Během svého těhotenství se nejedna z nás setká s dobrými dušemi, které neváhají vyprávět „historky z natáčení“, udílejí rady a bubákují, co všechno se může stát, atd. Vyprávějí, jak v porodnici na hekárně či na sále to bylo příšerné, neboť tam byla „jedna, co furt křičela“, ale ony to zvládly s přehledem a ještě si u toho pozpěvovaly :-)
„Já jsem těhotenství měla hezké, pohodové, nebála jsem se ani porodu,“ říká Marie, „ale bála jsem se jedné věci. Ne toliko bolesti, ale faktu, že si nebudu moct ulevit, zařvat si, protože se to nesluší.“ Marii totiž vyprávěla její maminka, že s jednou takovou rodičkou, co si neodpustila hlasový projev, sdílela sál a personál si o ní vyprávěl, že je to hysterka. „A ty přece nebudeš hysterka!“ dodá Marie, že tohle nikdy nezapomněla máma podotknout.
Je odborně řečeno „vokalizace u porodu“ takový prohřešek? Má nějaké spojitosti s naší psychickou zralostí, společenským vnímáním se? Klinická psycholožka Mgr. Danuše Jandourková říká: „Největší problémy mají lidé s překonáváním zažitých vzorců chování či toho, co od nás naše okolí očekává. I tady se uplatňuje mýtus, že správná ženská u porodu nekřičí, ale tiše trpí. To je právě případ paní Marie a její maminky. Možná, že Marie vůbec nebude mít potřebu si u porodu ulevit křikem, ale předem už se bojí toho, že se to stane a co si o tom bude okolí myslet.“
Navíc si v řeči Mariiny maminky můžeme všimnou i jedné věci, a to, že hovoří o personálu a řeší za něj situaci. V našem porodnictví šel vývoj jistě kupředu, a tak se i na ono zakřičení si rodičky postupně mění názor. „Postupně se přechází od porodů „pohodlných pro personál“ (tichá rodička na lůžku), k porodům, kdy se snažíme zajistit ženám co největší pohodlí a volnost jak v pohybu (chůze, míče…), tak i v projevu třeba hlasovém. Není problém to, že žena křičí, je jen třeba, aby to tak vnímal personál, přijímal to a možná o tom i dovedl mluvit s rodičkami, vysvětlil jim, že to je normální a že projev každého člověka je individuální. Maminkám také můžeme v rámci přípravy k porodu nabídnout setkání, ve kterých se mohou učit, jak se zvuky zacházet a jak je využít ve svůj prospěch,“ podotýká paní magistra.
Každý máme práh bolesti jiný, každý z nás zvládá fyzickou námahu jinak – někdo si zpívá, někdo si jen tak „ufá“, jiný si potřebuje zařvat.
V souvislosti s vokalizací u porodu jistě stojí za povšimnutí i Alexanderova technika (psali jsme o ní v souvislosti s úlevovými polohami u porodu – ZDE).
Základem této techniky je tzv. sebe-užívání. Sám F. M. Alexander říká: „Moje technika je založena na inhibici, inhibici nechtěných reakcí na určité stimuly, a je tedy hlavně technikou vývoje kontroly nad lidskou reakcí.“ V samotném důsledku to znamená, že si můžete vybrat, jak budete reagovat – jaký příkaz si dáte, důležité ale je nemít strach z porodu, tedy předcházet napětí svalů, které nás stahuje.
Zpěv či vydávání zvuků (u Alexandera ne křiku) vůbec napětí uvolňuje a může být pro mnohé ženy cestou, jak lépe snášet bolestivé stahy, jak bolest vyjádřit. A právě uvolňující „šeptané á“, nacvičované již v těhotenství, vám může pomoci lépe zvládnout porod.
„Určitě doporučuji, aby nastávající maminka prošla kurzy Přípravy k porodu, které vedou zkušené porodní asistentky. Běžnou součástí bývá nácvik dýchání, vysvětlení jednotlivých fází porodu, i prohlídka porodních sálů. Maminky tak získají pocit jistoty a porodní sál (pokud kurz budou absolvovat v porodnici, kterou si vybraly pro příchod svého miminka na svět) pro ně nebude cizím místem, stejně tak jako personál, který o ně bude pečovat,“ vysvětluje Mgr. Jandourková.
Děkuji velmi Mgr. Danuši Jandourkové za rozhovor
P.S.:
Nepřipadá vám zvláštní, že sportovci, jež si při námaze neváhají přímo zařvat, čímž dávají průchod energii (vzpěrači, karatisté), a je jim to dokonce předepisováno, aby si neublížili, jsou oslavováni, zatímco u rodičky je takovéto zakřičení bráno jako nevhodné? Co si o tom myslíte?
Použitá literatura:
Alexanderova technika v těhotenství a při porodu, Brita Forsstromová a Mel Hampsonová, Barrister and Principal, 1996, Brno
Nový komentář
Komentáře
Kaca: presne, ja taky myslim, ze na materske vic nez kdy jindy plati...jaky si to udelas, takovy to mas
...kdyz chce nekdo sedet doma na zadku a plakat, ze je opustenej a nemuze se kvuli diteti hnout z domu, tak je to jeho problem...
jina vec jsou nemocne deti...ale kdyz je vsechno OK, tak nevidim duvod, proc sedet doma na zadku, kdyz se toho da tolik podnikat
Kaca: Tak to jo ale musí ti být smutno, ne? No já si říkám, že bych pak šla tak po roku do práce i můj
říká, že mě požene
Chodíme oba na směny tak by se to dalo zkloubit protože by jsme se celkem střídali a kdybychom už byli oba v práci tak by pohlídala babička. No to je jen představa a jak to bude ve skutečnosti to se uvidí až to přijde.
