Končila jsem zrovna studia na peďáku. Můj milostný život stál  spíš za nic než za moc, ale mé smutnění dostatečně zaháněla vize blížících se státnic. Aby toho nebylo málo, nabídl mi kamarád místo v malém nakladatelství. Vzala jsem to, i když skloubit to se školou bylo docela náročné.

A pak přišlo léto. Jednou se nám náš pracovní večírek trošku rozjel a když nás unavený vrchní konečně vyhodil, rozhodli jsme se pokračovat u kolegy Aleše. Zábava pokračovala dál, volali jsme do různých rádií a hráli nám písničky na přání, objednávali jsme si pizzu po telefonu, hráli jsme fotbálek s jeho masážními míči. No, asi si dovedete představit…

Najednou jsem zjistila, že je skoro šest ráno, já si stále povídám s Alešem a ostatní se buď vypařili nebo vytuhli různě rozložení po bytečku. Poslední zbytky sebezáchovy ve mně volaly – neblbni, vźdyť je to KOLEGA! Ale to bych nebyla já. Jak se objeví něco pokud možno komplikovaného, tak si to nemůžu nechat ujít. Začali jsme spolu chodit.

Aby to bylo opravdu se vším všudy, tak jeho bývalá slečna Klaudie, byla taky od nás z práce. I když se s ním rozešla ona a před pár měsíci, tak se stejně neubránila uštěpačným poznámkám na moji adresu. Mrzelo mě, že mě Aleš proti ní nepodpořil, jenže jsem si to obhajovala jako jeho skvělou vlastnost předcházet konfliktům na pracovišti.

Ačkoli byl Aleš skoro o dvanáct let starší než já a měl svůj vlastní byt, stále přebýval u rodičů. Tvrdil, že je to pohodlnější, že to má blíž do práce. A já mu to samozřejmě odkývala. I když to znamenalo, že naše schůzky se odehrávaly pouze v době, kdy jeho rodiče odjeli na chatu. Ptala jsem se ho, proč ten svůj byt aspoň nepronajme? Jen mlčel… Brzo mi ovšem začal předhazovat, že bych neměla bydlet s mámou, že bych se měla osamostatnit (haha!).

Taky se zděsil, když zjistil, že neberu žádné antikoncepční pilulky(špatně je totiž snáším). Hned začal mluvit o tom, jak musím myslet na kariéru a na dokončení školy (to jsem měla asi měsíc před závěrečnou zkouškou).

Překvapovalo mě, že Alešova maminka se o něj pořád stará jak o malého, žehlí mu, pere, vaří, nakupuje. Pravda, on k ní byl pozorný, kupoval jí květiny, zval ji na večeře, chodil s ní na koncerty vážné hudby. Nicméně nikdy jí s ničím nepomohl – ani s nákupem, ani s venčením jejich rotvajlera Iggyho. Takže jeho mamka přiběhla s nákupem z práce, skočila se psem a hnedka se začala ohánět v kuchyni. Nemůžu o ní říct nic špatného, byla to docela příjemná paní, ale přišlo mi, že se o něj stará až moc.

Moje máma chtěla Aleše konečně poznat, a tak vzkázala, ať se u nás zastaví na Boží hod na svíčkajdu. Jen suše řekl, že na celé svátky musí být NUTNĚ doma s rodiči!!!! Neexistuje, aby se vzdálil, protože maminka dělá úžasný speciální štrůdl, nejlepší svíčkovou atd.

Pak jsme spolu s jeho kamarády odjeli na hory. Tam konečně i mně začalo docházet, že s tím pánem není vše úplně v pořádku. Nejsem nějak extra sportovní typ, ale taková procházka na mrazivém a jiskřivém horském vzduchu, to můžu. Ne tak Aleš. Za celý týden opustil chatu pouze jednou, a to když mu došly cigarety.Jinak seděl dole v baru, popíjel alko i nealko, jedl a čekal na večer, až se vrátíme z venku. Pak pařil až do rána.

Vrchol bylo, když si pro něj v neděli přijela maminka s tatínkem, kteří se vraceli z chaty. Já už jsem se k nim do vozu nevešla, měli s sebou ještě psa a děti Alešovy sestry. Aleš mi jen řekl, že už jedou. Když se nevejdu ke klukům do auta, tak prý jede nějaký linkový autobus. Se zbytkem sebeovládání a zaťatými zuby, jsem se ho optala, zda by nebylo lepší, kdybych zkusila dojet do Prahy na běžkách. Mlčel. A opět mu nic nedocvaklo.

Zato já jsem při pohledu na zadní světla jejich auta nevěděla, jestli mám brečet nebo vzteky řvát. Jedno mi ale bylo jasné – radši do konce života sama než TOHLE! S tímhle odhodláním jsem nasedla do auta k Jardovi (Alešův kamarád). Viděl, že mi není moc do skoku, tak jen sympaticky mlčel a dovezl mě až domů.

Alešek byl druhý den v práci samý med, napapaný a nažehlený od maminky. Když jsem mu řekla, že je mezi námi konec, vypadal překvapeně. Když zjistil, že to myslím vážně, tak se rozzlobil. Že prý stejně s nikým dlouho nevydržím, že nejsem typ na dlouhodobý vztah.

Polkla jsem slzy a rychle odešla. Jeho bývalka Klaudie se na mě v kanceláři kupodivu chápavě zadívala a řekla: „Maminka?“ Myslím, že to odpoledne zvonilo Alešovi a jeho máti v uších pěkně dlouho…

Pár dní na to volal můj zachránce Jarda, jestli bych nešla třeba do kina. To kino se nám teda trošku protáhlo, už jsme spolu pět let a ani ne za měsíc budeme už tři :)))))

 

Reklama