Když se Jitka rozváděla, ocitla se ve svízelné životní situaci. Musela opustit byt, jehož výhradním vlastníkem byl její muž. Azyl jí v jedné místnosti malého bytu poskytla teta. Neúspěšně si také hledala práci, o kterou v rámci hromadného propouštění přišla. Tohle je pro ženu, která se svým lépe zajištěným exmanželem začíná bojovat o pětiletou dceru, silná nevýhoda.
A kvůli této nevýhodě také odcházela od soudu jako poražená. Terezku soud svěřil do péče otce a Jitce povolil návštěvy jednou za týden. Jenže s Petrem se nerozešli zrovna v dobrém, a tak začal používat svoje dítě jako nástroj pomsty.
„Pomocí různých výmluv a úskoků mi začal bránit ve styku s Terezkou. A ji, jak jsem později zjistila, krmil různými bludy. Když se asi po půl roce dostala alespoň k babičce, mojí mámě, tvrdila, že jí o mně vyprávěl, že jsem blbá, že se mnou nesmí mluvit. A když jí máma navrhla, jestli mi nechce aspoň zavolat, rozbrečela se. Chtěla, ale měla strach, že se to táta dozví,“ vypráví Jitka.
Terezka babičku navštívila ještě několikrát. Petr se vždy přijel alespoň jednou ujistit, jestli u nich není Jitka. Nikdy se jí od babičky nechtělo a vždycky odjezd oplakala, ale nikdo tomu nevěnoval příliš pozornosti. Babička byla zkrátka rozmazlovací a u táty měla režim přísnější.
„Terezce už bylo osm a já ji za celá dva roky viděla jen jednou. Petrovi jsem pohrozila soudem s tím, že mi brání ve styku s dítětem, přestože mám povolené návštěvy. A on přešel do protiútoku. Zrušil si účet, na který jsem posílala alimenty, a složenky nevyzvedával. Pak mi oznámil, že bude žádat, aby mi zakázali styk s dcerou úplně. Prý řekne, že o ni nemám zájem, že se s ní nestýkám a peníze neposílám.“
Poslední zásah pro Jitčiny nervy byl nedávný telefonát od matky. Potkala se s Terezkou v obchodě. Měla v obličeji modřiny a na ruce jizvy. Než se Petr objevil mezi regály, stihla jen říct, že ji táta zbil.
„Vím, že by byla radši se mnou, ale nejsem si jistá, i kdybych o ni začala všemožně usilovat, zda soud přihlédne k přání malého dítěte. Protože její otec je na tom pořád ještě o něco líp než já. Alespoň z té finanční stránky. Pomohla bych si dalšími tahanicemi vůbec?“ obává se Jitka.
Jitka pravděpodobně zrovna sedí na sociálce a podává stížnost. Pak si to namíří k policii. Rozhodla se, že to přece jen zkusí.
Nový komentář
Komentáře
catcat — #10 A proto si já myslím, že je to vymyšlený příběh.
Paní Jitka to má těžké,nikdo ji příliš nevěří,nikdo nechápe,jak mohla vydržet bez maličkého dítěte.Nikdo ovšem neví,či raději neví,kolik nocí si paní Jitka proplakala a kolik sil ji ty roky samoty musely vzít.
Vůbec nic nepíše o svém zdraví,které zřejmě není v pořádku,protože marná touha,láska,která není kam dát,to se na ni muselo dost podepsat.Nejhorší jsou lidské pomluvy, a nezájem úředních míst.
Držím vám palce paní Jitko.A nevzdávejte se,nenechte se šikanovat,od nikoho.Moc Vám přeji hezké a klidné svátky.A hlavně sílu. Netta35
vydržať
ehm. Většinou to bývá naopak, že
? Paní nefandím a nevěřím. Nemám ráda takový alibisty!
fandím paní
Pokud se paní rozhodla bojovat o dceru,tak jí držím palce.
