Pozvání na rande je náplast na manželovy řeči, že mám pupek, svěřuje se Věra

Foto: VYgenerováno AI

„Potřebuju, abys vyřídil ty kominíky,“ houkla Věra z předsíně a popadla klíče. 

„Tys je objednávala, a teď to chceš hodit na mě?“ Tomáš se objevil vedle ní, na sobě tepláky a vybledlé triko. Dědkovatí, pomyslela si. 

„To si nemůžeš vzít v práci volno?“ 

„Ty jsi celej den doma.“  

Její muž byl už dva roky v invalidním důchodu a přivydělával si korekturami. 

„Já taky pracuju,“ nafouknul se.  

„Ale já tam musím sedět. Nemůžu si brát volno kvůli tomu, že sem na deset minut přijde řemeslník.“ 

„Aspoň by ses víc hýbala.“ 

A bylo to tu zase. Byly doby, kdy se Věra mučila dietami, ale teď, když měla k šedesátce blíž než k padesátce, už neviděla důvod, proč obětovat čas a pohodlí, aby si udržela vysněných pětašedesát kilo. 

„Hýbu se dost.“ 

„Máš břicho.“ 

„Jsem v přechodu,“ odsekla a popadla kabelku. „Kominíci přijdou ve dvě odpoledne.“ 

Vernisáž s překvapením

Cestou do práce se prohlížela ve výlohách. Dělala to celý život, v dobách, kdy jí všechny spolužačky záviděly její dekolt a chlapi z něj šíleli, i teď, kdy jí čas přidal vrásky i kila. Pořád jsem k světu, pomyslela si. Navzdory Tomášovu popichování jsem pořád pěkná, ujistila se. Byly doby, kdy jeho poznámky bolely víc, byly doby, kdy se opravdu snažila nejíst, i když on sám svobodně plešatěl a jeho svaly mizely. Bylo to jako kletba, nástroj, který používal, když jí chtěl srazit sebevědomí. Třicet dlouhých let to fungovalo, možná proto, že Věra měla pocit, že pokud odstoupí ze soutěže, pokud nechá čas vyhrát, propadne se do neviditelnosti. Na to nebyla zvyklá. Ale teď už jí na Tomášově názoru vlastně nezáleželo. 

„Věro, zajdeš dneska na tu vernisáž?“ 

Už léta pracovala v městské galerii a vernisáže pro ni byly spíš nutnost než něco, na co by se těšila. 

„Nemůže tam Terka?“ 

„Terky dcera má nějakou besídku, nebo co.“ 

„Nojo, tak tam půjdu. Mám tam s někým něco řešit?“ 

„Tak autora by asi bylo slušný trochu vyzpovídat a kurátorce řekni…“ 

Věra se pomalu přepnula do pracovního módu. „A víno tam doveze kdo?“ 

Když dorazila na místo, brigádnice jí strčila do ruky skleničku obligátního prosecca.  

„Vy to tady dneska máte na povel, paní Nosková?“ 

„Jen trochu,“ zasmála se. „Kde máme umělce?“ 

Dívka bradou ukázala ke malé skupince.  

„Už pomlouvaj.“ 

Setkání po letech

Věra pokývala hlavou a zamířila k nim.  

„Á, dáma dorazila.“ 

Věra se neupřímně usmála. Sochař, který měl dneska vernisáž, se nikdy nedostal dál než do regionálních galerií, o to víc si užíval všechny trachtace. 

„Všechno v pořádku, Vladimíre?“ 

„Perfektní.“ 

Jeho doprovod obrátil oči v sloup. Byl to muž Věřina věku, a na poměry maloměsta vypadal výstředně.  

Nejspíš je z Prahy, pomyslela si. Ceněná návštěva z hlavního města, co Vladimírovi má dodat glanc světáka. 

„Já vás představím…“ Vladimír si svou roli hlavní postavy večera užíval naplno. 

„Tohle je Věruška, místní galeristka.“ 

„Spíš úřednice než galeristka,“ napřáhla k muži ruku. 

„Věrka Veverka.“ 

„Co?“ zamračila se. 

„Tys mě nepoznala, Veveřice?“ zasmál se muž. „To jsem já, Marek, chodili jsme spolu, chtěl jsem si tě vzít.“ 

Najednou jí došlo, proč jí připadal povědomý. „Chodili jsme spolu dva měsíce, pak jsi odjel do Dánska stát se světoznámým architektem, Máro. Dva měsíce.“ 

„Ale byly skvělý a pamatuju si je. Tys na ně zapomněla.“ 

„Jak jsi mě poznal?“ 

„Vypadáš pořád stejně. A pokud jde o světoznámost, ty jsi galeristka, já dělám na památkářích. Měl jsem se tě držet.“ 

Zasmála se. „Galeristka v rodném městě. Taky jsem měla jiný plány.“ 

„Nelži, Veveřice, jsi tu kápo.“ 

„Ty nelži. Jsi tu za pražskou hvězdu.“ 

„Vy se znáte?“ Vladimír se chmuřil, jako by mu to, že Věra zná Marka líp než on, ubíralo na výjimečnosti. 

„Jo, z mládí.“

Vernisáž běžela svým tempem. Projevy, gratulace, pomluvy v koutě výstavní síně. Jako vždycky. Víno a buráky, jako vždycky. Jen tentokrát měla za patami Marka, což aspoň trochu rozbíjelo nudu. 

