„Proč se necháš vždycky tak šíleně vylepat?" pohladila jsem něžně jeho čerstvě přistřižený tenisák. „Přece nechceš, abych nosil přehazovačku?" Ta představa mě rozesmála.
Ještě že je dnešní móda k plešatícím pánům tak milosrdná. V sestřihu na pár milimetrů se ustupující kouty a vylysalá kolečka nezdají zas tak markantní. Prostě se statečně přiznají a basta fidli. Doba přehazovaček už je naštěstí pryč. I když určitě se najde pár jedinců, kteří si těch svých pět chlupů zatvrzele honí ze strany na stranu, důmyslně si je obtáčí kolem hlavy a nebo si je dokonce tupírují a lakují, aby je jakž takž udrželi na místě.

Nevěříte? Tak to vám musím prásknout, že jeden takový případ mám dokonce v příbuzenstvu. Můj strýc byl odjakživa neskutečný fešák. Kdyby ho zamlada potkali nějací hollywoodští lapači „ksichtů", mohl být světovým krasavcem číslo jedna. Škoda, že tady nemám jeho fotku, určitě byste mi daly zapravdu. Dodnes i ve svých pětasedmdesáti vypadá skvěle, až na ten útvar na hlavě. Přitom všechny ženy v jeho okolí se shodují na tom, že by mu krátký sestřih slušel a ještě by ho omladil. Ale nedá si říct a se svojí směšnou čupřinou, jejíž výroba ho musí stát nemalé úsilí, se nechce za žádnou cenu rozloučit. Svým způsobem ho chápu... ale jak říká onen sympatický majitel tenisáku: „Vlasy vem čert, horší je, když vypadají zuby."

Obzvlášť těžce nesou ztrátu vlasů třeba herci nebo operní pěvci. Nevím, čím to je, zřejmě nějakou zvláštní hormonální míchanicí, ale tento úkaz se bohužel vyskytuje nejvíce u tenorů, to znamená, milovníků. Jednou jsem se takhle dohadovala se známým operetním pěvcem tenorem, který trval na tupátku. To je takový ten vlasový deklík, co se přilepí nad čelo a vypadá o čuc lépe než celoparuka. Prosadil si tupé u režiséra, ale když vylezl na forbínu, neudržela jsem se a začala se nahlas smát. V civilu celkem pohledný chlap, na jevišti směšný trapák. Paruka u chlapa je prostě hnus. Nepočítám do toho paruky záměrně komické nebo dobově stylizované (rokoko, baroko apod.).

Ale někdy se toho dojmu umaštěnosti a olezlosti, který přehazovačka vzbuzuje, dá využít k dokreslení charakteru.
Nechci se nikoho dotknout.  

Kapitolou sama pro sebe jsou kotlety a pejzy. Dříve se tomu také říkalo licousy. Byly sice poněkud bujnější (kdo by neznal podobiznu císaře pána), ale v podstatě je to totéž.
Nedávno mi kamarádka vyprávěla, že jí trvalo několik let, než manžela, velkého fanouška Elvise, přesvědčila, aby tu hrůzu shodil. Kotlety se mi pojí s obdobím přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Z té doby totiž pocházejí pomalu všechny svatební fotky mých sourozenců. Trapácké kreace mužského osazenstva: Šílené zvony, vypasovaná saka, obrovské klopy a ohavné kotlety. V těch i nejhezčí chlap vypadal jako slizoun.
Předpovídám, že se jejich móda určitě vrátí. Nebo že by už byla tady? Pravda, pár mladíků už jsem s nimi potkala. Ale jsou to spíš mlaďáskové, zelenáči a ušáčci, kteří se zatím hledají a experimentují. Až začnou plešatět, také shodí hřívy a s nimi i kotlety.

Nebo vám se snad kotlety na mužích líbily?
Připadá vám chlap v přehazovačce sexy?
Znáte někoho, kdo ještě tyto pánské ozdoby nosí?
Myslíte, že se jejich móda zase jednou vrátí?


Reklama