Přečtěte si krásný příběh naší čtenářky WH. První čtenářky, která je v sedle jako doma, přesto, nebo právě proto ví, že pýcha předchází pád a člověk si nikdy nemůže být jistý. Ke koni se musí přistupovat sebevědomě, ale s pokorou

Kůň - můj obyvklý seznam přání pro Ježíška obsahoval tohle slovo od doby, co jsem uměla psát. Předtím jsem koně alespoň kreslila. Když si vzpomenu, jak jsem jako školou povinná snila o babičce na statku kdesi na vesnici a nádherné bílé kobyle, cukají mi koutky. V mých snech se jmenovala Bella a nosila mě spolehlivě po imaginárních  lesních a polních cestičkách samozřejmě cvalem, za ní vlál hustý bílý ocas, měla nádhernou hřívu a sametové nozdry a nikdy, nikdy by mě neshodila.

Je začátek března. Uštvaná z práce (řekněme si to narovinu, uživit koně není sranda) se plížím v 18:00 do auta a jedu 30km do stáje, kde na mě čeká ONA. No, bílá není. Je zrzavá. V duchu se uklidňuji, že pověry o zlých, protivných a nespolupracujících zrzavých kobylách, které kolují mezi koňáky, přece nemohou být pravda. To nebyla ona, kdo mi letos na Štědrý den vyrazil kýbl z ruky, pošlapal nohy a zlámal nehty do krve. Převlékám se do jezdeckého a jdu do stáje. Z boxu vykukuje zrzavá hlava s řídkou čupřinou hřívy a jako první se po otevření dveří dá do zjišťování, cože jsem jí to přinesla dobrého. Beru do ruky hřbílko a kartáč a čistím za vydatného nesouhlasu „paní kobyly“. Po vyčištění zjišťuji, že se moje tmavě modré oblečení proměnílo na šedé - bahenní terapie pro jezdce taky není k zahození. Odevzdaně osedlám a jdu na jízdárnu. 
Po příchodu zhodnocuji „náladu“ a poté, co se jedna z kolegyň hned po mém příchodu poroučí ze svého oře po čenichu rovnou do písku, lezu do sedla se staženým zadkem. Je přesně to období, co „my koňáci“ tak strašně rádi - první oteplení po zimě, koně mají spoustu energie a pocit, že jaro je už za dveřmi. Jezdecká hodina pak vypadá třeba následovně: levý roh = 100% v něm je cosi, co žere koně, pravý roh = 90% v něm je cosi, co žere koně, oba rohy na opačné straně jízdárny = asi taky žerou koně. Motáme se zleva doprava a pokoušíme se vyhnout ostatním jedincům, pronásledovaným koňožrouty v podobě odlesků či stínů v rohu, spadlého papírového kapesníku na zemi a podobných nebezpečných předmětů. Po 45 minutách je kůň suchý a veselý, já propocená přes 3 vrstvy a zralá na odpadnutí do sprchy a do postele. Jenže postel nečeká. Je potřeba odsedlat, vyčistit, osprchovat nohy od písku, namotat bandáže, převléknout se a jet domů, kde čeká prádlo na žehlení, nádobí a jiné lahůdky. Když říkám příteli, že kobyla zas dneska vstávala „zadkem napřed“ kroutí hlavou a říká mi, proč se na to nevykašlu.

Je léto. Ráno v 5:00 zvoní budík, vstávám zároveň se sluníčkem a vyrážíme na závody. Náladová kobylí dáma nastupuje do přepravníku jako starý profík. Klepu se trémou, po vyložení z vleku sedlám, uzdím a nemohu ani dopnout přezky, protože se mi klepou ruce. Nasedám. Kobyla se najednou nebojí ničeho, ani zaparkované sanitky, ani přijíždějících aut. Cítím, jak na každou pomůcku reaguje v okamžiku, kdy já na ni pomyslím. Při vjezdu do drezurního obdélníku jsme jen já a ona. Těch pár minut mám neochvějnou jistotu, že jsme tam „my dvě co všechno zvládneme“. Po dokončení úlohy sesedám s úsměvem na rtech a stejný úsměv mi pak vydrží ještě nekolik dnů. 

Tak pro tohle to, prosím, dělám já. 

WH

kobyla

Milá WH, moc vám to oběma sluší. Kobyla vypadá odevzdaně a vy spokojeně, zřejmě jste odvedly skvělý výkon

Text nebyl redakčně upraven

 

Reklama