křičící muž

Nějak mně včera přišlo líto mladé pokladní, která to schytala hnedle „z první“ za nefunkční holicí strojek v obchodním domě. Marně se ta nebohá žena snažila vysvětlit rozlícenému šedesátníkovi, že ona opravdu tento šmejd nevyrobila…

„Tak tohle si, dámo, klidně můžete vetknout do pozadí!! Jak si to představujete, prodávat takovýhle šmejdy? Já vás snad budu žalovat! Tohle si já dovolit ke svejm zákazníkům, tak jsem za tejden žebrák!“ vřískal rozohněný muž a fronta rostla…

Já nevím, že si vždycky vyberu frontu, kde těsně přede mnou se buďto zasekne kasa, nebo dojde ke stornu, přičemž než se připlíží někdo povolaný, mi šunka na pásu obroste lišejníkem. Případně se jako teď přiřítí nespokojený zákazník, který zde míní strávit dlouhé minuty pranýřováním zcela nesprávného jedince.

A opravdu si, pane, myslíte, že právě tato slečna doma na koleně po večerech vyrábí holící strojky?“  povídám, když muž vypadal, že počne stále více rudou slečnu mydlit vadným výrobkem do temene.

„Co kdybyste se s důvěrou obrátil na skutečného viníka a ponechal tuto nevinnou osobu pro nás, kteří zde trpělivě vyrábíme ďolík do podlahy?

Sklidila jsem souhlasné mručení a pán po té, co nás všechny poslal tam, odkud není návratu, odběhl masírovat pána na informacích. Ať si chlapec užije, beztak si tam na rozdíl od slečny za kasou ohlodal nudou nehty až k loktům. Viník to také není, ale má čas.

Cestou domů mi ale došlo, jak často spíláme nesprávným lidem. Ať už fyzicky, nebo jen na dálku. Že ne?

Co sem ta nána zase leze s tou modrou obálkou? Ne, na vině není pošťačka. Tato nevinná bytost nejela ani na černo, ani nezaparkovala svůj vůz podél modrého pruhu. Viníka hledejme u zrcadla.

Kreténi blbý, co to je zase za omezení? Ježíši to je kolona na pět kilometrů! Které kretény máme teď na mysli? Silničáře, kteří se snaží zalepit výtluky zvící velikosti vojenského zákopu, nebo snad mráz?

Co jste mi to donesl? Vždyť se to nedá jíst! Tohle je podle vás roštěná? To je podrážka, pane, jak si to představujete? On si tenhle zmatený pingl opravdu vůbec nic nepředstavuje. On tu podrážku neuvařil a dost pravděpodobně ani neochutnal. Čili viník se nepohybuje po place, nýbrž po kuchyni. Ten chudák je jen první na ráně.

To víte, že pro mě můžete něco udělat, vy nádhero! Můžete mi laskavě říct, co jste mi to poslali za hausnumero za elektriku? To je jako účet za celý město? Vypadám snad jako Ježíšek? Už vás tam mám plný zuby! Věříte, že operátorka na PRE má třeba doma podobnou složenku? Že jediné, co pro vás tahle studentka na brigádě může udělat, je někam vás přepojit, nebo vám popřát hezký den?

Vy jeden amatére, jak se mám asi vecpat s tím kočárkem do toho vozu, když by se tam nevešel ani rohlík? Co tam kurňa na těch DP děláte, že jede jedna tramvaj za hodinu a ještě k tomu nacpaná? Ten pán, co se zoufale drží madla a cvrliká zvonečkem na zastávce, nevymyslel ani kapacitu vozu, ani jízdní řád, a už vůbec nedokáže ovlivnit počet chtivých cestujících. Jen se snaží přežít podobně naladěné spoluobčany.

A to dokážeme být ještě mnohem nespravedlivější. V našem hněvu pak jde veškerá racionální část naší bytosti často pěkně stranou. Jsme klidně schopni nadávat na cestovku za trvalý déšť na naší vysněné dovolené, na meteorology za to, že zase blábolí cosi o kroupách, když my jsme chtěli jet na chalupu, na psy, když se nám na podrážku nalepí cosi, co není součást naší vycházkové obuvi, a dokonce i na telefonní aparát za to, že vytrvale každou chvíli zvoní.

U některých věcí by stálo za to ponejprve se poctivě zamyslet, kam doopravdy nasměrovat svůj hněv. Někdy je cesta od problému k jeho skutečné příčině tak dlouhá a nepřehledná, že než dojdeme na konec pomyslné nitky, vztek by stihl dvakrát přejít a naše mozkové buňky a cévy by neutrpěly nepříjemnou facku od vzedmuté hladiny adrenalinu.

A to už vůbec nemluvím o nervové soustavě našich nevinných obětí v podobě pokladních a rozklepaných pinglů.