Batolí se vám kolem nohou dítě, když vtom na sebe něco strhne, přestože ho „všichni“ hlídají? Pomáhá vám dítě s vyndaváním nádobí z myčky a najednou se ocitne v jeho rukách nůž?
Pozornosti není nikdy dost, a přítomnosti zdravého rozumu ještě víc. Sama jsem se o tom přesvědčila minulý pátek – ostatně mně, přesněji našemu dítěti se většina úrazů stala právě v pátek. Že by únava matky?
Ne nadarmo nám v předporodním kurzu paní Darina Kopřivová říkala, že i kojenec může seskočit se stolu. Netušila jsem, že to jde. Nám se to naštěstí nestalo, ale kolikrát do toho nechybělo moc a dítě, prohýbající se do luku, přistálo na zemi.
Když mi kamarádka vyprávěla, že jí pětiměsíční miminko spadlo z gauče, kam „jej odložila“, a šla si vedle do pokoje pro kapesník, pomyslela jsem si něco o zatemněném rozumu – samozřejmě jejím. Když naše batole spadlo poprvé z postele, neboť jeho touha po poznávání byla větší než tušení, že existuje něco jako okraj a „propad“, klepala jsem se jak ratlík. Moje instinkty selhaly, protože jsem spala tak tvrdě, že jsem nevnímala, jak se ke mně netulí.
Další „drobnosti“ přeskočím; větší drámo se konalo, když si dcera poranila nos o anténku od mobilu – jojo, ještě takového stařečka vlastním. Jindy jsme nad ní bděli dva, ale běžícímu človíčkovi ani na trase dlouhé dva metry nezabráníte, aby zakopl a padl tváří na nohu od stolu... nebo aby vylezl na židli, kdy se vzápětí rozhodne, že tam vlastně nechce, a po zádech volným pádem klouže k zemi... koukáte na něj dva, a přesto se to stane...
Proč to všechno píšu? Protože si uvědomuji, že naše pozornost klesá a ochabuje, jindy vkládáme do schopností dítěte víc, než může v daném časovém úseku vývoje zvládnout, nebo prostě spoléháme na toho druhého...
Vsadím se, že dokážete v hlavě vymyslet x příčin případných zranění – ostré hrany, nůž, vařící voda, fritovací hrnec, přiskřípnuté prsty ve dveřích či zásuvkách, nezaslepené elektrické zásuvky, dostupné chemikálie či léky, rozlitá voda na podlaze...
Mým dnešním „vzkazem“ je: důvěřujte, ale prověřujte. Hlavně sebe! Klišé „děti jsou gumové" nebo vždycky to vypadá hůř, než to ve skutečnosti je... jsou prostě jen klišé.
Nový komentář
Komentáře
Meander, mas pravdu a s vekem ditete se mi zda, ze je to cim dal zretelnejsi. Kdyz lezi jak placka a porad spi, tak to jeste jde, ale kdyz zadne chodit, tak je to peklo...
Ježíšmarjá! Souhlasím s kámošem, který tvrdí, že v okamžiku narození dítěte vlastní život končí a člověk se stává podhoubím.
Myslím si, že jsem hodně opatrná máma, ale jak říká titulek, pozornosti není nikdy dost. Doma jsem starší
přebalovala na pračce v koupelně. Měla jsem podložku, která měla zvýšené okraje a když na ní 
ležela, měla za hlavičkou stěnu. A malá byla zvyklá se mi opírat o břicho nožkama a jakoby se odrážet. Jednou jsem jí přebalovala na chatě a nedomyslela jsem to. Stůl byl uprostřed místnosti a malá, jak byla zvyklá, zapřela se mi o břicho a odrazila se. Jenže neměla za hlavičkou zeď a tak sletěla dolů. Naštěstí za stolem byl gauč a ten zmírnil pád, ale krve by se ve mě v tu chvíli nedožezal. Ale dopadlo to dobře.
