Když jsem loni v září odchytla v lese na okraji Brna tři asi tříměsíční koťata, netušila jsem ani ve snu, co mne čeká. Věděla jsem, že to jsou plašánci, ale věřila jsem, že si brzy získám jejich důvěru. Achich, to jsem se mýlila!!
Nachystala jsem jim jako úkryt velikou krabici, a v té koťata prakticky žila víc než měsíc. K jídlu a na záchůdek vylézala v noci, ale jen se někde něco šustlo, už opět mizela. Netušila jsem ani, jestli jsou to holky nebo kluci - o svou kůži byla odhodlaná bojovat až do krve.
Trávila jsem s nimi každou volnou chvilku, lákala je na různé voňavé lahůdky, ale šlo to ztuha. O umísťování nemohla být ani řeč. Pomalu mi docházelo, že toto bude běh na dlouhou trať. Naši 4 kočičáci zpočátku vetřelce zvědavě kontrolovali, ale brzy o ně přestali jevit zájem. Očichávat vrčící a syčící krabici pro ně nebyla žádná zábava.
První se začalo osmělovat Matů. Zvědavě vystrkovalo hlavičku a plížilo se k miskám, jen jsem je položila na zem a kousek poodešla. Brzy se k němu přidalo i Bertí. Důležitý zlom nastal, když manžel – rybář donesl jednoho dne bohatý úlovek a začal ryby v kuchyni čistit. Za zády se mu ozvala tenounká žebravá písnička a my konečně aspoň zjistili, že Matů je holčička.
Za půl hodinky se k ní přidala i Bertička a pak to šlo už rychle. Přes den plašánci mi v noci vlezli do postele a já je konečně mohla pohladit, pomazlit, poslechnout si jejich spokojeně vrnění. Trochu jsem je zradila potupou přepravky a očkování, ale naštěstí ne na dlouho.
Z neobyčejně vyděšených plašánků se začínají velice rychle profilovat milé, vnímavé a typicky „kočičí" povahy.
Matylda
Bertička
Je to malý zázrak: z plašánků – zježených, vyhublých, syčících a prskajících divošek se stávají každým dnem milejší a sympatičtější kočičí slečny.
Zlatíčko
Kočenkám je teď asi 8 měsíců. Co by je tam v lese asi čekalo? Možná by teď už byly mrtvé, a když ne, tak určitě už březí. A co by bylo dál?
Teď jsou z nich spokojená, už trochu odrostlá hravá koťata, zvyklá žít v bytě a na společnost dalších koček, nedominantní a od první chvíle stoprocentně čistotná.
Nechybí vám něžné a hravé, trochu plaché a přitom mazlivé kočičí stvořeníčko?
Pokud ano, můžete se nezávazně přijít podívat na tři lesní sestřičky. Jsou odčervené, řádně vakcinované, vykastrované...
Kontakt: Eva Bartoňková, Brno, tel.: 737 901 863, e-mail.
Nový komentář
Komentáře
Každý rok jsme měli připravený na zahradě pelíšek pro ježky, aby měli kde zazimovat a jeden rok se tam nastěhovala kočka s koťaty, byla taková ostrá a napůl divoká a koťata naprosto neochočitelná. Začali jsme jim dávat teplé mléko a něco dobrého na zub. Po nějaké době kočka zmizela a nechala nám tam jen koťata. Byl to boj, aby se s námi spřátelily, ale nakonec přeci jen se nám to povedlo. Byly to domácí mazlíčci, i když měly svoji hlavu, domů nám donesly kromě myší křečky, žáby, a i s lasičkou si dovedly poradit, když se objevila na zahradě, to jsme slyšeli jen syčení a pištění. Byly fakt ostré. Jedna se dožila 18 let.
Fairy: to zase celkem chápu. Ono nabízet někomu "vrčící a syčící krabici" asi nemělo moc šancí na úspěch. Lidi chtějí milé, přítulné a mazlivé kočičky, ne nějaké prskající cosi, co bere dráhu nejkratším směrem do úkrytu.
Fairy: no jo, to je tedy fakt, vždyť kočka je fixovaná na své domácí prostředí. Teď, když se už trochu domestikovaly a sžily s rodinou, tak zase přijde psychošok.
Ta třetí je mi sympatická. Ale do Brna daleko, jednu kočku už mám doma, nejspíš by se neshodly.
BTW ta kočicí jména jsou hrozná... ale fakt je, že bych asi nevymyslela lepší. Neumím vymýšlet zvířecí jména, naše kočka je prostě kočka. Jelikož je jen jedna, hned se ví, o kom je řeč.
Jsou moc krásné, já bohužel kočky nemůžu, máme psí domácnost a naši psi na kočky zvyklé nejsou.
A můžu se zeptat, proč je nabízíte až teď? Kdy jsou zvyklé na vás i na sebe navzájem?
Škoda, že jsi je nenabídla před měsícem :-) To jsme měli po útěku kocoura doma jen Béďovou a sháněli někoho k ní. Teď už máme doma plašana - je to sice kočička, ale vžilo se jí jméno Kocour - je to fakt plašan na entou.