Petru s Vlaďkou jsem poznala hned první den své existence na vysokoškolské koleji. Nastoupila jsem do prvního ročníku stavební fakulty a se mnou tenkrát přijela i moje spolužačka z gymnázia, která to chtěla na stavařině zkusit taky. No a mou milou spolužačku přidělili na pokoj k Petře a Vlaďce. Tyhle dvě vodařky (posluchačky oboru vodní stavby), které byly svými vlastními protiklady, takže se ve všem, hlavně v ptákovinách, báječně doplňovaly, mi hned padly do oka. Blonďatá Vlaďule a plavovlasá Péťa brzy ovládly značnou část čtvrtého patra a jejich stojednapadesátka se stala proslulou. Když se tam vařily špagety, tak pro dvacet lidí, když měl někdo z kamarádů narozeniny, tak mu Vlaďka s Péťou pořídily zaručeně nezničitelnou blbinu.

 

A třebaže moje milá spolužačka kolej i školu po půl roce opustila, pokoj č. 151 jsem navštěvovala dál. Chodívala jsem se tam chlubit s novým kabátem nebo si naopak pobrečet, když jsem měla po písemce pocit, že jsem ten největší idiot z celého ročníku.

 

Řekla jsem, že tyhle dvě byly každá jiná. Skutečně to tak bylo, snad to jediné, co měly společné, bylo to, že byly obě plné neutuchající energie. Vlaďka se mi jevila jako velice rázná osoba, která vždycky všechno řekne tak, jak si myslí, i když to někdy mohlo být velice nepříjemné. Na druhou stranu měla dar diplomacie. Byla jako živelná pohroma, která se na vás valí ze všech stran a vy nikdy nevíte, kdy vás pohltí. Z ničeho si nedělala těžkou hlavu, byla neskutečně podnikavá a mně připadalo, že je to ona, kdo řídí tenhle tandem. Kdežto Petra byla romantická ustaraná dušička, která si někdy i poplakala. Zaplétala si copánky a psala zamilovaná „písmenka“ svému milému dřevorubci na vojnu. Petra měla ráda tanec, dokonce sama aktivně tancovala, původně se chtěla stát vojákem, milovala letadla všeho druhu a do školy chodila zásadně v lodičkách. Vlaďka pobíhala po Praze v sukni na kšandách a v botaskách, lezla po skalách, jezdila na vodu a milovala svého horolezce Jířu. A obě si v menze dávaly jeden oběd napůl.

 

Tak takhle jsem tyto dvě osůbky poznala na začátku studií. Tenkrát jsem ani nemohla tušit, jakou úlohu obě v mém životě několik let poté sehrají. Jak už jsem řekla, byly to pro mě spolubydlící z koleje, které bylo milo vidět, se kterými bylo příjemné si popovídat, ale od kterých bylo lépe držet se dál, když kuly pikle. Sladká pomsta v podání Vlaďky a Petry totiž opravdu stála za to a mnohé zúčastněné dokázala na dlouho vyřadit z jakékoli činnosti.

 

Většinu historek znám jenom z doslechu, buď se svěřovaly doběhnuté oběti nebo naopak spokojené tyranky. Byla jsem tenkrát příliš konzervativní, než abych holkám stála za nějakou legrácku. Naše debaty byly převážně vážné. Občas mi to bylo docela líto, ale měla jsem pocit, že už jsem jednou zaškatulkovaná jako „nudná šprtka“ a že to snad už ani jiné být nemůže. Zatímco holky lítaly po Praze, já jsem trávila čas nad přednáškami ze stavební mechaniky. Dnes si říkám, že to tenkrát byla pěkná hloupost, některé principy mechaniky dodnes nechápu, ale večerní procházky Prahou se už nevrátí. Aspoň ne tak bezstarostné a bláznivé.

 

Po celých pět let studia jsem se zpovzdálí zajímala, co je na pokoji 151 nového, obzvlášť v soukromém životě těch dvou.  Až v  pátém ročníku nás s Petrou sblížila podobná trpká zkušenost s mužským pokolením. Půl roku poté, v diplomovém semestru, se děvčata rozdělila.  Vlaďka se rozhodla pracovat na diplomu doma, a tak jsme se s Petrou dohodly, že poslední semestr strávíme na koleji spolu. Tímto způsobem jsem se později prostřednictvím jejího přítele seznámila i se svým nynějším mužem, už jsem to tu před časem psala. Sblížily jsme se ještě víc.

A pak přišla ta strašlivá zpráva, ještě dnes se mi rozklepou ruce, když si na to vzpomenu. Děvčata měla těsně po promoci, já těsně před ní. Byla jsem zrovna v práci, zazvonil telefon a odevzdaný a unavený Petřin hlas na druhém konci mi sdělil, že Vlaďka je mrtvá... zahynula v Tatrách pod lavinou. Petře se zhroutil svět a já nevěděla, jak jí pomoct. Měla před svatbou, váhala, zda ji zrušit, nebo ne. Nakonec se rozhodla, že ne. Snažila jsem se ji maximálně podpořit, v té době už jsem byla téměř přistěhovaná za svým přítelem, spolužákem jejího muže, který dělal, co mohl, ale Vlaďčina smrt ho taky zasáhla stejně jako vážná zranění jejího přítele. Věděla jsem, že jí Vlaďku nahradit nemůžu, jen jsem se snažila být jí nablízku.

 

Už je to deset let, časem vše přebolelo, stále bydlíme ve stejném (pro nás obě cizím) městě, máme přibližně stejně staré děti, přibližně stejné zájmy. Jezdíme spolu lézt do skal, i když my s mužem spíš už méně často, naše děti spolu kamarádí, máme vlastně i podobnou profesi.

 

Naše přátelství překonalo i dost velký konflikt, který jsem před časem měla s jejím mužem. Věřím tomu, že kdyby bylo potřeba, pomohla by mi, totéž může očekávat ona ode mě. Pevně věřím, že nám to vydrží ještě hodně dlouho.

 

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY