Aby bylo jasno. Činí mi nemalé potíže už jenom stání na kuchyňské židli a věšení prádla na balkoně ve čtvrtém patře pro mě znamená víc než stezka odvahy na škole v přírodě. Zkrátka, jedna z mnoha mých fobií je i strach z výšek doprovázený intenzivní závratí přímo úměrnou výšce, v níž se nacházím.
Že něco není v pořádku, jsem si všimla nedávno, kdy jsem vyrazila na Vyšehrad s jednou známou. Zatímco ona seděla na kamenné zdi a kochala se výhledem, já tři metry opodál za neidentifikovatelného zvukového doprovodu lezla po čtyřech a prosila, ať toho nechá.
Ale já mám ráda výzvy a ještě raději adrenalin, a tak jsem se rozhodla tuhle fobii pokořit, alespoň jednou i za cenu veřejného trapasu. Tak nějak jsem totiž tušila, že bez menšího divadla se to neobejde.
Jak se závrať projevuje? Znáte to lechtání v žaludku, které máte třeba na horské dráze, někteří to znají také při pohledu z výšky nebo i při pohledu někam vzhůru do výšky. Tedy zalechtá mě v žaludku, najednou mám pocit, že země pod mýma nohama není pevná, že věci kolem se pohybují a já padám do hloubky. Ačkoliv rozum mi říká, že všude kolem mě je ještě dobrých pár metrů půdy, které mě dělí od kraje propasti, skály, od okna a podobně, mám pocit, že musím svoje těžiště posunout co nejníže, a tak se krčím, padám na kolena a v horším případě i lehám na břicho. Totéž se stává i v případě, kdy z bezpečné vzdálenosti pozoruju někoho, kdo se pohybuje v té zóně méně bezpečné, nebo se například naklání z okna.
Když jsem se rozhodovala, kde k souboji s mou fobií má dojít, nemohla jsem se rozhodnout mezi dvěma místy – velké ruské kolo na Matějské pouti a Petřínská rozhledna. A pak jsem si řekla, že když už mám vyrazit někam vysoko, vyberu si tu vyšší možnost. Trochu mi pomohl i fakt, že na Petříně, když jednou vyrazíte vzhůru, nemůžete se vrátit, dolů se totiž chodí jinudy. Abych se pojistila, že to jen tak nevzdám, beru si s sebou i doprovod.
Jak to šlo minutu po minutě?
13.00 Je páteční odpoledne a já s odvahou a Kinedrylem v kapse vyrážím.
13.30 Stojím u pokladny a přemýšlím, jestli tam vážně musím. Vždyť bych vám mohla napsat i něco jiného. Mám chuť to otočit, místo toho zaplatím stovku a už na třetím schodu nadávám, jaký to bič jsem si na sebe zase upletla.
Zatímco stoupám k první vyhlídce, kde se budu rozhodovat, jestli vystoupám až nahoru, nebo to statečně otočím a vrátím se, snažím se nevšímat si vzrůstající výšky a soustředit se spíš na to, abych vůbec to stoupání udýchala.
13.47 Jsme na první vyhlídce. Lidé se dívají z okének, kamsi ukazují. „Pojď se taky kouknout na Prahu!“ ozve se odněkud známý hlas. Nejdu. Tisku se ke kovové konstrukci co nejdál od kraje a upřeně civím do země, nechci ty věci okolo ani vidět. Pokouším se tu nevolnost rozdýchat. Jenže dýchejte si zhluboka, když se pár desítek metrů pod vámi prochází lidi velikosti lesního mravence.
„Tak co, srabe, vzdáváš to?“ hecuje mě podle domluvy můj odvážnější protějšek. „Nikdy!“ zvolám, místo abych řekla, co si zrovna myslím: „Se** na to! I výpověď by mi byla milejší!“
13.53 Pokračujeme ve stoupání nahoru. Zapomínám se soustředit na dýchání, zapomínám, že jdu vůbec po nějakých schodech. Můžu vnímat jenom tu propast dolů prosvítající v mezerách kovových schodů. Celá rozhledna se se mnou kymácí a padá. Křečovitě se držím zábradlí a můj spolutrpitel říká cosi o rozdrcené ruce, kterou mi chvíli předtím gentlemansky nabídl.
Už nevím, kdo jsem ani kolik je hodin. Mohla bych se podívat na displej telefonu, ale momentálně mi činí problém strčit ruku do kapsy a podívat se kamkoliv jinam než na límec mého kabátu. Snažím se nefňukat a nedělat si ostudu. Na dlaních mi vyrazil studený pot. Vím, že když ještě několik minut počkám, napětí povolí a já se budu moci o krůček posunout vpřed a možná se i rozhlédnout kolem, abych zjistila, proč se Praze říká stověžatá.
