To jsou indicie, které charakterizují jedno zajímavé městečko. Na to, že nemá ani dvacet tisíc obyvatel, je to docela slušná bilance a má svým návštěvníků co nabídnout. Poznáte, kde jsem byla?

question

Bylo fajn se tam po letech zase podívat. K tomuhle městečku mám totiž osobní vztah, i když jsem ho díky dojíždění znala jen velice povrchně. Ale střední škola a studentská léta mi navždy zůstanou pod kůží. Nenáviděné vstávání a hodinová cesta nacpaným autobusem na tom nemůže nic změnit.

náměstí

Náměstí

Tahle střední škola nebyla a není jen tak ledajaká. Je to škola vyhlášená. Díky první indicii, šutru, se jí mezi studenty říkalo šutrárna. Už víte?

sochy

Já vím, že se po exponátech nemá lézt, ale nemohla jsem odolat. Zase se ve mně probudila ta „rozverná“studentka

Ruka

Ruku na to, že už to příště neudělám

socha

A do třetice socha. Tahle je opravdu mystická. Co říkáte?

Tak jdeme na druhou. Trubky nejsou trubky lešenářské, kanalizační ani vodovodní. Chtěla jsem vás trochu zmást. Jsou to vlastně trubičky. Voňavé, lehoučké a moc dobré. Nejslavnější trubičky v Čechách, které se podle staré receptury vyrábějí dodnes. Ty jsem vám ale nevyfotila. V krámku byla moc velká fronta a nechtělo se mi čekat. 

Pojďme tedy na třetí indicii. Co má s tímhle městečkem společného divočina? To byste se teprve divili. V dochované prvorepublikové plovárně se natáčel film „Eliška má ráda divočinu“ a na ty doby vzpomíná celé město. Už bylo sice po plovárenské sezoně, ale místo má svoji atmosféru i v době babího léta. Což obzvlášť ocenili někteří otužilci.

plovárna

Na plovárně byl úžasný klid. Škoda, že jsme neměli plavky. Někteří se tam ještě teď na konci září koupali

plovárna

Krásná stavbička

plovárna

Kromě „Divočiny“ by se tady klidně mohlo natáčet něco ze Skandinávie.
Finský dřevěný domek, v pozadí břízky...

Teď už musíte vědět, o jaké město jde!

Je tam krásně a určitě stojí za to, abyste se tam zastavili. Když ne pro nic jiného, tak ochutnat trubičky a projít se po sochařském parku.