V paměti každého z nás jsou jako krásné ostrůvky vzpomínek na doby, kdy jsme byli šťastni, aniž jsme to tušili. Čím víc je to období vzdálené, tím krásnější se nám zdá. Jste na tom taky tak?

Jak ráda bych zase byla na chvíli tou náctiletou holkou, co trávila kus svých prázdnin u babičky! Konkrétně ve Škrovádě, což je dnes součást Slatiňan. V pokoji, do kterého se šlo po točitých a vrzajících schodech. V pokoji, vestavěném na půdě, kde všude kolem vonělo seno (a v noci šustily myši, dovedete si představit tu hrůzu?)

Vůně. Ano, hlavně asociace vůní ve mně spustí ten starý film.

Ráno. Za oknem, do kterého se natahují větve jabloní s nehezkými (ale o to chutnějšími) letními jablíčky, pokřikuje kos: Hej, holka, nespi, je krásný den! V zahradě voní lilie a jejich omamná vůně se pere s vůní růží. Babička si na nich zakládala a všichni, co chodili kolem zahrádky, jen v tichém údivu žasli nad tou krásou.

V kuchyni voní cikorka. Mám ráda vůni kávy, ale když ucítím meltu, vidím babičku u plotny, ve které se topí polínky. A na těch rozpálených plátech se pečou bramborové placky! Kdo to zná, ví, že plackám pečeným přímo na kamnech ty pečené na pánvi nesahají ani… no jo po kotníky, ale kde mají placky kotníky? Placky jsem měla nejradši jen tak „ na sucho“, ale když babička vytáhla hrušková povidla… Ach jo! V kuchyni taky vonívala dědova fajka, ale to vždycky až po obědě.

Vůně čerstvě pokosené trávy. Vždycky, když děda sekal trávu, asistovala jsem coby vrchní hrabačka (nebo hrabalka?). Na zahradě se sekalo na krmení, na loučce kousek za Škrovádem se sušilo seno.

Odpoledne v Pašťatech. Vůně rozpálených kamenů vystupujících z řeky. Olše své větve máchají v Chrudimce. Plavím se s bratranci na starých babiččiných neckách. Ještě, že je vody jenom po pás. Při ztroskotání se člověk nemusí bát.

Jindy se vypravíme na Buršovu hrobku. Což byl ve skutečnosti hájek uprostřed pole na kopci za Škrovádem. Rostly tam plané třešně. Nejvíc mi chutnaly ty černé jako trnky, veliké jako špendlík, ale tak sladké! A těch hvozdíků kolem, co kvetlo!

Někdy jsem se ztratila na starou hrušku. V jejích větvích jsem měla „pokojíček“ a v něm se tak krásně četly dívčí románky, které jsem vyštrachala v bedně na půdě. Večer jsme poslouchávali rádio. Pamatuju se na léto, kdy četli na pokračování Psa baskerwillského. Četba byla umocňována příšerným vytím. Po skončení se mnou pak babička musela až ke dveřím pokojíku, odkud jsem hupsla rovnou pod peřinu.

Jedno léto mám ovšem  ve vzpomínkách zapsáno černým písmem. Stala jsem se vrahem. Nikdy jsem to nepřiznala, až teď. Byla jsem sama, jediní kamarádi v dosahu  - slepice na dvorku. Rozhodla jsem se je vycvičit. No já nevím, jestli jste to někdy zkoušeli, ale nešlo to. Slepice stále výcviku vzdorovaly. A pak se stalo, že jedna obzvlášť neposlušná skočila rovnou na hnojiště, na jehož okraji byla močůvka. Před mýma očima se v ní utopila. Prchla jsem zděšeně na hrušku a vydržela na ní až do večeře. Večeři jsem strávila jako v mučírně. Babička celou dobu mudrovala, co tu slepici přimělo, že skočila do močůvky…

Dům, v němž jsem trávila prázdniny u babičky, ve Škrovádě pořád stojí. Bratranec ho „vyhnal“ do patra, Tam, kde v seně šustily myši, je koupelna. Starou hrušku pokáceli. Od smrti dědy a babičky jsem tam nebyla. Taky už dávno nejsem malá holka. Ale vždycky o prázdninách, když cítím posekanou trávu a lilie, zavřu oči a vidím se sedět v „pokojíčku“ na hrušce... 

         
Reklama