Řešila jsem to nedávnou se svou kamarádkou. Tak jak bývalo před revolucí zvykem, pořídila si kolem dvaceti dvě děti, dnes je jí pětatřicet a docela ráda by si užívala miminka. To by jí to ovšem děti musely povolit.
Cena za luxus
Poučena různými pedagogickými příručkami jala se s nimi totiž o nápadu diskutovat. To si dala. “Mimino? To bys ale nechodila do práce a neměli bychom žádné peníze,“ došlo hned staršímu. “To bych nemohl jet na jaře s školou do Francie a nedostal bych k Vánocům nové kolo,“ dodal mladší. Prostě, co s uřvaným sourozencem, který by jen snížil rodinný standard.
Kamarádka to obrečela, zdálo se jí, že má obzvláště necitlivé a špatně vychované děti. Udělaly jsme tedy s kolegyněmi v práci pokus. Položily jsme stejnou otázku našim podobně velkým dětem. A co čert nechtěl. Reagovaly stejně.
To jsme je ale vychovali…
Nejprve jsme lamentovaly nad tím, jak špatně jsme je vychovaly. Jenomže. Ono to není až tak jednoduché. No, řekněte, co se člověku první mele v hlavě, pokud uvažuje o miminku? No, jasně, peníze. Jak to jenom zvládneme a jak moc se budeme muset omezit. No i to, že asi nebude na luxusní dovolenou tou hlavou určitě prokmitne. Vlastně přemýšlíme dost podobně jako ty děti, jenom díky dokonale vypěstované autocenzuře se naše myšlenky neproderou až do hlasitého projevu. Nicméně názory okolí nezastavíme.
Blázni, učinění blázni
„To, jste snad zbláznili,“ zaslechneme určitě od jedněch či druhých příbuzných, pokud už dvě ratolesti máme a chceme si pořídit třetí. „Vždyť už jste mohli mít pokoj, opravdu se chcete zase patlat s miminem?“ přisadí si známí, kteří nechápou, proč do těch starostí lezeme znovu. Občas příjdou ke slovu i slzy a lamentace, co s chudáčky těmi starším díky nám bude a jak je teď zabezpečíme. Prostě skoro jako by ty naše děti byly jenom naším trochu upřímnějším odrazem.
Nevzdávejte to
Pokud to miminko ale opravdu chcete, nikdy se tím nenechte odradit. Stejně jako babičky i vaše děti zjihnout, až se na ně ten tvoreček bezzubými dásničkami poprvé zasměje a chytí je za prst. Do roka a do dne si je omotá kolem prstu ještě víc než vás. A možná mu odpustí i ten odložený výlet do Francie.
Nový komentář
Komentáře
Ja jsem nejstarsi a dohromady je nas pet.Nikdo nikdy se nas neptal zdali bysme povolili a vzdycky jsme se tesili!!!
siminča: Nejsou
je to každýho věc kdy a kolik bude mít dětí
a pokud zdraví slouží tak není co řešit
Jeremi: 123 - vidím to úplně stejně
my jsme si omylem pořídili naši nejmladší, když měly starší děti 9 a 7,5 let a litovala jsem toho jen chvíli
Jeremi:
hezky jsi to vyjádřila 
medved: Já si teda myslím, že rodina není Parlament, aby se o každém rozhodnutí hlasovalo, a přílišná demokracie v ní je spíš na škodu.
Rodiče jsou ti, na jejichž bedrech spočívá zodpovědnost, tak zas na oplátku by logicky měli mít určitá práva navíc. A rozhodnout si svobodně o počtu potomků bych mezi to určitě počítala. Je i řada jiných rozhodnutí, která můžou do života rodiny zasáhnout obdobně jako 
a přitom jen málokomu by přišlo na mysl se o nich radit s dětmi. Kdybych se rozhodla, že zítřkem počínaje věším práva na hřebík a otevřu si květinářství, tak Jeremiášovi do toho nic není.
Já jsem to tak udělala.Děti se za nás styděly,příbuzní řekli,že jsme blázni.A dneska na prcka nedá nikdo dopustit a je miláček všech.
Já bych se dětí neptala PROSTĚ BYCH JIM TO ŘEKLA JAKO HOTOVOU VĚC!Oni se mě taky nebudou ptát kolik mají mít dětí
A trocha skromnosti by jim neuškodila..Jsem asi divná,ale já jsem schopná říct i ted ve 29letech našim že chci sourozence,ale už to bouhel nejde,naštěstí jednoho mám,ale vždycky jsem chtěla mít ještě jednoho
Vivian: ja bych tedy povazovala za ferove to detem minimalne oznamit a prodiskutovat to s nima...jestli na jejich nazor dam nebo je, to je druha vec
prijde mi, ze male dite proste JE velky zasah do rodinneho zivota...a to nejen po financni strance, ale proste rodina se musi aspon nejaky cas omezovat...male dite plno veci nezvladne nebo to pro nej neni vhodne...takze se veci daji podnikat jen s jednim rodicem nebo vubec...no proste je to vazny krok
osobne mi tohle "materstvi" po letech taky neni jasny...ale kdo chce kam....
a....: nárok na názor má každý dítě...
