Malajský deníček - Část pátá

Tak jsme v plném zdraví i duševní kondici přežili Vánoce i Silvestra a teď se připravujeme na návštěvu našeho českého kamaráda. Dokonce jsme se v záchvatu těšení rozhodli vymalovat pokoj po hosty, jednoznačně zvítězila modrán a tak chodíme po bytě oba s modrým nádechem na rukou i nohou a zasněně si představujeme, jak kromě očekávané návštěvy dorazí taky slivovice a vůbec něco jako balíček Červeného kříže. Pár dní ale ještě zbývá a my se tedy ještě chystáme na výlet.

Nejspíš jsem se ještě nezmínila o koníčcích mého milého, jednou větou, nebo spíš výkřikem je mohu shrnout jako „Adrenalin, to je ono!“ A jeho hlavní stáj je kajaking. Ne jen nějaké veslování sem a tam, ale pořádná jízda na rozvodněné horské řece. Musím se přiznat, že jsem v tomto směru tedy poněkud slabší povaha. Ale stejně jsem si dala několik cvičných jízd na blízkých jezírkách a jednou na konci divoké řeky, v místech, kde už nebyla divoká ani omylem. Cvičné jízdy mi teď divoce rotují pamětí, protože zřejmě došlo na den D. Půjčujeme si auto a jen ve dvou vyrážíme na jednu z oblíbených řek. Dvě osoby, dva kajaky. Ach jo. Třesu se jako ratlík, ale jednou to přijít muselo. Když dorazíme k řece, která stéká z hor a sympaticky vypadá jen ze břehu skrz hledáček fotoaparátu, zjišťuji, že se mi líbí ještě méně, neb je právě po dešti (ach jo, proč jen jsem se nikdy nemodlila, teď by se to hodilo). Velmi, ale opravdu velmi pomalu se soukám do příslušného oblečku a plazím se s lodí k řece. Můj odvážný sportovec sice tvrdí, že si to ještě můžu rozmyslet, ale nakonec proč, když se není čeho bát. Povzbuzena nasedám do kajaku a jakmile jsem správně zašprajcovaná a zavřená, s pádlem v ruce, teprve se mi začíná správně zatmívat! Ještě jakžtakž přes divoké bušení ve spáncích slyším instruktáž na začátek, ale nějak nejsem schopná vnímat obsah.... “Hlavně se nenech strhnout proudem hned tady na začátku, přepádluj támhle a nasměruj špičku takhle...“

Než se stačím podívat, kam že to mám špičku nasměrovat, nějakým zázrakem se nechtíc odrážím pádlem a avizovaný proud mě sejme okamžitě, aniž by bral ohled na to, že teď už ani nevím, která část lodě je ta přední se špičkou. Tak, teď právě mi dochází, že z eskymáka umím jen první polovinu a v této poloze se momentálně nacházím, ačkoliv ne vlastní vůlí. Ta mi stačí aspoň k tomu, abych si vzpomněla, jak se z lodě rychle dostat, mezitím si ale stačím dopřát důkladný peeling nohou o všudypřítomné kamení... Voda je hrozně silná, nad hladinou se snažím plavat, chytit loď, pádlo a sebe zarazit o nějaký pevný bod, což se mi moc nedaří. Můj zachránce se blíží až teď, protože myslel, že se melu někde pod skálou s rozbitou helmou a hlavou, a již absolvoval další výstup a nástup do lodě, než mě na řece našel. Konečně se dostávám ke břehu a odmítám další spolupráci. Bohužel teď už ale břeh lemuje svah s neprostupnou džunglí a není cesty zpět a už vůbec ne s kajakem na zádech. Po dlouhém přemlouvání se tedy rozhodnu do toho vynálezu vlézt znovu, ale uplyne jen chvilička do další nedobrovolné koupele. Už toho mám akorát tak dost, přidržuji se břehu a bulím jako želva, rozhodnuta absolvovat zbytek cesty na suchu, ať se děje, co se děje. Vymýšlíme tedy systém, kdy se plazím při břehu a kajak vždy posílám kousek dopředu, kde na něj čeká můj milý. Ale taky to není legrace, kameny na břehu kloužou a vlastně těžko říct, co je teď lepší. Najednou se ale z hlubokého houští vynořuje nějaká postava, mužská. Jak jsem z cesty zdrblá, nestačím se ani leknout. Chlapík nerozumí mně, já jemu, ale pomáhá nám kus cesty s kajakem a mně přeskakovat kameny. Jsem fakt vděčná. Na klidnějším úseku všichni odpočíváme, lesní muž si od nás bere cigaretu a mizí opět v houští. Řeka konečně nevypadá tak děsivě jako tam nahoře, a tak zbytek cesty pojímám jako triatlon, pádluji, plavu (opět nedobrovolně) a sem tam musím vytáhnout loď a jít pěšky už v méně hustém lesním porostu. Seznamuji se tak na vlastní oči s tropickou florou a na vlastní kůži s ratanem a zajímavými duhy palem, které mají kmeny oblečené do velmi, ale opravdu velmi ostrých bodlinek. Když dorážíme k cíli, vypadám jako po útoku party divokých koček, kvapem se stmívá a já děkuji na všechny strany. Přežila jsem. Ještě s díky odmítám skok do řeky v kajaku z dvoumetrového dřevěného mostu a těším se domů do peřin.

