Pozdní láska

Stála jsem na balkoně hotelového pokoje a pozorovala, jak se na šumavskou krajinu pozvolna snáší večer. Pohled na zalesněné kopce mne nějakým zvláštním způsobem uklidňoval a zároveň i rozechvíval.

Hlavou se mi na přeskáčku promítal celý můj uplynulý život. A jako už milionkrát předtím se mi do myšlenek vkrádal bývalý manžel. Chtěla jsem ho úplně vytěsnit, zapomenout, zavřít tuto nešťastnou kapitolu svého života, ale nešlo to.

Jako neuspořádaný film jsem v duchu sledovala krátké záblesky jeho žárlivých scén, křiku, obviňování a znovu jsem na své tváři cítila palčivou bolest ran, na které po jeho nekontrolovatelných výbuších vždy došlo. Žaludek se mi sevřel ve strnulé křeči a mé tělo zaplavila bezmoc ve chvíli, kdy se na mne posléze vrhnul, aby mi dokázal, že ON je ten, který jako jediný má právo na mé tělo.

Celé roky jsem tak žila – ve strachu, v ponížení, v nikdy nekončícím pocitu, že jsem se něčím provinila a musím za to pykat. Nevěřil mi, ač ke svému chorobnému žárlení nikdy neměl skutečný důvod. A dokázat, že jsem nic neudělala, bylo nemožné. Ve stále kratších intervalech se jeho útoky stupňovaly a já jsem se postupně stávala apatická.

Manželská blízkost a souznění, které by měly být součástí každého vztahu, u nás neexistovaly. Milování – či přesněji řečeno sex – nemělo s něhou a láskou nic společného. Bez přípravy, bez lásky a bez jakéhokoli citu se mne zmocnil a během několika minut vykonal to, co chtěl. Pak se vždy odvalil a poplácal mě po zadku: “Takhle jsi hodná holka.”

Když jsem se po mnoha letech dokázala z tohoto područí vymanit, cítila jsem na jednu stranu obrovskou úlevu a na druhou neskutečnou tíhu. Léta, která jsem s ním prožila, se na mé duši podepsala víc, než jsem si dokázala připustit.

Bylo mi už přes čtyřicet a dospěla jsem k názoru, že až do smrti zůstanu sama. Představa mužských rukou na mém těle ve mně vzbuzovala odpor a abych pravdu řekla, má vlastní sexuální touha byla po lekcích bývalého manžela zakopána hodně hluboko pod zem a nevypadalo to, že by se někdy měla ukázat na denním světle.

Asi dva roky jsem se vzpamatovávala a učila se žít. Jak jsem se postupně zklidňovala a zvykala si na to, že není nikdo, komu se musím zpovídat, kde jsem byla, co jsem tam dělala, že na mne nikdo nekřičí a nikdo mne nebije, chytla jsem jakýsi druhý dech.

Dokonce jsem občas zaflirtovala s nějakým mužem, ale nikdy jsem to nenechala zajít příliš daleko. Varovná kontrolka s obličejem mého ex se rozblikala pokaždé, když se mé srdce jen trochu víc rozbušilo a má touha se posunula o kousek výš na povrch zemský.

A teď jsem tady. Na Šumavě, užívám si naprostý klid a také, konečně, snad … i lásku.

Dušana jsem poznala před dvěma měsíci na jednom večírku a z mé počáteční nedůvěry se vyklubal cit, který jsem už léta nepoznala a o kterém jsem si myslela, že ho už nejsem ani schopná. Byl velmi pozorný a něžný, ohleduplný a nespěchal na mě. Dlouhé hodiny jsme si spolu povídali a postupně zjišťovali, že mezi námi vzniká něco velmi silného, neopakovatelného...

Stojím na balkoně, večerní chlad mě celou obklopil a připadám si jako sedmnáctiletá dívka. Srdce mi buší až v krku, mísí se ve mně strach, radost, láska a také obavy, jak obstojím. Vím, že dnes “k tomu” dojde. Cítím, že má hluboko zakopaná touha je už cele venku a netoužím po ničem jiném než po jeho objetí, dotycích, polibcích. A přitom se toho až neskutečně bojím.

“Nastydneš, miláčku, už je chladno.” Jeho hluboký, příjemný hlas se ozval těsně za mnou a já cítím, jak mi přes ramena pokládá svou džínovou bundu. Celou mne do ní zabalil a jeho ruce se spojily před mou hrudí.

Neumím ani popsat, kolik něhy z toho nevinného pohybu cítím. Položím své ruce na jeho a hlavou se opřu do žlábku mezi jeho rameno a krk. Něžně mne políbil na spánek, pak do vlasů… ”Moc tě miluju.”

Celá se chvěji a najednou není nic – žádný ošklivý film, žádná varovná kontrolka, ale jen my dva. Jeho vůně, zrychlený dech, jeho velké ruce, kterými mne objímá. Pomalu se otáčím. “Taky tě miluju, moc.”  Vezme mou hlavu do dlaní, jeho pohled mě spaluje a ochromuje zároveň a pak se naše rty setkají.

