K postelovému štěstí mi úplně stačí nějaká ta deka a aspoň malý polštářek. Mít tyto dvě věci stále při sobě, usnu opravdu kdekoliv a je mi okolí šumafuk (snad bych se i spokojeně uložila pod mostem mezi žebráky).
Jako malá holka jsem doma měla pérovací postel, samozřejmě se ségrou jsme dostatečně skákaly a péra nakonec taťka radši vyndal, protože dospěl k názoru, že už jsme si vyskočily až dost vysoko a na posteli se má především v noci ležet a přes den sedět, protože do pokojíku se křesla nevešla.
Nejvíce se ale užilo na „přírodních“ postelích. V době mých vandrovních tahů po lesích, lukách a po skalách se prostě spalo opravdu, kde se dá. Jenže pokaždé se člověk nedovleče pod nějaký převis a tak sebou musí plácnout opravdu pod širák a doufat, že nezaprší. Stávalo se, že v noci pršelo a my si tak krásně spali, a pak najednou splašeně vstávali a táhli ty nacucané spacáky o kus dál, kde taky pršelo a nikde nebyla žádná střecha.
Jednou jsme se tak uvelebili na slámě nějakého napůl rozbořeného skladu. Venku zrovna lilo jako z konve, a tak lepší nějaké sucho než žádné. Bylo tam dost místa, a tak si každý našel to své.
„V noci tady lezou myši a potkani!“ prohodil najednou jeden kamarád a já vykulila oči. On si totiž člověk ani nechce uvědomit, že venku opravdu žijí tito tvorové, dokud to někdo zřetelně neřekne. Hlavně na slámě, kam určitě rádi zalezou stejně jako my, se jich musí potloukat desítky (na stovky jsem se bála pomyslet!) . Nechtěla jsem, aby mi do postele lezly myši! Nepřála jsem si, abych se v noci probrala a koukala se na hejno hlodavců, kteří si hodují kolem a na mém těle. Nakonec mě přepadla únava a nevím nic. Ječet totiž začala k ránu kamarádka, co spala na druhém konci – tu probudila myší návštěva.
Další skvělou postelí byla zem přímo nad hřbitovem a pod velkou skálou. V noci člověku vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, protože zespodu se ozývalo skřípění hřbitovních vrat a odshora podivný zvuk – jako by někdo jezdil ešusem po skále a pak ten divný hlas podobný opicím. Jenže v českých lesích se přece nepotulují opice, tak co to tedy bylo? Ani dnes nevím, co se tam tehdy odehrávalo, ale hlavně že jsem přežila a večer v neděli si zalezla do normální postele mezi čtyřmi stěnami.
Od té doby jsme ovšem dost zpohodlněla, a než bych riskovala nějaké hřbitovní horory nebo myší nájezdy, raději sebou plácnu na naši vodní postel, kde mě ale vůbec ani trochu nebolí záda a krásně se mi spí od rána do večera a od večera do rána, prostě vždy, když nastane možnost ponoření do snů.
Krásný víkend ženám-in
přeje Margaretka
Děkujeme za pěkný příspěvek :)
Jo, přírodní postele stojí za to - mě v jedné budil i kanec... A docela mě vyděsil :).
Nový komentář