Po několika zotavovacích dnech nám konečně přijíždí návštěva. Při vybalování jsem nasměrována do batohu, abych uložila láhev domácí slivovice do lednice... jenomže láhev bohužel nebyla konstruována pro všemožné otřesy, které absolvovala cestou, a tak mi zůstává hrdlo v ruce a pokojem lítají střepy... ještě po pár dnech pokojíček voní jako doupě alkoholika (což je humorné, neb její momentální obyvatel je abstinent a z toho odéru valnou radost nemá). Vyrovnáváme se se situací a ujímáme se role průvodců, snažíce se představit Malajsii v celé její kráse. Jako zlatý hřeb nás čeká výlet na ostrov Perhentian, který pojímáme jako „předlíbánky s doprovodem“, protože svatba se blíží... Jenomže zatím co balím a těším se, přichází hovor z ambasády a já se dozvídám, že svatba nebude. Tedy nebude 6. února. Nejsem moc schopná rozumět důvodům, ale rezignuji. Když jsme vydrželi čekat půl roku, další měsíc už nás nezabije, a tak stanovujeme další datum – 25. března, což je jen několik dní po mých i mého nastávajícího narozeninách, tak aspoň budeme mít do příštích let březen plný oslav :-)

Ostrov Perhentian, na který se chystáme, je skoro v nejsevernějším cípu východního pobřeží a my volíme dobrodružství ve formě stopování. Jde to ztěžka, ale máme aspoň spoustu času kochat se krásnou krajinou u pobřeží... Stopování tu není moc známé, a tak nám mnoho řidičů nezastavuje už jen proto, že nemají tušení, proč na ně na silnici máváme. Po všemožných peripetiích ale konečně dorážíme do přístavu, abychom zjistili, že mořská MHD je značně omezena z důvodů monzunového moře. Dohadujeme se, prosíme, obíháme lodníky a nakonec si za nekřesťanské peníze pronajímáme rybářskou loď.
Monzumové moře je krásné a divoké, ale sedíte-li na přídi a křečovitě se držíte stěžně, má tenhle živel do krásy daleko. Vlny pohazují lodí jako ořechovou skořápkou a v cíli ani nemám chuť počítat modřiny, jen se snažím uklidnit pekelně naštvaný žaludek (který jsem se snažila celou plavbu oblbnou hlasitým zpěvem). Pánská část výpravy se ohromně baví, což mě nekpřekvapuje... že. Ale jakmile se rozhlédnu kolem sebe, vše je zapomenuto.
Jsme v ráji! Pár chatiček, téměř žádní turisté a ostrůvek velký jako dlaň. Moře má barvu jako na kýčovitých fotografiích z katalogů, vzduch nádherně voní a my se vydáváme na obhlídku. Nakonec se jdeme ubytovat na opačnou stranu ostrova, na Long beach, s výhledem na otevřené moře. Cesta z jedné strany na druhou trvá asi deset minut volné chůze. Ubytováváme se v hezkých chatkách a trávíme několik dní šnorchlováním a pozorováním roztodivných mořských tvorů a korálů, cpaním se dobrotami, večerním řáděním v obrovských vlnách... jako v pohádce. Jedinou trhlikou na celém pobytu se stává nezvaný návštěvník naší chaty. Ještěrka přesahující půl metru (v mých očích samozřejmě přesahuje jakoukoliv přijatelnou velikost) se usídlila pod naší postelí. Epizodu ale řešíme smetákem a igelitkou za mého vydatného jekotu, vše je v pořádku, nikdo nebyl raněn ani přiliš traumatizován.

Odjezdy z krásných míst jsou vždycky smutné, ale rozhodně se sem musím ještě někdy vrátit, a také jsem zvědavá, zda je podobných místeček kolem nás víc... už se moc těším na další výpravu, ale možná by nebylo na škodu před tím kouknout na předpověď počasí a objednat si lístek na autobus.

Předchozí vyprávění:

1. díl - vdala jsem se do Malajsie

2. díl

3. díl

4.díl

 

Reklama