divadelní kostým má proti civilu tu výhodu, že jde o stylizaci. Výtvarník může pracovat s předimenzovanými formami a tím lépe tvarovat a vyvažovat hercovy proporce.

Historické doby jsou pro něj jen zdrojem inspirace, s kterým si může volně nakládat.

 

Poněkud složitější situace nastane, když si režisér umane převléci operu do současnosti a navíc má konkrétní představu, jak by měla být představitelka hlavní role oblečená.

Zadání znělo: ona v bílé večerní toaletě, zahalena v dlouhém bílém kožichu, se v průběhu děje postupně svléká, až skončí úplně nahá. Lehce mi zatrnulo a nějak se mi nedařilo zaplašit vzpomínku na princeznu. Rejža mé obavy zaplašil ujištěním, že dotyčná je super kočka.

 

Vyžádala jsem si fotky. Byla jsem nadšená. Učiněná Venuše. Dmoucí kulatá ňadra, štíhlý pas, oblé boky, elegantní póza. Takové tělo je radost oblékat. S chutí jsem se pustila do návrhů.

 

Můj počáteční optimizmus poněkud ochabl ve chvíli, kdy jsem slečnu dotyčnou spatřila in natura. 

Skutečnost, že fotka je minimálně deset let stará, mi jaksi pozapomněli sdělit a já stála tváří v tvář tvrdé životní zkoušce. Jak ochablé tvarohovité tělo vtěsnat do tělového trikotu, aby drželo alespoň trochu pohromadě, až na prkna, která znamenají svět, spadne poslední kousek zpěvaččina kostýmu. Jak z moučného červa udělat sexuální bohyni.

Celou noc jsem nespala, pokreslila stohy papírů, vykouřila desítky cigaret a do uší se mi dral ten její finsko-kanadsko-anglický sopránový ječák, ať s tím něco udělám.

 

Co si počít týden před premiérou? Nový kostým neušijou, subretu nepřeobsadí, musím si poradit s tím, co mám. A jak jsem tak čmárala do svých návrhů, napadlo mě rozdělit ty bílé šaty černou diagonálou.

Výsledek byl ohromují. Černá, jakoby lehce načrtnutá čára vedoucí od ramen a ztrácející se v dlouhé vlečce, měla nečekaně zužující efekt. Subreta byla nadšená. Ochotně vyměnila trikot v prasátkové barvě za jemně síťované černé punčochy a ňadra pozvednutá a zároveň cudně zakrytá pažemi ukázala jen na chvíli.

 

Jak málo stačí k záchraně života výtvarnice.

TÉMATA:
KRÁSA