„Vdaná?“ 

„Jo, už přes třicet let.“ 

„A dobrý?“ 

„Špatný. Ty jsi kolikrát rozvedenej?“ 

„Dvakrát. Jak jsi to poznala?“ 

„Vypadáš rozvedeně.“ 

„A ty unuděně.“ 

„Pravda.“ 

„Máš pořád krásný prsa. Někdy, když je mi mizerně, vzpomínám, jaký bylo schovat si mezi ně hlavu.“ 

Zašklebila se. „Zašlá sláva.“ 

„Ale hřálo to. Laciné řeči, ale byly jako balzám.“ 

„Nechceš pak zajít někam na víno?“ 

„Proč ne?“ 

„V tomhle jsi taky pořád stejná.“ 

„Nejsem. Teď se prostě nudím, tenkrát jsem pořád čekala, že se stane něco úžasnýho, nechtěla jsem propást ani chvíli.“ 

Pozvánka na víno

Objal ji. Bylo to tak překvapivé a nepatřičné, že na chvíli ztuhla. 

„Veveřice, chce se mi trochu brečet.“ 

„To i mě. Jsme starý, Máro. Máme proč brečet.“ 

„Žárlí na tebe manžel?“ 

„Kdysi žárlil.“ 

„Ale na víno půjdeš.“  

„Jo,“ odpověděla s rozmyslem. Půjde na víno i na každé rande, kam ji Marek pozve. A každá taková věc bude jako náplast na řeči o tom, že má pupek a že má denně nachodit deset kilometrů a že nevydělává o tolik víc než Tomáš. Náplast a pomsta a kus svobody. 

„Máš zabijácký oči,“ zašeptal jí Marek do ucha.  Ohrnula rty. Nejspíš i Marek potřebuje svoje náplasti, tak jako každý. Náplast za náplast, tak je to fér.  

„Natálko,“ obrátila se k děvčeti, které počítalo lahve. „Já už mizím.“ 

Postrčila Marka před sebou a vyšla z galerie vstříc večeru a drbům. Pak se ohlédla na odraz ve výloze. Ukázal jí ženu, která měla trochu rovnější záda než před tím a hlavu nesla jako korunu.  

K příběhu se vyjádřila Mgr. Radana Rovena Štěpánková:

Kolem šedesátky se v životě člověka cosi mění. Už většinou víme, že některé velké sny jsme naplnili, jiné nenaplníme a že náš život dostal určitou podobu. Karty jsou víceméně rozdány a už víme, jak vypadá naše jeviště.

Může to být i čas určitého zrání, moudření. Uvědomujeme si i hodnotu věcí života, které nám dříve připadaly samozřejmé. Jsou to obyčejné věci. Příjemný rozhovor. Někdo, kdo se na nás podívá s radostí. Pohoda všedních okamžiků.

V příběhu Věry slyším otázku, jak člověk přijímá vlastní stárnutí a jak se po mnoha letech života dívá na sebe i na vztah, ve kterém žije. Ví, jak je cenné, že nás někdo vidí, že nás vidí možná i v té podobě, kterou jsme odložili, přesto je naše.

V mládí máme před sebou spoustu možností. Můžeme někam dojít, něco vybudovat, někoho potkat, změnit práci, vztah i sami sebe. Člověk tak trochu pořád čeká, co velkého ještě přijde. S přibývajícím věkem se horizont proměňuje. Vidíme svůj život v delší perspektivě a mnohem jasněji také cítíme, co nám v něm dělá dobře.

Stárne samozřejmě i Věřin muž. Do jejich života vstoupila nemoc a invalidní důchod. To bývá velký zásah do života člověka. Mění se denní rytmus, možnosti, někdy pocit vlastní užitečnosti i místo, které člověk ve světě měl. Může s tím přijít bezmoc, vztek, smutek nebo frustrace.

Z příběhu nevíme, co se v jejím muži odehrává. Můžeme si představovat ledacos, skutečnost může být úplně jiná. Jisté je, že způsob komunikace od něj směrem k jeho ženě je nemilý, nepotěší.
V tu chvíli přichází pozvání na skleničku od člověka, který Věru zřejmě vidí. My nevíme, co bude, ale víme, že je přirozené, že pozvání na skleničku přijme. Nevíme, co bude dál, nevíme nic o jeho úmyslech. Může chtít strávit příjemný večer s ženou, která mu byla vždy sympatická. I kolem šedesátky si dva lidé mohou udělat hezký večer bez jakékoliv záruky, co bude dál.

Stejně tak mezi nimi může přeskočit jiskra. Touha po blízkosti, po pozornosti nebo po zamilování nemá věkovou hranici.

Zajímavé je pro mě hlavně to, co Markovo pozvání udělá s Věrou. Najednou ji někdo vidí jinak, než jak je zvyklá být viděna doma. Je zase ženou, se kterou chce někdo strávit čas. Ženou, která někoho zajímá. A někdy opravdu stačí málo, aby si člověk vzpomněl na část sebe, která se v každodenním životě někam ztratila.

Člověk potřebuje být viděn v každém věku, a proto bychom si měli vážit člověka, který s námi sdílí život, a dávat mu najevo, že ho vidíme. Dávat svému životnímu partnerovi lásku a úctu každý den, pokud ho máme, protože může přijít den, kdy ho mít nebudeme, a teprve pak zjistíme, jak byl pro nás důležitý.

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Milenec mi ukázal, co mi v manželství chybí. Teď nevím, jak se vrátit zpátky, přiznává Lenka