Když jsem loni v září odchytla v lese na okraji Brna tři asi tříměsíční koťata, netušila jsem ani ve snu, co mne čeká. Věděla jsem, že to jsou plašánci, ale věřila jsem, že si brzy získám jejich důvěru. Achich, to jsem se mýlila!!

Nachystala jsem jim jako úkryt velikou krabici, a v té koťata prakticky žila víc než měsíc. K jídlu a na záchůdek vylézala v noci, ale jen se někde něco šustlo, už opět mizela. Netušila jsem ani, jestli jsou to holky nebo kluci - o svou kůži byla odhodlaná bojovat až do krve.

Trávila jsem s nimi každou volnou chvilku, lákala je na různé voňavé lahůdky, ale šlo to ztuha. O umísťování nemohla být ani řeč. Pomalu mi docházelo, že toto bude běh na dlouhou trať. Naši 4 kočičáci zpočátku vetřelce zvědavě kontrolovali, ale brzy o ně přestali jevit zájem. Očichávat vrčící a syčící krabici pro ně nebyla žádná zábava.

První se začalo osmělovat Matů. Zvědavě vystrkovalo hlavičku a plížilo se k miskám, jen jsem je položila na zem a kousek poodešla. Brzy se k němu přidalo i Bertí. Důležitý zlom nastal, když manžel – rybář donesl jednoho dne bohatý úlovek a začal ryby v kuchyni čistit. Za zády se mu ozvala tenounká žebravá písnička a my konečně aspoň zjistili, že Matů je holčička.

Za půl hodinky se k ní přidala i Bertička a pak to šlo už rychle. Přes den plašánci mi v noci vlezli do postele a já je konečně mohla pohladit, pomazlit, poslechnout si jejich spokojeně vrnění. Trochu jsem je zradila potupou přepravky a očkování, ale naštěstí ne na dlouho.

Z neobyčejně vyděšených plašánků se začínají velice rychle profilovat milé, vnímavé a typicky „kočičí" povahy.

Matylda

Matylda je zvědavý žebráček. Kdykoliv se člověk objeví s miskou nebo granulkami, spustí písničku, otírá se, vrní, válí se a povídá a povídá… Přijde se za námi pomazlit na sedačku, někdy se už nechá i pochovat v náručí. Prostě má ráda společnost.

 

  

 

 

 

Bertička

Bertička je o něco zdrženlivější. Přes den si najde klidný koutek a člověk o ní několik hodin ani neví. Její čas nadejde s večerem. Přiběhne si za námi pohrát, posílá míčky jako zkušený fotbalista, a když nadejde čas jít spát, sama mne vede do ložnice, a pak by se snad i rozpustila. Vrní jako kolovrátek, hlavičku mi strká do dlaní, tělíčkem se přivine co nejblíž a v tranzu mne lehounce chytá zoubky ruku, abych ještě neusínala: ještě hladit, ještě mazlit… Spí se mnou celou noc.

Je to malý zázrak: z plašánků – zježených, vyhublých, syčících a prskajících divošek se stávají každým dnem milejší a sympatičtější kočičí slečny.

  

 

Zlatíčko

A třetí, Zlatíčko? Nejhezčí a nejplašší kočička? Má trochu delší jemnou a hladkou srst, mourovanou s výraznými zlatavými stíny. Protože jsem měla objednanou na kastraci Matyldu, a ta začala mrouskat, riskla jsem to a pod nůž šla Zlatíčko. Nechtěla jsem ji stresovat límcem, vzala jsem si volno a ve dne v noci ji hlídala. Vše dopadlo dobře: holčička je vykastrovaná, pěkně vyhojená a za tu dobu, co jsem ji držela stranou a hodně se jí věnovala, přišla i ona na chuť lidské dlani. Je jisté, že když dostane šanci, možná právě z ní bude mazlík největší!

Kočenkám je teď asi 8 měsíců. Co by je tam v lese asi čekalo? Možná by teď už byly mrtvé, a když ne, tak určitě už březí. A co by bylo dál?

Teď jsou z nich spokojená, už trochu odrostlá hravá koťata, zvyklá žít v bytě a na společnost dalších koček, nedominantní a od první chvíle stoprocentně čistotná.

Nechybí vám něžné a hravé, trochu plaché a přitom mazlivé kočičí stvořeníčko?
Pokud ano, můžete se nezávazně přijít podívat na tři lesní sestřičky. Jsou odčervené, řádně vakcinované, vykastrované...

Kontakt: Eva Bartoňková, Brno, tel.: 737 901 863, e-mail.

Reklama