Ta je hezká. Dobře se vdá, a že se ve škole moc nenaučila, to jí nebude vadit.“
Takové věty jste možná někdy slyšeli z úst učitelů (někdy i psychologů), když jste s nimi hovořili o některých dívkách, u nichž byly diagnostikovány vývojové poruchy učení.
U chlapců byla relativizována jejich školní nedostatečnost poukazem na to, že se v některých manuálních zaměstnáních nevyžaduje náročnější vzdělání.

I někteří rodiče mají sklon k relativizaci a mají jen jedno přání, aby jejich dítě co nejdříve ukončilo školní docházku a celá rodina se už školou netrápila. Však život to srovná.
Ale život to nesrovná, naopak, dítě, které nezvládne ve škole základní dovednosti ve čtení, psaní a počítání, se s takovým handicapem bude v životě těžce vyrovnávat.

K těmto povrchním úsudkům dochází proto, že neschopnost číst a psát je nejen u nás, ale v každé společnosti tabuizovaným tématem.
Většinou se dnes předpokládá, že místo psaní dopisu může každý použít telefon, místo počítání kalkulačku. Informace se místo z knihy můžeme dozvědět z televize, videa či internetu. To však jsou všechno představy nezasvěceného člověka.

Čtení a psaní jsou vedle mluvené řeči hlavními informačními kanály ve školním vyučování i v denním životě.“  V posledním desetiletí se ve vyspělých státech Evropy a Ameriky mluví o rozšířeném funkčním analfabetismu.
Ukazuje se, že stále stoupá počet těch, kteří prošli výukou ve škole, ale jejich znalosti ve čtení a psaní jsou na tak nízké úrovni, že nejsou schopni přečíst si návod na použití běžných výrobků, jako je prášek na praní nebo polotovar určený k jídlu.
To však současně znamená, že také nejsou schopni obsluhovat podle psaného návodu stroje nebo zařízení, a musejí proto přijímat jen pomocné práce.

Dovednost číst a psát předpokládá, že se dítě naučí rozumět psanému textu a do písemné podoby převede slyšené slovo.
Potřeba komunikace je hluboko zakotvena v lidské psychice a její nesplnění nebo potlačení vede k závažným poruchám v duševním životě i v sociálních vztazích. Souvisí to s rolí řeči, která člověka nejnápadněji odlišuje od ostatního živého světa včetně primátů, jeho vývojově nejbližších příbuzných.

Nepochybně i matematické dovednosti jsou předpokladem toho, abychom se uměli orientovat v denním životě.
Případ jedné dívky, která procházela ZŠ s diagnózou dyskalkulie a na střední škole pak nebyla schopna používat násobilku, kterou se sice naučila zpaměti, ale jejímu smyslu nerozuměla. Když nakupovala, hlídala si při vracení peněz bankovky, a ani tehdy neměla jistotu, zda dostala nazpátek správně. Vrácené mince nebyla schopna sledovat vůbec.
Že ovšem matematické dovednosti nevyužíváme pouze při nakupování, je víc než zřejmé.
Již z toho, co jsme právě pověděli, plyne, že bychom nikdy neměli relativizovat školní neúspěchy dítěte v základních intelektových dovednostech, jako je čtení, psaní a počítání.

Abychom věděli o jaké poruchy učení se jedná, napíšu vám několik definic.
V české odborné literatuře není zcela sjednocena a jasně definována terminologie specifických poruch učení. Používá se výrazů vývojové poruchy učení (VPU), specifické poruchy učení (SPU) nebo specifické vývojové poruchy (SVP), ale to není podstatné. Mezi SPU patří :
1) dyslexie – obtíže ve čtení
2) dysgrafie – obtíže ve psaní
3) dysortografie – obtíže v používání gramatiky
4) dyskalkulie – obtíže v počítání
5) dyspraxie - obtíže při praktických činnostech atd..

Další okolnost, která nás vede k tomu, abychom se obírali otázkou SPU a jejich překonání, jsou obtíže při profesionálním zařazení dětí, které těmito poruchami trpí.
Když dítě se specifickými obtížemi v učení opouští školu, jeho starosti nekončí.
Tyto děti doufají, že na učilišti nebude taková konkurence a jejich školní nedostatky nebudou tolik nápadné. Mohou se domnívat, že se prosadí při praktickém vyučování, ale i to není jisté.
Mezi učiteli na SOU je jen málo těch, kteří se zabývají SPU a kteří by tedy mohli dítěti porozumět a pomáhat mu.
V některých větších městech přijímají osvícení ředitelé středních škol vědomě i některé děti s poruchami učení. Vědí, že je to perspektivní strategie, ale jsou to dosud ojedinělé případy. Nakonec stejně většina dětí s poruchami učení nastupuje do méně atraktivních učebních oborů.

Nepříznivým důsledkem potom je, že je jejich práce neuspokojuje, protože je intelektuálně neinspiruje. Jejich mentální potence není rozvíjena a takové děti si pak často nerozumí se svými spolužáky a později se svými spolupracovníky.
To je základní seznámení s SPU.
Ještě je třeba zmínit, že pokud takové dítě máte doma nebo i znáte, je třeba včas vyhledat pomoc odborníka z řad speciálních pedagogů.(tzn. nejlépe na začátku školní docházky).