Jako dítě ji týral tak, že měl problém se zákonem a zákaz se k ní přiblížit. Dnes je po mozkové příhodě odkázán na pomoc druhých. „Jako otec to byla zrůda. Teď je to jen ubožák. Ano, starám se o něho. Jako o člověka, který to potřebuje a jiného blízkého nemá. Není v tom cit, jen slušnost,“ říká Marie...

„Bylo mi sedm, když mě zavíral do skříně za sebemenší prohřešek. Bil mě páskem od pracovních kalhot. Byl tenký a strašně to bolelo. Dokud ale byla doma máma, ještě to šlo. Když se opil, brala si mě do ložnice a zamkla. Někdy do dveří kopal dlouho do noci. Ona plakala a já se strašně bála. Vzpomínám si, jak jsem jednou vlasy z hřebenu hodila do záchodu a zapomněla je spláchnout. Máchal mi tam hlavu snad deset minut.

Ve dvanácti letech máma odjela s tím, že se pro mě vrátí. Dala mě k babičce a dědovi do Klatov. Byly právě prázdniny. Bylo to tam krásné. Babička s dědou byli na mě hodní. Jenže po prázdninách jsem se musela vrátit domů. Pak teprve začalo to pravé peklo. Trvalo skoro dva roky. Několikrát jsem utekla zpátky do Klatov, ale pokaždé mě přes protesty babičky a dědy přivezli domů. Měla jsem strach to někomu říct.

Otec, se kterým jsem tehdy musela žít a který čím dál tím víc pil, buď nebyl doma třeba tři dny, což bylo super, nebo se v tom horším případě zlil doma a pak… Byl nekonečně vynalézavý. Už jste někdy klečeli tři a půl hodiny na struhadle? Nebo se museli koupat v úplně ledové vodě? Za každou maličkost mě tloukl. Odnesla jsem to hlavně za mámu, která se pro mě nikdy nevrátila a o které dodnes nevím vůbec nic. Myslím, že je v zahraničí.

V patnácti mě jeden večer vláčel bytem po zemi za vlasy. Tehdy jsem se mu poprvé postavila. Byl to menší problém, než jsem si myslela. Byl tak opilý, že neměl žádnou stabilitu. Upadl na zem. Zvedl se a uhodil mě do tváře. Snad po sté, ale tehdy jsem se dost nešikovně chytla židle, na které nikdo neseděl, ta mě neudržela a já spadla hlavou na roh linky a vyrobila si parádní tržnou ránu nad okem. Jenže fakt, že jsem zjistila, že je také zranitelný, mně dodal mnohem víc odvahy, než jsem doposud měla.

Druhý den jsem se odhodlala k něčemu, na co jsem do té doby neměla. Ve škole jsem šla za učitelkou, kterou jsme měli na rodinnou výchovu. Byla to mladá holka po škole. Překvapilo mě, jaký projevila zájem a jak byla akční. Jako jediné blízké jsem tehdy uvedla babičku s dědou. Kontaktovala je, společně podali žalobu a ochotně svědčili. Hodně se angažovali. Za krátko byl soud. Děda tam vypadal jako Zorro mstitel. Pár psychologů, nějaké znalecké posudky… bylo to poměrně rychlé.

Sice mě ještě stihl párkrát ztřískat, ale v několika týdnech jsem se stěhovala k babičce a dědovi do Klatov. Dostal zákaz se ke mně přiblížit. Udělala jsem gympl. O tátovi jsem neslyšela dlouhých osm let. Ani mě to nijak nemrzelo, musím říct.“

Teprve nedávno Marii kontaktovala sociální pracovnice z Prahy. Její otec je po mozkové příhodě téměř zcela ochrnutý. Jediný blízký člověk je právě Marie. Buď může být v ústavu pro dlouhodobě nemocné, nebo mu může být poskytnuto domácí ošetřování. 

Marie udělala něco, co možná někdo stěží pochopí. Vzala si ho k sobě a stará se o něho. Spolu se svým přítelem Reném, který je Němec a je o patnáct let starší. O „otcovském“ chování vůči Marušce z minulosti ví všechno.

„Nemám jí to za zlé. V péči o toho muže se střídáme, protože oba chodíme i do práce. Máme k dispozici studentku pedagogické fakulty, která nám také pomůže. Je zcela odkázán na pomoc druhých. Koutkem duše její přístup chápu. Ona je strašně slušný člověk,“ řekl René.

Přebaluji tyrana

„Ne, nedělám to z lásky. Nemám ho ráda. Jeho pomočené pleny vyměňuji proto, že nejsem jako on. Je mi úplně jedno, co si myslí a co mu běží jeho postiženým mozkem. Ví moc dobře, kdo jsem, ale jestli má, nebo nemá pocit viny, mě nezajímá. Nevnímám jeho duši. Jen pomáhám bližnímu.

To dobré, co ve mně je, mi dala babička a dědeček. Myslím, že by souhlasili s tím, co dělám. A hlavně, teď je na tom ten člověk tak, že nemůže nikomu ubližovat, ani kdyby stokrát chtěl.
Nemám ani pocit zadostiučinění. Jen možná, někdy si tak říkám, že ta hlava, do které mě tloukl, je to, co mu osud odstřelil. Je to spíš vědomí spravedlnosti než čehokoli jiného. Vždyť se na něho podívejte. Je to chudák,“ říká Marie.

Na speciálním lůžku, které financovala zdravotní pojišťovna, leží skutečně spíš zbytek člověka než zrůda, kterou byl. Ještě jsem se podívala, jak ho Marie krmí polévkou. Pozorně, opatrně, šetrně a trpělivě. Nemám z ní pocit nenávisti, ale lásky a soucitu také ne.

Proč to pro něho děláte, Maruško?
„Protože jsem jeho dcera. Bohužel.“

Jak byste se zachovala vy?

Reklama