Foto: Profimedia

Na ČSFD se o vás píše: Josef Trojan působí jako melancholický, přemýšlivý, uzavřený, introvertní, vážný typ. Ztotožňujete se s tím, nebo se vidíte jinak?
Ztotožňuju. Všechno sedí. Jsou to věci, které jsem o své osobnosti během tří let, co dávám rozhovory, řekl. Ale prošel jsem vývojem. Jako dítě jsem byl velmi extrovertní, takže to, jaký jsem teď, je spíš reakce na moje dětství. Někdy jsem si dovoloval víc, než by se slušelo. Měl jsem prořízlou pusu, tolik jsem nepřemýšlel o svých činech, ale prostě žil. Ale nemůžu říct, že bych byl zlý. V současné introvertní a uzavřené poloze se cítím líp. Občas svádím vnitřní boj s extrovertní částí své osobnosti, ale většinou vyhraje právě ten introvert.

To nezní jako dobrý předpoklad pro hereckou kariéru.
Vůbec není. Ale ten extrovert ve mně je a jakmile se dostanu na filmový plac, na všechno zapomenu a je mi v tom vyhraněném prostoru krásně. Všechno ostatní vypustím.

V rozhovoru pro týdeník Téma jste v roce 2017 řekl, že pro gymnázium jste se rozhodl, protože je dobré mít nějaká zadní vrátka a že v aktuální společnosti je potřeba mít vzdělané lidi. Ve třetím ročníku jste ale ze školy odešel, změnil jste tedy na vzdělání názor?
Nezměnil. Můj odchod nemá s tím tvrzením nic moc společného. Za roky, které jsem ve škole strávil, jsem vděčný. Ale vzdělávací instituce, ať už základní, střední nebo vysoká škola, by neměla být jediným zdrojem informací. Je důležité být aktivní i mimo školy. Je potřeba, aby lidé četli a vzdělávali se i po vlastní ose po celý život. Škola je jen nějaká jeho část.

Jaká jsou tedy ta vaše zadní vrátka?
Od odchodu ze školy jsem vystřídal řadu zaměstnání, která nemají s herectvím nic společného a všechny jsem se do jisté míry naučil ovládat. Zatím chci ve zkoušení pokračovat. Kromě toho, že se naučím hodně nových věcí, je to i zajímavá sonda do lidí a do toho, jak v určitých situacích jednají. To je pro herectví skvělé.

Co konkrétně jste si vyzkoušel?
Práci na recepci, ve sklárně a když to vyjde, tak budu dělat sanitáře v motolské nemocnici. Nedělám to pro peníze, ale chci být v pozici, kdy mi někdo řekne, co mám dělat, a já musím poslechnout. V herectví člověk poslouchá režiséra a potom hlavně sám sebe a svoji intuici. Takže je to jiná role.

Bude takové zkoušení povolání vaší cestou i v budoucnu?
Otázkou je, jestli se mi pořád bude chtít, až budu mít rodinu a složenky na stole.

Josef Trojan očima redaktorky:
Kdybych dělala rozhovor poslepu, jen se sluchovým vjemem, nevěřila bych, že člověk, se kterým mluvím je teprve devatenáctiletý mladík. Josef Trojan mluví poměrně potichu, pečlivě váží slova, ale v hlavě to má evidentně srovnané. Některé rozhovory bývají namáhavější a člověk z respondenta jen obtížně doluje zajímavé informace. Tohle ovšem nebyl ten případ. Šlo to samo, tak nějak přirozeně, jako by Trojan junior dával rozhovory už od kolébky.  

Jak se k vašemu přístupu staví rodiče? Musel jste třeba čekat do osmnácti, než opustíte školu?
Nemusel, ale asi rok jsem s nimi vedl i několikahodinové dialogy a přesvědčoval je, že kvalitu člověka a jeho vzdělání neurčuje škola a maturitní vysvědčení. Je to jen nějaký certifikát, ale větší váhu bych mu nepřikládal. Větší význam pro mě měly ty tři roky, než jsme se ve škole začali připravovat čistě na splnění maturitní zkoušky.

Setkáváte se s negativním pohledem společnosti na to, že jste nedokončil střední vzdělání?
Ano, ale počítal jsem s tím. Okolí mě upozorňovalo, že se na mě bude možná někdo dívat skrz prsty. Ale lidé, na kterých mi záleží a které vnímám jako kapacity, mi při rozhovoru nakonec dali za pravdu, že v mém osobním případě bylo opuštění školy spíš krokem kupředu než zpět.

