Tak je pondělí a zvoní budík. Ve spěchu se oblékám, už potřetí ze sebe shazuji oblečení, no v čem já půjdu, takový důležitý den... první den ve škole.

Ke škole jsme dojely příliš brzy, opodál postávají dvě rodiny s prvňáčky, pak se začnou trousit další skupinky a rodiny. Pozdraví nás před školou paní učitelka a pak i pan ředitel, blahopřejí k prvnímu našemu dni a všichni se držíme za ruce a jako dlouhý had vcházíme do budovy. Jdeme chodbou s  nástěnkami, svírá mně zvláštní pocit a tak trochu i bázeň. Ano, tady visely dříve moje výkresy a tudy jsem po skončení přestávek vbíhala do třídy...

(soutěž 3. - to)

Procházíme kolem jídelny - ano, ještě si pamatuji ty šedé tácky a bílé talíře, i ty fronty na oběd. Míjíme hlavní chodbu, tady jsme pokukovávala po svém idolu, Zdeňkovi. Vždycky tu postával se svými kamarády a já se svými kamarádkami jsme tvořily hlouček smějících se děvčat opodál. A ředitelna, obávaná to místnost. Naštěstí jsem tam moc často nemusela. Míjíme kabinety - přírodopisný s vycpanými zvířátky, hudební s tolika hudebními nástroji a matematický se všemi těmi modely kuželů, hranolů a jehlanů. Brrrr, písemky z matematiky.



Vcházíme do třídy, paní učitelka nás rozdělí - na prvňáčky - ti usedají do svých lavic, a nás, rodiče, odvádí ředitel do jiné učebny, aby nám dospělým ukázal školní svět z té druhé strany. Ano, už se to otočilo a já jsem od letoška "ta druhá strana", jsem již rodič se všemi povinnostmi a starostmi. Již se mě netýkají ty písemky, pobíhání po chodbách a věčné služby na umývání tabule. Nyní budu já ta, která bude znát průběh třídních schůzek, budu podepisovat vzkazy a poznámky v žákovských knížkách a zlobit se nad neuměle falšovanými podpisy v žákovské knížce.

Ale ten první školní den je premiéra pro nás obě - mě i dceru. Já jsem se ovšem do těch chodeb a tříd vrátila po 13-ti letech, dcera je tam poprvé. A přesto mám pocit, jako kdybych ty lavice, tak důvěrně známé, opustila po pár měsících prázdnin...
linde

Reklama