Během svého těhotenství se nejedna z nás setká s dobrými dušemi, které neváhají vyprávět „historky z natáčení“, udílejí rady a bubákují, co všechno se může stát, atd. Vyprávějí, jak v porodnici na hekárně či na sále to bylo příšerné, neboť tam byla „jedna, co furt křičela“, ale ony to zvládly s přehledem a ještě si u toho pozpěvovaly :-)

 

„Já jsem těhotenství měla hezké, pohodové, nebála jsem se ani porodu,“ říká Marie, „ale bála jsem se jedné věci. Ne toliko bolesti, ale faktu, že si nebudu moct ulevit, zařvat si, protože se to nesluší.“ Marii totiž vyprávěla její maminka, že s jednou takovou rodičkou, co si neodpustila hlasový projev, sdílela sál a personál si o ní vyprávěl, že je to hysterka. „A ty přece nebudeš hysterka!“ dodá Marie, že tohle nikdy nezapomněla máma podotknout.

 

Je odborně řečeno „vokalizace u porodu“ takový prohřešek? Má nějaké spojitosti s naší psychickou zralostí, společenským vnímáním se? Klinická psycholožka Mgr. Danuše Jandourková říká: „Největší problémy mají lidé s překonáváním zažitých vzorců chování či toho, co od nás naše okolí očekává. I tady se uplatňuje mýtus, že správná ženská u porodu nekřičí, ale tiše trpí. To je právě případ paní Marie a její maminky. Možná, že Marie vůbec nebude mít potřebu si u porodu ulevit křikem, ale předem už se bojí toho, že se to stane a co si o tom bude okolí myslet.“

 

Navíc si v řeči Mariiny maminky můžeme všimnou i jedné věci, a to, že hovoří o personálu a řeší za něj situaci. V našem porodnictví šel vývoj jistě kupředu, a tak se i na ono zakřičení si rodičky  postupně mění názor. „Postupně se přechází od porodů „pohodlných pro personál“ (tichá rodička na lůžku), k porodům, kdy se snažíme zajistit ženám co největší pohodlí a volnost jak v pohybu (chůze, míče…), tak i v projevu třeba hlasovém. Není problém to, že žena křičí, je jen třeba, aby to tak vnímal personál, přijímal to a možná o tom i dovedl mluvit s rodičkami, vysvětlil jim, že to je normální a že projev každého člověka je individuální. Maminkám také můžeme v rámci přípravy k porodu nabídnout setkání, ve kterých se mohou učit, jak se zvuky zacházet a jak je využít ve svůj prospěch,“ podotýká paní magistra.

 

Každý máme práh bolesti jiný, každý z nás zvládá fyzickou námahu jinak – někdo si zpívá, někdo si jen tak „ufá“, jiný si potřebuje zařvat.

 

V souvislosti s vokalizací u porodu jistě stojí za povšimnutí i Alexanderova technika (psali jsme o ní v souvislosti s úlevovými polohami u porodu – ZDE).

Základem této techniky je tzv. sebe-užívání. Sám F. M. Alexander říká: „Moje technika je založena na inhibici, inhibici nechtěných reakcí na určité stimuly, a je tedy hlavně technikou vývoje kontroly nad lidskou reakcí.“ V samotném důsledku to znamená, že si můžete vybrat, jak  budete reagovat – jaký příkaz si dáte, důležité ale je nemít strach z porodu, tedy předcházet napětí svalů, které nás stahuje.

Zpěv či vydávání zvuků (u Alexandera ne křiku) vůbec napětí uvolňuje a může být pro mnohé ženy cestou, jak lépe snášet bolestivé stahy, jak bolest vyjádřit. A právě uvolňující „šeptané á“, nacvičované již v těhotenství, vám může pomoci lépe zvládnout porod.

 

„Určitě doporučuji, aby nastávající maminka prošla kurzy Přípravy k porodu, které vedou zkušené porodní asistentky. Běžnou součástí bývá nácvik dýchání, vysvětlení jednotlivých fází porodu, i  prohlídka porodních sálů. Maminky tak získají pocit jistoty a porodní sál (pokud kurz budou absolvovat v porodnici, kterou si vybraly pro příchod svého miminka na svět) pro ně nebude cizím místem, stejně tak jako personál, který o ně bude pečovat,“ vysvětluje Mgr. Jandourková.

 

 

 

Děkuji velmi Mgr. Danuši Jandourkové za rozhovor

 

 

P.S.:

Nepřipadá vám zvláštní, že sportovci, jež si při námaze neváhají přímo zařvat, čímž dávají průchod energii (vzpěrači, karatisté), a je jim to dokonce předepisováno, aby si neublížili, jsou oslavováni, zatímco u rodičky je takovéto zakřičení bráno jako nevhodné? Co si o tom myslíte?

 

Použitá literatura:

Alexanderova technika v těhotenství a při porodu, Brita Forsstromová a Mel Hampsonová, Barrister and Principal, 1996, Brno