V mém oblíbeném filmu se říká, že jakýmsi průvodním znakem přepínaného mozku jsou halucinace. „Nic si z toho nedělejte, sestři, já v takovém případě zase vidím krávy,“ praví tam pan Libíček.

k

Ne ovšem pokaždé, když člověk vyžene své intelektuální schopnosti až na hranici možností, musí jeho přetížené vnímání nutně vyprodukovat hovězí dobytek.

Tento víkend mě přesvědčil, že tělo si umí říct o přestávku i jinak. A nejen mě…

Ve čtvrtek jsem šla hodně pozdě spát, protože jsme museli do nemocnice s Míšou, které se večer udělalo špatně. Když jsme se vrátili, našli jsme v „Matyldě“ v slzách naši milou brigádnici. Zemřela jí kamarádka. Prostě jedenáctka v datu bývá vždy náročná.

V pátek jsem vstávala hodně brzy. Musela jsem do Prahy. Do redakce a na několik schůzek. Těsně před Mělníkem jsem zjistila, že včerejší datum bylo ještě náročnější než náročné…

Zvonil telefon. Dozvěděla jsem se, že v ten samý den ráno ještě odvezli do nemocnice moji sestru, kterou po ošetření propustili, a večer i moji maminku. Tu si na interně nechali.

Mé naplánované schůzky na pátek se tedy během jízdy autem ještě rozšířily o pražskou Bulovku. Na psýchu hotová masáž.

Rychle tedy do redakce a pak hurá pro dceru Alici na Zbraslav. Následně na Bulovku lovit doktory a ještě dvě plánované schůzky.

Na té první jsem čekala hodinu zbytečně, protože paní, o které jsem chtěla psát, se nedostavila a nebrala ani telefon. Déle jsem čekat nemohla. Už tak jsem na další schůzku jela pozdě. Ta se ale opravdu vydařila. Šlo o nabídku pro „Matyldu“ a vracela jsem se z ní nadupaná informacemi a hodně nadšená.

Celou cestu jsme novou věc probíraly s Ájou a já se nemohla dočkat, až novinku sdělím společníkům ve Varnsdorfu. Skoro mi praskla hlava, jak jsem se na to těšila.

Konečně jsem jim to mohla říct. (Já to schválně nepíšu vám, protože to je překvapení).

Všichni nadšeně souhlasili, což jsem očekávala. Tak ještě několik telefonátů a hotovo. Plížila jsem se v noci domů a těšila se do vany. V té chvíli již můj mozek patrně najel na nějaký náhradní zdroj.

Krávy? Ne, lejna!

jSpokojeně jsem vydechla a zvřela dveře. Huply na mě kočky v počtu tři. Patrně jim ovšem ani tak nešlo o mou osobu, ale spíše o misku, která od rána zela prázdnotou.

„Ahoj holčičky moje malý, jasně že dáme papat, my šme tady hladový a nikdo tu š námi nebyl… pušinky… ubožátka…“ ševelila jsem rozverně.

Pustila jsem vodu do vany, odložila šatstvo a naplnila kočičí mističky.

Vyrobila jsem odvar z heřmánku, šalvěje a meduňky a nalila si ho spolu s relaxační pěnou do připravené lázně. Voda byla skoro napuštěná a nádherně voněla.

Cestou z kuchyně jsem si ještě povšimla, že ani bedýnky na kočičí hovínka si od rána nikdo nevšiml. Kdo ví, jestli jen od rána…

I vybírám lopatkou obsah bedýnky. Pochoduji na toaletu. Již nepřemýšlím. Fatální chyba.

VŠECHNA TA H…NA JSEM SI TOTIŽ MÍSTO DO ZÁCHODU VRHLA DO TÉ VANY!!!

bv

Halooo, já jsem tady!

Ne, to není všechno. I přítel Radek už ví, co to je, když se přetáhne. V noci přijel z „Matyldy“ pozdě a ráno už tam mazal zpátky tahat kabely na ozvučení. My už jsme tam byli. Přivezl Johanku.

Zaparkoval svůj vůz u vjezdu v půl desáté ráno. Zamkl, otočil se a spěchal pln elánu na zmíněnou elektroniku.

V jedenáct hodin se Míša sebrala, že jede do Hypernovy pro brusinky. Vzala si klíčky od mého auta a odkvačila. Rudá v obličeji se ale náhle zjevila zpátky ve dveřích…

„Ježišimarjá, v Radkovym autě je zamčená Johana!!!“

j

Nebudu popisovat Radkův výraz v ten moment, protože se popsat nedá… zástava krevního oběhu???

Nebudu popisovat ani to, jak vypadala Johanka po téměř dvouhodinovém zoufalém bušení na sklo.

A moje reakce?

Asi bych normálně hlasitě hodnotila práci Radkova mozku a přidala i něco o tyranech, ale vybavil se mi můj zářivý včerejší  výkon s vanou. A tak jsem raději šla jen mlčky chlácholit Johanku.

Všechno dobře dopadlo

Zatímco mně se kočky za zády pošklebují, což si nemusím nijak ověřovat, to je prostě jasné, a Radek se tváří jako největší zloduch ve střední Evropě, Johanka na tom jednoznačně vydělala.

Dostala tolik satisfakcí a omluvných darů, že měla druhé Vánoce… trauma jsme naštěstí vytěsnili efektivně.

Už jste někdy takto přepnuli svůj mozek? Jaký to mělo efekt?