Aby bylo jasno. Činí mi nemalé potíže už jenom stání na kuchyňské židli a věšení prádla na balkoně ve čtvrtém patře pro mě znamená víc než stezka odvahy na škole v přírodě. Zkrátka, jedna z mnoha mých fobií je i strach z výšek doprovázený intenzivní závratí přímo úměrnou výšce, v níž se nacházím.

Že něco není v pořádku, jsem si všimla nedávno, kdy jsem vyrazila na Vyšehrad s jednou známou. Zatímco ona seděla na kamenné zdi a kochala se výhledem, já tři metry opodál za neidentifikovatelného zvukového doprovodu lezla po čtyřech a prosila, ať toho nechá.

Ale já mám ráda výzvy a ještě raději adrenalin, a tak jsem se rozhodla tuhle fobii pokořit, alespoň jednou i za cenu veřejného trapasu. Tak nějak jsem totiž tušila, že bez menšího divadla se to neobejde.

Jak se závrať projevuje? Znáte to lechtání v žaludku, které máte třeba na horské dráze, někteří to znají také při pohledu z výšky nebo i při pohledu někam vzhůru do výšky. Tedy zalechtá mě v žaludku, najednou mám pocit, že země pod mýma nohama není pevná, že věci kolem se pohybují a já padám do hloubky. Ačkoliv rozum mi říká, že všude kolem mě je ještě dobrých pár metrů půdy, které mě dělí od kraje propasti, skály, od okna a podobně, mám pocit, že musím svoje těžiště posunout co nejníže, a tak se krčím, padám na kolena a v horším případě i lehám na břicho. Totéž se stává i v případě, kdy z bezpečné vzdálenosti pozoruju někoho, kdo se pohybuje v té zóně méně bezpečné, nebo se například naklání z okna.

Když jsem se rozhodovala, kde k souboji s mou fobií má dojít, nemohla jsem se rozhodnout mezi dvěma místy – velké ruské kolo na Matějské pouti a Petřínská rozhledna. A pak jsem si řekla, že když už mám vyrazit někam vysoko, vyberu si tu vyšší možnost. Trochu mi pomohl i fakt, že na Petříně, když jednou vyrazíte vzhůru, nemůžete se vrátit, dolů se totiž chodí jinudy. Abych se pojistila, že to jen tak nevzdám, beru si s sebou i doprovod.

Jak to šlo minutu po minutě?

13.00 Je páteční odpoledne a já s odvahou a Kinedrylem v kapse vyrážím.

13.30 Stojím u pokladny a přemýšlím, jestli tam vážně musím. Vždyť bych vám mohla napsat i něco jiného. Mám chuť to otočit, místo toho zaplatím stovku a už na třetím schodu nadávám, jaký to bič jsem si na sebe zase upletla.

Zatímco stoupám k první vyhlídce, kde se budu rozhodovat, jestli vystoupám až nahoru, nebo to statečně otočím a vrátím se, snažím se nevšímat si vzrůstající výšky a soustředit se spíš na to, abych vůbec to stoupání udýchala.

13.47 Jsme na první vyhlídce. Lidé se dívají z okének, kamsi ukazují. „Pojď se taky kouknout na Prahu!“ ozve se odněkud známý hlas. Nejdu. Tisku se ke kovové konstrukci co nejdál od kraje a upřeně civím do země, nechci ty věci okolo ani vidět. Pokouším se tu nevolnost rozdýchat. Jenže dýchejte si zhluboka, když se pár desítek metrů pod vámi prochází lidi velikosti lesního mravence.

„Tak co, srabe, vzdáváš to?“ hecuje mě podle domluvy můj odvážnější protějšek. „Nikdy!“ zvolám, místo abych řekla, co si zrovna myslím: „Se** na to! I výpověď by mi byla milejší!“

13.53 Pokračujeme ve stoupání nahoru. Zapomínám se soustředit na dýchání, zapomínám, že jdu vůbec po nějakých schodech. Můžu vnímat jenom tu propast dolů prosvítající v mezerách kovových schodů. Celá rozhledna se se mnou kymácí a padá. Křečovitě se držím zábradlí a můj spolutrpitel říká cosi o rozdrcené ruce, kterou mi chvíli předtím gentlemansky nabídl.

Už nevím, kdo jsem ani kolik je hodin. Mohla bych se podívat na displej telefonu, ale momentálně mi činí problém strčit ruku do kapsy a podívat se kamkoliv jinam než na límec mého kabátu. Snažím se nefňukat a nedělat si ostudu. Na dlaních mi vyrazil studený pot. Vím, že když ještě několik minut počkám, napětí povolí a já se budu moci o krůček posunout vpřed a možná se i rozhlédnout kolem, abych zjistila, proč se Praze říká stověžatá.

Nevím, jak dlouho se ve mně odehrával ten boj, protože čas se najednou rozplynul. Nakonec jsem se narovnala a na pár vteřin se rozhlédla kolem. Pak se mi ale zase zatočila hlava a já nacouvala zpátky ke stěně.

Cca 14.30 Jdu dolů. Takhle rychle jsem po schodech ještě neběžela. Sice mi pořád vadí ta hloubka pode mnou, ale myšlenka, že už budu dole, mi dodává odvahu i sílu sledovat ty mravence pode mnou, které tohle všechno teprve čeká.

14.35 Jsem dole, rozdýchávám a zapíjím studenou vodou tenhle peprný zážitek. Přísahám, že to bylo na posledy. Ale... znáte mě.

Tak teď budu mít zase o kousek vyšší sebevědomí.

Máte nějakou fobii? Dokázala byste se jí postavit? A jaký máte vztah k výškám?

TÉMATA:
FOBIE