Většina dětí nemívá vprvní třídě téměř žádné problémy sučením čtení, psaní ani počítání. Ale asi 4 % dětí mají vdůsledku drobné mozkové dysfunkce problémy se zvládnutím základních školních dovedností.
Tyto děti bývají velice často průměrně až nadprůměrně inteligentní, ale trpí specifickou poruchou učení.

Dítě se specifickou poruchou učení mívá problémy většinou vkonkrétním předmětu, nebo ve více sobě podobných předmětech. Takže například dítě, které má problémy sčeštinou a cizími jazyky, může vynikat vmatematice nebo kreslení.

Podle mezinárodní klasifikace nemocí rozlišujeme poruchy učení:
dyslexie – porucha schopnosti naučit se číst. Neschopnost rozlišovat a řadit správně písmenka, skládat je vcelek a umět je vyslovit.

dysgrafie – porucha psaní. Obtíže stvary písmenek a celková neobratnost písemného projevu. Po dysgrafikovi je problém cokoliv přečíst.

dysortografie – porucha pravopisu. Děti neumí správně naučená gramatická pravidla aplikovat do praxe. Chybí jim cit pro jazyk.

dyskalkulie – porucha počítání. Mají obtíže sčíselnou řadou, zaměňují pořadí číslic a mívají špatnou prostorovou orientaci.

Poruchy učení mají i další projevy než výše uvedené.

Diagnostikovat některou zporuch učení je možné až na začátku školní docházky, kdy se děti učí číst, psát a počítat, a teprve tehdy se u nich projeví odchylky. U některých případů lze ale možnou budoucí poruchu učení poznat už vpředškolním věku.
Každopádně platí to, že pokud je u dítěte podezření na některou ze specifických poruch učení, je důležité, aby bylo velice důkladně vyšetřeno na speciálním pracovišti.

Jak se učit?
Děti sporuchami učení potřebují velice individuální přístup a pochopení, jak ze strany rodičů, tak ze strany učitelů.
Doma je důležité, najít si na učení sdítětem čas, snažit se všechno vysvětlovat a procvičovat vpohodě a bez stresu. Děti potřebují také mnohem více času na pročtení zadání, na zpracování zadaného úkolu, na konečnou kontrolu.
Na děti se specifickými poruchami učení by měli brát ohled i učitelé ve školách. Zpraxe ale mnozí zvás vědí, že tomu často tak není.
Děti by měly být zkoušeny zučiva takovou formou, která jim působí menší obtíže.

Mnoho rodičů také neví, že v předmětech, vekterých jsou studijní výsledky poznamenány právě druhem poruchy učení, mohou být jejich děti hodnoceny slovně (během roku i na vysvědčení), a to nejen na základní škole, ale i při dalším vzdělávání.

Vkaždém případě však platí, že je velice důležitá spolupráce mezi rodiči, školou a dítětem.

 

Odborné informace načerpány zknih prof. Matějčka a speciální pedagožky Zdeňky Michalové.

Ve spolupráci sMgr. Bombikovou zPedagogicko-psychologické poradny Přerov zpracovala