Dovedete si představit, že byste gymnázium někdy přeci jen dokončil?
Dovedu, ale jedině v případě, že bych chtěl učit herectví.

I to je pro vás cesta?
Spíš takový sen. Na to je potřeba obrovské množství zkušeností, pochopení řemesla, vhled do psychologie a taky schopnost to všechno studentům předat. Herectví je totiž hodně nepřenosná profese.

Vy sám jste vědomosti a zkušenosti získal samostudiem?
Metodiku mám samostudiem, jinak chodím na velmi podobné kurzy jako studenti hereckých škol – na zpěv, jevištní mluvu, práci s hlasem a hru na nástroj. Snažím se mít tělo v takové kondici, abych ho dokázal ovládat, rozuměl mu a mohl se na něj spolehnout. Herectví se dělí na tři důležité aspekty, což je tělo, hlas a mozek. Měly by být v harmonii.

Na vašem Instagramu je mimo jiné fotka Jacka Nicholsona. Jde o váš herecký vzor?
Určitě je to jeden z herců, kterého mám opravdu rád. V mnohých svých rolích postupoval podle slavné Stanislavského metody. Ale můj největší vzor je Daniel Day-Lewis a také Anton Pavlovič Čechov. Ti mi stylem práce nejvíc imponují.

Neurazí se tatínek?
Neurazí. On je jako herec velmi hloubavý, přemýšlivý, rozumí psychologii a postavám. Je citlivý a empatický, takže dokáže charakter krásně rozklíčovat včetně motivace pro činy. Chápe filmový scénář jako celek a tráví přípravou i několik měsíců. Má svůj styl herectví, který je mi v ledasčem blízký, ale není to to metodické herectví a postupné sbližování s charakterem.

Také trávíte hodně čtasu přípravou na roli, nebo spíš improvizujete?
Mám to podobně jako táta. Improvizace mi sedí jen občas. Nedovolím si ji, když cítím, že daná situace vyžaduje přesný řád a já nemůžu popustit uzdu své spontaneity.

Vaše role jsou vesměs vážné. Přijal byste nabídku na komedii?
Představit si to dovedu. Ono je jedno, jak působím v soukromí. Jak jsem říkal na začátku, když vlezu na plac, veškerá moje povaha jde stranou.

Foto: Profimedia

Vaším snem je zahrát si Franze Kafku. Už se něco rýsuje?
Jeden zahraniční režisér si po zhlédnutí Šarlatána řekl, že bych Kafku měl hrát a že by ho tenhle námět zajímal. Takže minimálně se to vyslovilo, ale nic konkrétního se zatím nerýsuje.

Dokážete si představit podílet se na projektu i jinak než herecky? Třeba na psaní scénáře?
Netroufnul bych si, dopadlo by to strašně. Neumím moc dobře psát. To bych nemohl Kafkovi udělat, ale hodně mě zaráží, že tak zajímavý člověk ještě nebyl ztvárněn v celovečerním filmu.

Vnímáte slávu svých rodičů jako pozitivum, nebo břímě, které se promítne do nálepky protekčního dítěte?
Jsem protekční dítě a téhle nálepce se nebráním. Ale nikdy v životě jsem nepožádal rodiče, aby mi v herectví něco zařídili. Od té doby, kdy jsem se pro něj rozhodl, jsem si všechno dělal sám. Našel jsem si castingové agentury, které mě zaujaly výčtem filmů. Jednu jsem kontaktoval, přišel na kamerové zkoušky. První jsem neudělal, ale potom si mě vzali pod křídla a přišly nabídky. Mám za sebou běžnou cestu začínajícího herce. Ale psychologicky vzato moje jméno asi pro režiséry a producenty hraje nějakou roli. Mám takový příměr mimo hereckou profesi. Může existovat kvalitní řezník, ke kterému jezdí lidé z okolních cest. Po nějaké době odejde do důchodu a řemeslo po něm převezme jeho čerstvě vyučený syn a ten se může vydat dvěma cestami. První je taková, že se na to vykašle a poveze se na vlně předchozího úspěchu. Jenže lidé mu tam přestanou velice rychle jezdit. Nebo se bude snažit dělat všechno proto, aby byly jeho produkty kvalitní. Nebude postupovat třeba přesně jako otec, ale bude poctivý a pracovitý, aby si udržel zákazníky.