Srdce mi buší na poplach. Ano, chci to, chci se mu oddat, chci mu patřit, být jen jeho, teď, hned. Pomalu mi otvírá ústa a jeho jazyk vniká dovnitř. Jsem ztracená. Oplácím mu jeho polibky a dlouho, předlouho tak stojíme v pevném objetí a líbáme se tak, jako by to mělo být naposledy v životě. Tisknu se k němu celým tělem, v podbřišku náhle cítím šimrání, které jsem již dávno nezažila. “Chci tě,” mumlám v průběhu našeho jazykového zápolení.

Jeho ruka sjede po mém rameni níž a nahmatá mé ňadro. Nemůžu popadnout dech, natočím se tak, aby mě mohl lépe laskat. Rozepíná knoflíčky u mé košile a bere mezi prsty bradavku, která se mu vzrušeně nabízí. Jeho polibky se přesunuly na krk, na šíji … bože, chce se mi blahem umřít. Oddávám se jeho dotekům a polibkům. Postupně se přemisťujeme z balkonu do pokoje.

Košili mám již napůl rozepnutou a částečně staženou přes ramena, hladím jeho hlavu, zabořenou mezi má ňadra a sténám jako poraněná laň. Jeho ruce mne objaly kolem pasu a ústa se pomalu sunou níž a níž … k mému klínu, který už touhou přímo křičí. Přes košili mi líbá slabiny, venušin hrbolek, ruce laskají můj zadeček a prsty roluje košili nahoru. Ach bože, přeji si, aby to trvalo věčně, aby to nikdy neskončilo.

Pomalu se sesouvám k němu, klečíme proti sobě, líbám ho na krk, na hruď, na ramena… ”Ach, miláčku…”  Který z nás to řekl? Nevím. Možná že oba. Naše pohledy se setkají ... vpíjíme se jeden druhému do očí a já v těch jeho čtu směsici lásky, touhy, štěstí … věřím, že i on v těch mých čte to samé.

Začne mne opět líbat … do vlasů, na víčka, na čelo, otevře mi ústa svým jazykem, pevně mi drží hlavu a jeho líbání je naléhavější a poněkud drsnější.

Jsem jeho ... celé mé tělo je rozpálené touhou a já vím, že udělám všechno, všechno, co si bude přát…. pomalu si stoupá. Jeho mužství se tyčí proti mému obličeji. Políbím je, něžně a v ten samý okamžik slyším jeho vzdech, toužebný vzdech: “Ano, miláčku, ano….”

Otvírám ústa a … laskám ho jazykem, celými ústy, rukama a nemohu se toho nabažit. Netušila jsem, že to může být tak krásné. Střídavě zrychluju a zpomaluju šimrám, stiskávám, držím ho pevně u kořenu a druhou rukou jemně hladím....

Sklání se k mně a zdvihá mě nahoru, líbá mě, vášnivě a naléhavě... Strhává ze mě košili a pokládá mě na postel. Jeho ruce jsou všude, bože je to tak krásné, oddávám se jeho dotekům, sténám, chvílemi dokonce i křičím slastí… Pak mi široce rozevřel stehna a zabořil svá ústa do mého klínu. Už to nevydržím, chci ho, chci ho teď hned … Cítit v sobě jeho tělo, být jeho součástí. Prsty mi vnikl dovnitř a nahmatal citlivé místečko … laská mě jazykem a rty.

Připadá mi to jako věčnost. Krásná, nekonečná, spalující věčnost.

A pak do mě konečně vniknul, pevně, nekompromisně a důrazně mě přitiskl k posteli.

Jsem jeho, teď už ano, celá a úplně. Chvěji se touhou, hladím ho, vzájemnými vstřícnými pohyby se postupně dostáváme do extáze … náhle mě opustí, otočí na břicho a vnikne do mě ze zadu. Cítím, jak je velký, jak je hluboko, dokonce to trošku i bolí … ale bolí to krásně.

Přerývaně dýcháme, cítím, že vybuchnu.. Ano, ano, prosím, teď nepřestávej… Mé tělo se vzepjalo v obrovské křeči, uvnitř klínu se roztepalo milión permoníčků, nádherný úlevný pocit se mi rozlil dolů po obou nohách tak, až je chvíli ani necítím … srdce mi buší jako o život.

Hlava mi klesá na polštář a já v sobě mám strašně moc lásky a vděčnosti… Chvilku mne nechal odpočinout a pak si mě opět vzal. Drtí mi prsa svými dlaněmi, jazyk mi vniká hluboko do úst a jeho mužství mě celou vyplňuje. Zrychluje, čím dál víc, je hluboko, hodně hluboko, křičím ... ano, ano, ano … a pak vidím, že i on dospěl ke svému vyvrcholení….

Těžce oddychuje a lehá si vedle mne:“Jsi moje láska, moc tě miluju.”

Pokládám hlavu na jeho rameno, rukou ho hladím po hrudi, vnímám jeho doteky na mých vlasech a něžné polibky na čelo… A vím, že moje černá můra je definitivně pryč. Těžko dokážu popsat, co cítím, ale vím, že tento muž je mužem mého srdce. Můj něžný ochránce, chápavý partner a také ... skvělý milenec. A také vím, že i když už mám za sebou více než polovinu svého života, tak ta druhá – lepší, mi právě začala.