Moje velmi dobrá známá řeší už delší dobu jedno zásadní dilema. Má jedno dítě a moc by si přála druhé. Je vdaná, má byt, zaměstnání. Netají se tím, že je spokojená, jak žije. Vlastně jí nic nechybí. Jen to druhé dítě, aby prý Andrejka měla sourozence. Ovšem Dáša se (asi vcelku oprávněně) bojí, aby o toto poctivě vybudované zázemí nepřišla, pokud se rozhodne mít dalšího potomka.

"Můj manžel vydělává patnáct tisíc čistého a zatím to vypadá, že by si práci mohl udržet,“ zahajuje bilanci Dáša. „Ale nikdo nám nedá záruku, že to tak bude i za tři, za čtyři roky. Zato mně je jasné, že jakmile si pořídím druhé dítě, tak přijdu o místo. Práce mne baví a obětovala jsem jí dost času, než jsem se vypracovala. Jenže je tu zástup dalších, mladších, bezdětných, které mne hravě zastoupí, pokud zůstanu třeba čtyři roky doma. Bohužel, má práce je natolik časově náročná, že bych nebyla schopná skloubit péči o malé dítě a tohle zaměstnání. S dvanáctiletou dcerou se to zvládnout dá. Ale s dalším dítětem je to prakticky vyloučené. Bohužel, praxe v téhle branži je mi celkem k ničemu. Musela bych někde začít úplně od píky. Ale kde?“

Dáša má sice vysokou školu, ale v jejím oboru jí chybí praxe, takže nemůže spoléhat na to, že by se k původní profesi ekonoma vrátila. A tak jí roky utíkají a ona stále naléhavěji pociťuje, že by se měla nějak rozhodnout. Ale jak? „Já vím, že mohu přijít o práci, i když zůstaneme s manželem při jednom dítěti,“ rozvíjí své úvahy Dagmar. „Ale na druhou stranu - pokud budu mít druhé děcko, tak je to naprosto jisté. A já mám strach, že nás manžel neuživí. Je to stavební inženýr.“

Je mi jí líto, že musí klást na jednu misku vah peníze a na druhou dítě. Nevím, jestli bych na jejím místě věděla, jak se rozhodnout. Notabene, když je jí už čtyřiatřicet, a tak moc času na otěhotnění nezbývá. „Nechci druhé dítě za každou cenu, nechci, abych byla doma bez práce a hádali jsme se s manželem, že máme málo peněz,“ přiznává Dáša. “Bojím se, že bychom museli v ruce obrátit každou korunu a odrazilo by se to na naší rodinné pohodě. Na druhou stranu si říkám: hlady snad ještě nikdy nikdo při dvou dětech neumřel...Ale taky je pravda, že bych po mateřské chtěla dělat práci, která by mne aspoň trochu bavila, a ne abych někde osm hodin trpěla a vzpomínala, jaké to bylo dřív. Asi by to mělo špatný dopad na manžela, na děti.“

Nemyslím si, že by u Dáši šlo o klasickou volbu mezi rodinou a kariérou. Je to obyčejná ženská, která žije v padesátitisícovém městě a měla to štěstí, že získala zajímavou práci, kde sice není nutné mít bůhvíjaké vzdělání, ale talent. A ten asi jinde neuplatní...

Ráda bych ji ujistila, že tenhle problém se řeší i v jiných rodinách, ale nechci jí lhát. Třeba to tak není. Ale třeba to tak je a žádná ženská, pokud plánuje dítě, si nemůže být stoprocentně jistá, zda se ke své původní práci vrátí. Třeba už jenom proto, že měla časově náročné povolání, které vyžadovalo, aby si průběžně doplňovala vzdělání a držela krok s dobou, a hlavně s technickým vývojem...

 

          
TÉMATA:
FINANCE A PRÁCE