Nešel jste za rodiči pro radu alespoň ohledně podmínek natáčení apod.?
Jednou v životě jsem volal tátovi z natáčení, protože jsem byl bezradný co dělat s rukama. Chtěl jsem konkrétní radu na konkrétní zahrání něčeho. Jinak ne. Ale je pravda, že o finance se mi stará stejný člověk jako tátovi. Rozumí tomu a nedovolí, aby mě někdo vzal na hůl.

V rámci příběhu filmu Šarlatán předáváte štafetu svému otci. Vy hrajete mladšího Jana Mikoláška a on staršího. Kdo to měl těžší?
Určitě táta, protože zastává tři časová období, několik životních etap, dva totalitní režimy, se kterými se musí Mikolášek vypořádat. Řekl bych, že já jsem jenom udělal brázdy na poli a táta s Jurajem Lojem (hraje postavu Františka Palka, (pozn. redakce) do nich potom pracně sázeli a pěstovali plodiny.

Byl se na vás podívat, aby věděl, jak jste postavu nastavil?
Ono to bylo opačně. Táta začal natáčení dřív. A bylo by zvláštní, kdyby se se svým hereckým umem přišel podívat zrovna na mě, jak si má roli nastavit. Mezi mojí a jeho postavou je asi patnáctiletý předěl a za tu dobu se Mikolášek hrozně změnil a dospěl. Naše postavy jsou tedy dost různé, ale mají nějaké nuance, aby člověk věděl, že jde o stejnou figuru a nebilo to do očí.

Foto: Zuzana Panská, Alžběta Jungrová (z filmu Šarlatán)

V jednom obrazu byste se sejít nemohli, ale potkali jste se alespoň na place?
Při posledním natáčením dnu se točilo na dva štáby. V jednom jsem byl já a ve druhém táta s Jurajem a oni skončili asi o dvě hodiny dřív než já, takže se přišli podívat na moji poslední scénu. Byla zrovna docela zásadní a náročná. Celou dobu jsem při ní byl skloněný, a když jsem narovnal hlavu, stálo kolem mě asi čtyřicet lidí a vepředu táta s Jurajem. Překvapilo mě to a byl jsem rád, že jsem zjistil, že se na mě dívá až po dotočení.

Dostal jste nějakou zpětnou vazbu?
Dlouhé objetí. Ale nebylo to z nějaké nutnosti nebo otcovské povinnosti. Asi znamenalo, že jsem si vedl dobře.

Pokud se nemýlím, tak v divadle vás diváci vidět nemohou.
Momentálně ne, teprve se připravuju. Nabídky jsou, ale ještě vyčkávám a sbírám zkušenosti. Jde o nejtěžší hereckou disciplínu a já nechci být ke škodě.

A můžete prozradit jaká nová natáčení po Šarlatánovi chystáte?
Ve většině věcí jsem zatím vázaný mlčenlivostí. Ale můžu říct o filmu na motivy knihy Jízdní hlídka od Františka Langera. Je o českých legionářích v první světové válce a krátce po ní. Hraju nejmladší článek sedmičlenného pluku vojáků. Těžké, ale zajímavé téma.

Někde jste řekl, že chcete dělat umění. Vždycky pro vás bude výš než finanční ohodnocení?
To nevím, protože nemám velké závazky, neživím rodinu, nesplácím hypotéku. Teď si užívám luxus, kdy si mohu projekt vybrat, zabývat se jím dlouhodobě. Ale do budoucna budu asi muset ze svých uměleckých ambic trochu slevit.

O Josefu Trojanovi (19):
Mladý herec je synem hereckého páru ve složení Ivan Trojan a Kláry Pollertové-Trojanové. Poprvé se mladý muž objevil před kamerou v menší roli v pohádce Anděl Páně. Hlavní roli ztvárnil ve filmu Abstinent v roce 2019. Dvacátého srpna bude mít v Česku premiéru film Šarlatán, v němž si zahrál mladší verzi svého otce – postavu Jana Mikoláška, léčitele obdařeného výjimečnými schopnostmi.

Čtěte také:

Reklama