Nevím, jak dlouho se ve mně odehrával ten boj, protože čas se najednou rozplynul. Nakonec jsem se narovnala a na pár vteřin se rozhlédla kolem. Pak se mi ale zase zatočila hlava a já nacouvala zpátky ke stěně.
Cca 14.30 Jdu dolů. Takhle rychle jsem po schodech ještě neběžela. Sice mi pořád vadí ta hloubka pode mnou, ale myšlenka, že už budu dole, mi dodává odvahu i sílu sledovat ty mravence pode mnou, které tohle všechno teprve čeká.
14.35 Jsem dole, rozdýchávám a zapíjím studenou vodou tenhle peprný zážitek. Přísahám, že to bylo na posledy. Ale... znáte mě.
Tak teď budu mít zase o kousek vyšší sebevědomí.
Máte nějakou fobii? Dokázala byste se jí postavit? A jaký máte vztah k výškám?
Nový komentář
Komentáře
Výšky mi vadí,ale zvykám si
Výšky mi nevadí :)
mám podobrný problém už vylézt na žebřík je pro mě děs
Výšky ráda nemám, ale fobii z ní taky ne...
Taky jsem chtěla přespat na Štramberské troubě, když jsem měla scházet dolů.Byl to děs.Neměla jsem tam lézt,bojím se i na balkoně.
Zapomněla jsem na pointu: ti lidé na pagodě vřískali strachy

, ze zdola to vypadalo, jako smích....
Něco podobného jsem zažila v Bangkoku na takové jako věži, já tomu asi nesprávně říkala pagoda. Zdola jsem pozorovala lidi, jak šplhají nahoru a pak zas dolů a zdálo se mi, že se přitom velmi baví, smějí, atd. Tak jsem šla do toho. Vyšplhala nahoru dost rychle a dolů se nedívala, to ještě šlo, když jsem se dostala na nejvyšší plošinu a koukla dolů do strmé hlubiny, sdělila jsem příteli, že musí sehnat helikoptéru, že dolů neslezu. Nakonec jsem slezla, samozřejmě... on mě jistil, lezl první, ruce okolo mě a neustále na mě mluvil, ať se nedívám dolů, ale jen a jen na své boty... A víte, jak úžasně mi bylo, že jsem to dokázala?
Taky se to u mne objevilo s věkem...nikdy dřív mi výšky nevadily. Ovšem taky musím lézt na každou rozhlednu a věž a pak si nadávám, proč to dělám
Buďte rády, že jste mě tuhle neviděly na Nuseláku, když jsem měla prostrčenou ruku s mobilem skrz zábradlí, protože jsem chtěla mít vyfocený ty úžasný střechy!
femme — #16 i cestou.
Já ho mám pevně omotanej i když stojim na zemi, ale jinak taky zuřim, když to vidim. Nejvíc upadám do mdlob, když zvedaj děti, aby taky viděly
Dante Alighieri — #20 tak to já ruku na hloubkou neměla ani nepamatuju, já se nepřiblížím ke kraji ani za zlatý
femme — #19 Ten můj to dělá taky! A já nevěřím žádné ruce, že ten předmět nad propastí stoprocentně udrží. Ani sobě ne, a to ho držím o dost křečovitěji než ti ostatní lehkomyslníci.
Dante Alighieri — #18 tak to jsme na tom stejně
stejným způsobem zachází s foťákem i můj přítel, nedávno jsem mu řekla, že jestli to ještě někdy udělá, tak že ho ubiju k smrti
femme — #7 Mně vadí nejen to, že se někdo nahýbá, ale i když je opřený o zábradlí a nad tou hloubkou má vystrčený mobil a píše SMS...
A na Petříně jsem se mohla po..., když jsem viděla, jak ty lidi vystrkují ruku s foťákem z okýnka a ani nemají kolem zápěstí omotanou tu šňůrku.
Když jsem naposled vylezla na Petřín, museli mě dolů oproti plánu svážet výtahem. Příště jdu max. do prvního patra.
peetrax — #15 a taky si tam nahoře pak sprostě nadáváš?
Lukáš Čejka — #14 žít se s tím dá, pokud se člověk drží při zemi. Ale stejně - kdykoliv vidím věž nebo rozhlednu, stejně tam lezu...
tak to je pekne svinstvo
u mě konkértně tahle taky přišla sama. Co se jiný fobie týče, možná jsem na ní měla nějak zaděláno, ale ty nepříjemný zážitky tomu hodně pomohly.