Prostě si myslím, že to je čistě věc rodičů, pokud se rozhodnou rozšířit rodinu. Asi začínám být pěkně staromódní...
Já nevím, ale mě přijde šíleně ujetý řešit s puberťákem to, že chceme počít další dítě
slonbidlo: ... tak to byl vtip dne
slonbidlo: Že na to koukáš, když víš, co tak asi může vzejít od Nyo
Gabi: no mně to zas přijde jako dost rozšířený názor, že je třeba mít víc dětí- ovšem za OK jsou považovány 2-3, být jedináčkem prý hraničí s duševním postižením(jak jsem se i dověděla na těchto stránkách
) a víc dětí..no to už jsi vlastně napsala
pajda: Z toho, co tady bylo napsáno mi přijde, že mnohé se domnívají, že dítě od 15ti výš už netřeba vychovávat ani se nějak o něj starat. To já si naopak myslím, že tu nejtěžší část výchovy mám ještě před sebou, když je teď dceři 14.Asi mají všichni děti hodné, poslušné a dobře zvladatelné,mě takové štěstí nepotkalo
já nemít zdravot.problémy tak do třetího dítěte jdu a rozhodně bych se neptala svého puboše na jeho názor
a známým a rodičům taky do toho nic není, když se to vezme kolem a kolem
pajda: u mě to nemělo nic co dělat s mojí biologickou potřebou, ale spíš to byl kalkul - a) děti bych chtěla, b) je mi tolik a tolik, mám před sebou 5-10 let s věkem relativně vhodným, šance na těhotenství ze zdravotního hlediska malá, tak je nejvyšší čas začít s "pokusy". A řekla bych že nejintenzivnější pocit "že bych chtěla miminko" jsem měla v 18
a pak to spíše klesalo až do narození mého prvního potomka (moc jsem se nevěřila, že se to v životě stane).
Jinak jsem nikdy neslyšela, že "se sluší" mít víc dětí, spíš jsem narazila na opačné reakce: když známá uvažovala o 4. dítěti, její matka se zhrozila: "to budete jako cikáni"
cmelda: přečti si znovu, co jsem napsala. Pokud to dítě chci kvůli tomu, že mám pocit, že mi utíká mládí nebo že moje děti nesplňují moje očekávání nebo dokonce protože "se sluší mít víc dětí" - argument, který slýchám celkem pravidelně - tak to rozhodně v pořádku není. Dítě je totiž živý tvor a ne lék na moje mindráky. Až když vím, že chci dítě jako takové a že mě bude uspokojovat péče O VŠECHNY MOJE DĚTI, pak se zeptám členů rodiny - a čistě mezi námi - myslím si, že by i ty děti reagovaly jinak.
A ještě z úvodu: Tak jak bývalo před revolucí zvykem, pořídila si kolem dvaceti dvě děti, dnes je jí pětatřicet a docela ráda by si užívala miminka...já tedy nevím, ale mě můj syn ve svých patnácti dává docela dost zabrat - a to jezdí po čundrech, hraje na banjo, cvičí aikido a po večerech studuje japonštinu, takže žádný "maminčin mazánek", který by se nechal obskakovat.
a....: Zlatá slova.
, tak se mi otvírá kudla v kapse. Není to otázka peněz, ale zdraví a sil. Proč se hnát do dalšího dítěte, když už teď bývám občas psychicky na dně? Abych na všechny tři řvala, vztekala se a hysterčila? 
To radši jenom ty dvě a s pocitem, že jim dávám to, co potřebují.
Když mi někdo začne vykládat, že bych měla mít ještě
nakonec ten nazev clanku neni az tak spatny .. nekterym parum by se opravdu melo zakazat mit deti ... ovsem to by pak polovina zemekoule zmizela ...
AndreaD:
malé dítě-radost, velké-starost
každý by měl mít tolik dětí, na kolik si troufá, kolik jich zvládne...je opravdu dost smuné vidět, jak se v tom pak někteří plácají, výchovu nezvládají, peněz se nedostává...zas jsme u toho, že všechno je otázkou priorit.
marcellina*: ... vždyť to bylo před 19 lety a antiko se dávala většinou až po 1. dítěti
... jinak baba doktorská remcala.
Byla jiná doba ...