Mladší jsem zase měla v nosítku na stole a myla jsem nádobí. Nikdy se nijak moc nemrskala, nevím, co jí to zrovna tehdy popadlo. A jak se usilovně mrskala, ta se posunula až na kraj a než jsem se nadála, byla dole. A zase jsme skončily v Motole, naštěstí taky dobrý. Fakt je to okamžik a neštěstí je tu, ani se člověk nenaděje. Pak zas jednou ta mladší našla na zemi šroubek, který jí vypadl ze židličky, aniž jsme si toho všimli. Zbaštila ho a já si to uvědomila až druhý den, kdy starší dcera zjistila, že ten šroubek v židličce není. Vzpomněla jsem si, že malá něco spolkla a měla při tom trochu problémy, ale domnívala jsem se, že to byl piškot. Ty si totiž s oblibou házela na zem, pak se tam usadila a baštila je. Skončily jsme na Bulovce, kde na RTG zjistili, že šroubek tam opravdu je. Dva dny jsem se šťourala v hovínkách, než jsem ho našla. Oddechla jsem si, šroubek měl totiž velmi ostrou špičku.
Myslím,že každému se někdy něco podobného stane, tomu se zkrátka zabránit nedá.
Vzhledem k tomu, že náš 15ti měsíční drobek umí vylézt na patrovou postel, přistaví si stoličku a pustí vodu v koupelně, běžně strká packy do dřezu v kuchyni (opět na stoličce)a podobné atrakce, tak mi nezbývá, než doufat v anděla stážnýho. Páč i já občas polevím v pozornosti a když příroda zavolá, tak holt na ten ajnclíček odběhnu.
ho tuhle hlídal, já došla do kuchyně, tam Kuba seděl na zemi a půlil cornflakes. Tou největší kudlou co máme doma. A vedle v obýváku taťulda pokojně sledoval formulky a liboval si, jak si Kuba tak pěkně hraje s vařečkou 
.
Ovšem
jaku:
...no, týjo, chudák malej, ale to je raz dva..
Mladej ho přivřel do dveří od šatny, jsou dřevěný a ne tak tvrdý...
Někdy se divím, že mé děti -vcelku bez velkých škod -přežily...
Je pravda, že většina úrazů se stává "pod dohledem".
Člověk může být sebevíc opatrný, někdy se to prostě stane.
svetluszka: s tím nehtem - buď ráda, dopadlo to skvěle.Našemu 4-letému přišívali celý článek prstu " ucvaknutej" ve dveřích. Taky to vypadá už dobře a taky doufám, že to byl první a poslední
Když malej asi v 7-8 měsících spadl z postele tak od té doby jsem ho z ní nesundavala způsobem zvednou a odnést , ale otočila jsem ho na břicho a za nohy táhla na okraj post. dokud nedal nohy na zem...
...za chvíli se tak naučil sjíždět sám 
...a pod ním je už konečne novej a krásnej...
...doufám, že je první a poslední...
PS: Včera mu upadl přivřenej nehet ze dveří...
výšek ... omlouvám se,
chce snídat zmrzlinu a já ji jí nechci dopřát.
7kraska: moje dcerka nikdy nespala v postýlce a z postele mi nespadla ani jednou. Od 18m. spí ve svém pokoji na normální posteli a žádné pády nebyly. Každé dítě je jiné. Jinak "umí" velmi rychle lézt do víšek. Než jsem se vrátila z WC tak si k lince přišoupla svoji židličku, vedle židli a už byla na lince, kde se na sporáku vařila polévka a měla jsem vytažené nože. Myslím, že jsem překonala světový rekord ve skoku přes místnost bez rozběhu.
Pro Nyo: jsem SOBEC, chodím na WC
U nas to delame tak, ze se rekne "předávám dítě" a druhy rekne "přebírám dítě", aby se nerozmelnovala odpovednost, kdy jeden hlidac spoleha na druheho.
Nicmene dcera spadla z postele 3krat (za 11 mesicu) - jednou jsem jeste nevedela, ze se umi sama prevratit a to hned nekolikrat za sebou, podruhe jsem ji dala rano do postele tatovi a on se jeste uplne neprobral a dcera se odkulila (uz to nikdy neudelam, ponauceni jednou navzdy) a potreti mi stejne jako autorce spadla, kdyz jsem usnula a necitila, ze se netuli (vzala jsem ji do postele uprostred noci, kdy zacala brecet, ale je to blbost, mela by se uspat v postylce a neriskovat pad z postele od spici matky).