Večeře, která uspokojí i Nyotaimori

Ingredience:
Cuketa střední, 13 ks ředkviček, červená řepa nakládaná, Lilek - alespoň 500g!!! Květák čerstvý, brambory ranné 250 g, brambory pozdní 220 g, brambory rohlíčky 50 g, kokosový ořech, chléb Šumava bochník, máslo čerstvé

Postup:
Zeleninu uložíme na chladné tmavé místo.
Chléb nakrájíme na plátky cca 10 mm vysoké a položíme je větší plochou nahoru. Tupým příborovým nožem – nejlépe vroubkovaným - potřeme plátky chleba rovnoměrně máslem, pomocí vroubků na noži můžeme vytvořit i zajímavý reliéf. Chleby položíme na mělký talíř, namazanou stranou nahoru!!! Zeleninu necháme uloženou na tmavém chladném místě na příště a chleby podáváme s NaCl. Doba přípravy: 2 minuty :o)

Jestli i k tomuhle Nyotaimori připojí tu "blicí"ikonku, tak je fakt zralá na vyšetření žaludku :o)
Pozdrav z hladového kurzu přežití: Pokud se vám to zdá k večeři málo, myslete na to, že bych v této chvíli pro kus chleba patrně i přes plot skočil. F@un

 

Povídka vypelichaného F@una  

Chorvatská anabáze aneb: "Sláva nazdar výletu!"

"Bacha, policajti! Vem si pás!“
„Jo, jo,“ zamumlal Honza rozespale a začal se přehrabovat v hromadě cestovních dokladů. „No vidíš, jak nám to hezky začíná,“ usmál jsem se, „a to jsme teprve v Rakousku.“

I když jsem celou cestu oka nezamhouřil a navigoval ze zadního sedadla, přece jsme dvakrát zabloudili. Zlí jazykové tvrdí, že jsem místy i usnul. To by vysvětlovalo, že jsem všem posléze popisoval cestu se všemi orientačními body takto: Praha, Kolín, Mikulov, Lublaň, Lublaň (opět po 30 km jízdy), Labin a Sv. Marina.

V kempu jsme rozbili tábor, a hurá do vody. Mimo potápění není na Marině příliš možností kulturního vyžití, a tak jsme se bavili pozorováním Němců, kteří podle hesla „můj přívěs – můj Burg“ budovali neuvěřitelná sídla. U jednoho stanu měli dokonce vlastního zahradníka, kterého jsme zastihli právě při sázení trpaslíků do alpinia z umělých kamenů. Vozit šutry do Chorvatska je snad horší, než nosit dříví do lesa.

Změna nudného programu nastala až večer, kdy si Zdeněk, náš průkopník slepých uliček, objednal lasagne s plody moře, protože jak sám říkal, ryby jí nerad. To už jsme čekali velmi netrpělivě, jak si pochutná. Vytřeštil na to, co se na talíři válelo (a možná i hýbalo) oči, přivoněl si a prohlásil: „No a dvě stovky jsou v prdeli.“ Bohužel jeden nepříliš dobře dovařený exemplář krevety sežral před příchodem servírky část těstovin, a tak jsme jídlo nemohli reklamovat.

Honza se Zdeňkem prohlásili, že jsou zničení z cesty a že tedy dopijí a půjdou. (To jsem nechápal – navigoval jsem přece já a Mirek řídil...) Přišli okolo půlnoci a hlasitě hledali moje auto, které pro ně bylo jediný orientační bod. Protože jsem orientační bod přeparkoval, šel jsem jim na pomoc. „Kluci, dovedu vás ke stanu, chcete?“ nabídl jsem se. „Di do hajzlu, Franta nám ujel a eště ty votravuj!“ Pro dobrotu na žebrotu.

Ráno, při pokusech zrekonstruovat večer, se zjistilo, že chlapci opravdu dopili a šli. Dopili veškeré zásoby červeného vína v pizzerii. „A ještě nás večer votravoval nějakej vožralej Němec!“ dodal Honza. „Hmm a mluvil na vás česky, co?“ Jak už jsem napsal – na žebrotu!

Brzy ráno v 11 hodin jsme vyrazili na další ponor. Zdeněk si zoufal, že potřebuje příliš olověné zátěže. Uklidnil jsem jej, že čím déle se bude potápět, tím méně olova bude potřebovat. Moji radu uvedl do praxe a hned při nočním ponoru (jeho v pořadí šestý ponor v životě) odložil 6 kg olova.

O svém experimentu mne neinformoval, a tak jsme zažili spoustu legrace při pokusech o jeho potopení. Nakonec bylo naše snažení korunováno úspěchem a ponor se vydařil. V neděli jsme po obědě (to je údaj pouze časový – s jídlem to nemělo nic společného, neboť restaurace otvírala až ve dvě hodiny) vyrazili na cestu domů. V obvyklé sestavě. Tedy Mirek řídil a já navigoval, až se hory zelenaly.

Honza se těšil, až si koupí něco k jídlu u benzinové pumpy. Podařilo se mu to až ve Slovinsku. Bagetu rozbalil, přivoněl si, chvíli něco počítal a se slovy "70 korun v prdeli" ji odhodil do odpadkového koše.

Že je potápění veselé, jsem tušil, ale že to bude taková sranda, to mi nikdo neřekl.