Popravdě řečeno nikdy jsem na takové to holčičí kamarádství neměla štěstí. Byla jsem sportovně založená a od přírody hrozně hubená, a tak takové ty nejoblíbenější holky ze třídy, které tehdy pro mě měly super postavu (měly prsa, no to já měla 1/2 až v osmnácti), mě prostě neměly moc rády. Taky jsem byla pro každou blbinu - jako hrát fotbal, krást třešně z třešňovky, lízt na stromy, a tak se stalo, že mě začali mít rádi kluci, ne jako holku, ale jako sobě rovného, a to těm husám vadilo nejvíc. No a to se se mnou táhne až do teď, prostě s chlapským pokolením vycházím líp :-)


Ale každá holka potřebuje důvěrnici, někoho, komu se svěří s první láskou, menstruací apod. holčičími věcmi a v této důvěrnici jsem našla babičku, tedy mámu mámy.

Říkala jsem jí všechno: koho mám ráda a kdy kam s kým pojedu, a hlavně, protože s mámou jsem si takhle nikdy povídat nemohla a měla jsem skutečně spartánskou výchovu, tak jsem se drahé babičce svěřovala i se svým rozhořčením z matky. No a takhle to fungovalo mnoho let a babička měla neskutečný přísun informací a rozhodně úplně tajných, které bych nikdy nechtěla, aby se někdo dověděl.

No a tak šel čas a já se jedny prázdniny dostala do situace, kdy jsem si mohla vybrat, zda těhotná v osmnácti uteču k příteli, nebo zůstanu s drahou matkou, která mě dotlačí až k potratu. No zvolila jsem samozřejmě útěk, protože jsem na rozdíl od maminky vždycky vyznávala rodinu.

Bylo mi osmnáct, abych byla zodpovědná, tak jsem přestoupila z Prahy do Liberce, abych si dodělala maturitu, protože jen se základkou jsem zůstat nechtěla, a díky tomu všemu s tím máma nemohla nic dělat. O tom těhotenství zatím ještě nic nevěděla, to jsem jí chtěla říct, až už to nepůjde vzít  zpátky. Mým útěkem jsem si způsobila to, že se mnou drahá matinka tři měsíce nemluvila, no jaká škoda. Když za mnou přijeli příbuzní, tak jsem se od nich dozvěděla, že moje drahá babička hned po mém útěku zaběhla k mámě a řekla jí úplně všechno, co jsem nikdy nechtěla, aby věděla, a samozřejmě i ty věci, které jsem o ní říkala v afektu, po té co mě dořvala nebo zbila.

No cítila jsem se hrozně, ale zase jsem si říkala, že se alespoň dozvěděla, co jsem si o ní celé ty roky myslela.

A čas šel a já se rozhodla budoucí babičce oznámit tu radostnou novinu. Na pomoc jsem si vzala přítele a láhev slivovice a přítelova otce a vyrazili jsme na bojovou výpravu. Přijeli jsme asi v šest večer a teprve ve dvě ráno jsme se odhodlali tu zprávu říct, tedy když už babička-máma byla spíš pod stolem než nad ním, a s čistým svědomím jsme odjeli domu.

Druhý den jsem se od sourozenců dověděla, že jí to museli ráno oznámit znovu, protože si vůbec nic nepamatovala, tak ten šok chudák zažila dvakrát. No a co jsem si tím vykoledovala? Další měsíce mlčení.

Ale abych se už dohrabala ke konci - tak po nějaké době zavolala, jak na tom jsem, jak probíhá těhotenství no, a já jí musela říct, že je to blbé, protože miminko přestalo pořádně růst a že jsem na práškách a že mám být v klidu. Bylo to v pololetí ve čtvrťáku, a tak jsem s tím problémem jezdila do školy, abych odmaturovala a nezklamala ji úplně.

Když jsem jí řekla o mém stavu, tak rozhodla za mě (ostatně jako vždycky), že druhý den do školy už nepojedu, že si to mám přerušit, v pořádku donosit mimíše a pak za rok školu tedy to druhé pololetí a maturitu dodělat.

Byla jsem jí vděčná, sama bych si to nikdy nedovolila přerušit. Ještě mi pomohla sepsat žádosti, aby mi ve škole vyhověli a já mohla poslední tři měsíce proležet.

Tak se taky stalo. Vše se srovnalo a já 15. 5. 2001 porodila zdravou holčičku. I díky mámě, protože kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych tu školu nepřerušila a jezdila tam pořád, protože jsem do ní musela jezdit 1,5 hodiny vlakem.

No a kdo byl první návštěva v porodnici? Moje máma, tedy už babička a od té doby je mou přítelkyní ona, sice ještě občas prudí, že bych si měla udělat vysokou, protože ještě úplně nepochopila, že pro mě je nejdůležitější rodina a s dvěma malými dětmi si nedovedu představit, jak bych to zvládla, ale myslím si, že už to taky brzy pochopí. No a to je tak nějak ten můj příběh.....