„Krysu? Nikdy!“ prohlásil můj otec s rezolutním výrazem, když jsem navrhla, že si za ušetřené kapesné pořídím inteligentního domácího mazlíčka. Nutno dodat, že dalšího - naši domácnost už kromě bratra a sestry obývala fenka, páreček morčat, křečík džungarský, dvojice pískomilů a křeček zlatý.
„Ale potkan přece není krysa, tati,“ pokusila jsem se oblomit neústupnou hlavu rodiny u nás tolik oceňovaným vzděláním. „Potkani se do Evropy masivněji rozšířili až v osmnáctém století a krysu obecnou v některých oblastech prakticky vytlačili... Takže když budu mít potkana, žádné krysy tady nebudou.“
Obdržela jsem pohlavek a poučení, že nemám být drzá.

„Fůůůj,“ zareagovala babička, můj obvyklý spojenec. „Dyť je to ošklivý! A má to lysý ocásek!“
Marné bylo mé vysvětlování, že na rozdíl od krysy, která má ocásek delší než tělo, má potkan ocásek kratší - tudíž lysého ocásku je na takovém potkanovi mnohem méně.
„A přenáší nemoci!“ trumfovala nakonec babička.
„Ale babí,“ pokusila jsem se znovu o trik se znalostmi - na rozdíl od potkanů se prostě učím strašně pomalu, „nemoci přenáší jenom potkan obecný, ti laboratorní jsou vyšlechtěni tak, že zdaleka tolik nemocí nepřenáší.“
„Ale nějaké stejně přenáší, proto se přece chovají,“ zpražila mě babička „selskou“ logikou.
Rozhodla jsem se tedy pokus o úřední postup vzdát a pustit se do záškodnické činnosti. Pořídila jsem velkou skleněnou lahev, piliny... A potkana.

Potkan byla potkanice, což jsem ovšem zjistila až posléze, takže se jmenovala Pětík, podle králíka z Daleké cesty za domovem, a první dny svého pobytu v mém pokoji strávila pod postelí. Tedy, přesněji řečeno, první dva dny - pak si poradila s pletivem na lahvi a jala se cestovat po celém bytě.

Na to, že se jednalo o jedince zakoupeného za 20 Kč ve Zverimexu, a tudíž podle tvrzení všech skalních chovatelů čistokrevných potkanů v podstatě retardovaného, si vedla docela dobře - nepřekousala nic, co by ji zabilo, jedovatých květin se ani nedotkla, a dokonce i knihám, pro jejichž poškození bych ji asi i já z bytu nemilosrdně vypakovala, se úspěšně vyhnula. Zato se prokousala várkou svetrů, které jsem stejně nechtěla nosit, vyrobila si hnízdo a porodila chumel lysých a růžových potkaňátek, kterážto skutečnost obměkčila moji matku, takže Pětík nakonec obdržela obrovské akvárko - s bytelným víčkem ze stavebnice Merkur, kolotoč, domeček, bazének a jeden ze svetrů.

Nakonec u mě Pětík žila tři požehnané roky, přežila dva samečky, porodila spoustu mláďat, která jsem se zavilým výrazem pouštěla u popelnic s tím, že je do Zverimexu na krmení hadům neprodám - od té doby mají někteří kralupští potkaní zbarvení oficiálně nazývané downunder - a nakonec byla obřadně pohřbena na kopci Hostibejku.

A i když jsem se nikdy chovatelkou potkanů nestala - největší chovatelské úspěchy jsem slavila s morčaty a dnes přece jen dávám přednost psům - mohla Pětík za to, že jsem si rozšířila znalosti o potkaní „modré krvi“ - o všech těch ušatých dumbech, bezocasých manxes, lysých sphynxes, o nejrůznějších barevných varietách a typech srsti - zkrátka o tom, že co se „čistokrevnosti“ týče, tak se potkaní lady a lordi od svých přírodně zbarvených předků, kteří k nám kdysi připluli na lodích z Asie, už hodně vzdálili. Inteligence jim ovšem zůstala...

Měla jste někdy doma potkana? Nebo byste „něco takového“ nesnesla? Viděla jste někdy sphynxe? Líbí se vám? A co si myslíte o chovu „čistokrevných“ potkanů? Máte s nimi nějaké zkušenosti?

TÉMATA:
DŮM A BYT