Kaca: Jseš doma nebo chodíš do práce?
Kaca: Tak takovou dceru měla moje kolegyně když byla malá. Taky jí ležela v obchodě na zemi a řvala, že to chce a hotovo. Teď je jí 9 a vyrostla z toho. Ale užila si jí.
medved: Tak bych si to představovala a ne jak tu někde psal, že ženská na mateřské je jen ženská s poblitým tričkem od mimina, kruhama pod očima a mastnýma vlasama...
ratonito: ja kdyz jsem "jen maminka" (a tedy nepracuju), tak mi materska dovolena skutecne prijde jako dovolena...cele dni jsem s malou venku na vychazkach, doma si s ni hraju...pohoda...
ano, dite ji po dvou hodinach, ale ji tak 10 minut a kdyz pije z prsa, tak neni treba zadna priprava....ty historky jsou pravdive u nekterych lidi tak v sestinedeli, ale to se srovna...fakt tyhle historky neposlouchej
Gedžitka: Convalaria: Tak to doufám a budu se těšit, že se nám brzo poštěstí.
ratonito: medved má pravdu, s jedním dítětem to musí být pohodička
, dvojčata zas tak častý nejsou
, takže klídek, historky neposlouchej, to jen ti lidi chcou, aby je někdo litoval, fakt to nemůže s jedním miminem být tak hrozný
Meander: ratonito: Taky nesnáším noční vstávání a měl jsme štěstí - m oje děti (všechny 3) s d o 6 týdnů budily tak jednou za noc, od 6 týdnů spaly 10 hodin v kuse... A je fakt, že když párkrát v noci brečely, dělala jsem, že spím - a buď po chvíli přestaly, nebo se probudil manžel, přebalil, pochoval, případně mi je donesl ke kojení, já v polospánku nakrmila a bylo.
medved: Já totiž když slyším ty historky jak s dítětem nemůžeš nic, jsi jen uvázaná doma a lítáš kolem děcka, plotny, uklízení a večer padáš na hubu a pak musíš vnoci každé 2-3 hodiny vstávat... Děcko kojíš tak 2 hodiny a za hodinu chce zase...
Fakt nevím jestli tohle všechno může být pravda ale slýchávám.
ratonito: nepanikar, s ditetem to zdaleka neni takova kovbojka, jak se obvykle prezentuje...nebo aspon s jednim tedy neni
stejne jako porod neni takova kovbojka....me tedy treba prislo jako daleko vetsi vopruz tehotenstvi, protoze je desne dlouhy, porod je par hodin...a pece o dite dozivotni
Convalaria: Jé, to je hezky. Doufám, že moje někdy budoucí miminko bude taky takovy.
Gedžitka: Já vím, já jen že já tohle nemůžu zvládnout ani s jedním dítětem.
ratonito: a myslíš, že já sem dvojčata chtěla jo?
Ale přesto sem ráda, že je mám.
Meander: no taky sem si musela zvyknout
Meander: Já jsem na tom stejně a přesto dítě chci. Takže já v base asi skončím.
Já bych skončila ve vězení. Když se nemůžu vyspat, ztrácím rozlišovací schopnosti a příčetnost.
Gedžitka: Já mám dojem, že až někdy budu mít dítě a to bude stačit jedno a ne dvojčata, že to nemůžu zvládnout. Že z toho všeho nevyspání budu jen vzteklá, naštvaná a protivná a nic nebudu stíhat.
zet169: včera sme byli na procházce, musíme jít 2, kočár sama prostě ven z baráku nedostanu, nebo jo, ale stojí to hrozně moc sil a to nemluvím o tom, že se nevejde do výtahu, takže to stálo zařizování a vyřizování, aby sme ho vůbec měli kam dát, úředníci jedni lenošní....
, to si nikdo nedokáže představit, kolik lítání sem s tím měla. Takže vyjdem ven, po 5ti minutách začne mimino ječet, tak ho vytáhnu, pochovám, dám zpátky, ale mimino se chce chovat, takže vezmu mimino do náruče, šupnu pod bundu, ta´tka veze kočár a já nesu mimino. Předesílám, že mimino v kočáře spalo, kdyby nespalo a ječelo, tak se nikam nedostanem. Do obchodu je s nima zatím nemožný jet, takže nakupuje manžel, jediný, kde sme byli je obchod s oblečením pro ně. Jím max. ráno, když jedno spí a druhý si hraje, stejně tak dělám i ostatní věci než se úplně proberou do denního režimu a pak jím až po tom, co je uložíme k nočnímu spinkání. Ale ze všeho nejhorší je to ječení. Až přestanou ječet, bude to v pohodě.
Meander: no jak vidíš, zatím žiju, situace se lepším takže dá
Gedžitka: smekám
Já byla na karbit z kolotoče kolem jednoho míma a bandy příbuzných....
MMCH-náš rarach usuzuje, že je ráno už ve 4. Takže holt chodím v 8 večer spát, abych byla ve 4 schopna pochytit ráno
Gedžitka: Ty brďo! To se dá přežít?