Horší je když si už ty takzvané velké děti (17 a 14) dají namluvit jaká je jejich matka mrcha atd....... a nedá se jim to vymluvit,protože právě pro ty řeči se s ní nebaví ani nestykájí.Někdy než by měl člověk ublížit dětem,tak jim z lásky radši uhne z cesty.Co jen můžu říct,jestli vám maminka pomůže v setkání s dcerou,tak stojí za to bojovat a dostat svou dceru zpět.Hodně štěstí
Nejhorší je, když se dítě stává předmětem pomsty.
O děti bych také bojovala, naštěstí jsem toto vůbec řešit nemusela, musí to být strašný stres...
Jsem si říkala, než jsem si přečetla poslední odstavec, jestli skutečně o své dítě stojí. Nevidět tak malé dítě skoro dva roky, o nic se nesnažit a ještě nechat jí ubližovat...
V závěru je "pravděpodobně...", tak snad se paní pravděpodobně rozhodla, co chce a především - co je nejlepší pro dceru
Za děti se musí bojovat.To je to jediné co máme a chlapů je dost a bez nich to jde také,ale bez dětí ne.
O své děti bych bojovala jako lev. Nedovedu si vůbec představit, že bych je leta neviděla. Když už by došlo k tomu, že by děti měl u sebe otec, každou určenou návštěvu bych stála za dveřma a bušila, třeba i s policií a sociálkou. A co vyživovací povinnost manželů? Jestliže on je finančně dobře situovaný a ona je bez práce, má k ní on po tři roky po rozvodu vyživovací povinnost. Nebo se pletu?
já bych o své dítě bojovala nikdy bych to nevzdala ani bych nepřemýšlela jestli to má smysl
OlgaMarie — #22 No. A kdyby se Jitka domáhala, třeba s policejní asistencí (což já osobně neschvaluju, ale dobře, jestli se sama bojí) už před třemi lety, když jí prvně začal bránit v setkání s dcerou, třeba k tomu ani nemuselo dojít.
Tedy k tomu, že tatínek dceru zmydlí. Minimálně proto, že by věděl, že mu to tak snadno neprojde.
Rikina — #21 Soudit co mohla/nemohla si netroufám, ale slyšet, že mi zmodřinoval dítě, tak tam vlítnu s policajty a nedělejme ze všech policajtů neochoty nedobré. Mně volali kdysi ze školy, ať si přijdu pro dceru, že jim tam zvrací. Vylítla jsem z práce a stopla si lítačku a ještě na mě před školou počkali, zda bych nepotřebovala třeba do nemocnice, což bylo rozhodně nad jejich povinnosti. Někteří berou za své ono Pomáhat a chránit.
Tak když se rozváděli, šla řeč o pětileté dceři, teď je jí osm, takže tři roky, ne dva.
Už má Jitka práci a kde bydlet, nebo je pořád u tety v kumbále? Mně to přijde jako "mouchy, snězte si mě" - vždyť ten otec nemohl hlídat dceru 24 hodin denně, aby ji nemohla vůbec nikdy vidět. Kromě toho se to dá vymáhat, s těmi alimenty je to taky jen výmluva, to se dalo zařídit jinak, a navíc je to prokazatelné, jestli je opravdu posílala. No, jestli za ty tři roky nebyla schopná udělat něco pro to, aby mohla svoje vlastní dítě aspoň pravidelně vídat, tak silně pochybuju, že má nějakou naději do budoucna.
Soud před 15 lety přihlédl bez výhrad k přání mých dětí - jen jsme museli určit, mají-li být vyslýcháni u soudu, nebo na sociálce - zvolili jsme to druhé. Bylo jim 10 a 14.
DRŽÍM PALCE MAMINCE A DCERCE,ABY BYLY SPOLU.
Uvidět moje dceru zmalovanou, okamžitě ji odtáhnu na policii
nadenica — #15 jednapani — #13 taky mi tu něco nesedí, buď matka chce nebo nechce, nějak to vzdala sama, ale proč?
2 roky být bez svého dítěte, buď bych se zbláznila, nebo tvrdě makala, abych dítě získala zpět, pokud v tom není zcela něco jiného, co tady nebylo řečeno.