„Tady leží mých šest bratrů,“ ukazovala mi prababička na hřbitově malý hrob, na kterém byl vypsaný sloupec zdrobnělin chlapeckých jmen. Ani jeden se nedožil více než půl roku, všichni se narodili ještě v 19. století. Celá příhoda mi opět vytanula na mysl, když jsem nedávno sledovala filmovou mini sérii Božena. Nejznámější česká kuchařka Rettigová v jedné scéně prozradí, že sama porodila dokonce jedenáct dětí, dospělosti se však dožily jen tři z nich včetně slavné sopranistky Jetti. „Já kdybych nyní opět děvče dvacítileté byla a nynější zkušenost a předloženost měla, spíš bych se z nejvyšší skály do nejhlubší propasti než k manželovi vrhla. Tam bych nalezla okamžitou smrt, kdežto v manželství znenáhla, tak jako by jen denně, jediným špendlíkem upíchnutý, člověk umůčen umírá,“ posteskla si Magdalena v jednom ze svých dopisů. Od té doby se mi v hlavě honí spousta otázek. Byla jednou z nejčastějších příčin nedostatečná hygiena? Jak by se v dnešní době vypořádaly ženy s tak četnými ztrátami?
604624e558a1fobrazek.png
Foto: Shutterstock

Úmrtí kojenců v českých zemích

Ještě na konci 19. století byla úmrtnost dětí velmi vysoká. Patnácti let se dožila v průměrné české domácnosti ze sedmi dětí jen polovina. Na začátku 19. století umíralo dokonce 28 procent dětí, nejvíce z nich ihned po porodu. Mezi nejčetnější příčiny smrti byly uváděny křeče způsobené černým kašlem nebo zápalem plic. A roli hrála také hygiena i epidemiologické situace. V 19. století byl sice již zažehnán mor i epidemie tyfu související se zkaženou vodou, ale objevily se nové choroby. Cholera, která se k nám dostala z Asie a tuberkulóza, jež dokázala vymýtit celé generace. Za velkou úmrtností stojí i pandemie španělské chřipky, při níž byla kojenecká úmrtnost přes deset procent. „Kojenecká úmrtnost se lišila v rámci společenských vrstev. Nejnižší byla ve skupině úředníků, ve skupině dělníků a rolníků byla až dvojnásobná,“ píše v knize Populace České republiky sociolog Milan Kučera.

Rady „nad zlato“

Ke zdraví dětem nepomohly ani rady porodních babiček a lékařů. Dnes víme, že děti musíme mýt ve vlažné vodě, v 18. století lékaři doporučovali oplachovat kojence v ledové vodě, která je měla chránit před nemocemi. Nikomu však nedošlo, že právě ledová voda způsobuje smrtelné křeče. V knize Od babictví k porodnictví od historika Antonína Doležala se zase dočteme, že babičky přidávaly do dětských koupelí pálenku, což ale nebylo na škodu, protože pálenka fungovala alespoň jako desinfekce.

Děti neměly vyhráno ani v případě, že přežily kojenecký věk. Vysoká úmrtnost byla i do 15. let věku, příkladem je syn Boženy Němcové Hynek, který zemřel na tuberkulózu, na kterou v první polovině dvacátého století umíralo zhruba 15 procent populace. Ještě před druhou světovou válkou umíralo z tisíce narozených dětí sto. Do „normálu“ v porovnání se světovým měřítkem vyspělých zemí, jsme se dostali až v 70. letech 20. století. Přelomový je pak z hlediska porodnictví považován rok 1987. Obrovskou roli hraje očkování, za úbytek úmrtí však nestojí jen částečné vymýcení likvidačních chorob.

Po porodu rovnou na pole

Zatímco dnešní rodičky samozřejmě žijí v mnohem lepších hygienických podmínkách, než naše prababičky a zdravotnická péče je u nás na té nejlepší úrovni, mezi další faktory nižší mortality kojenců patří psychická a sociologická situace. Pokud žena v 19. století nepocházela z vyšších společenských vrstev, bylo běžné, že těžce pracovala ještě v devátém měsíci těhotenství, ale také ihned po porodu. Za práci dostávala velmi malou mzdu, která často nestačila ani na nákup základních potravin. Lékařskou péči si často nemohly dovolit. Jestliže dnes považují psychologové těžký porod za příčinu pozdějších duševních nemocí, naše pra a praprababičky by podle takového rozboru musely končit v blázinci. Jenže psychologie byla v 19. století vědou v rozvoji, rodičky navíc v prostředí, kde děti umíraly jako na běžícím páse, vyrůstaly a se smrtí dítěte počítaly stejně jako s jeho početím.

604623a5f1dd2obrazek.png
Foto: Shutterstock

Podle historičky Milany Lenderové tedy nebyl s dnešní dobou srovnatelný ani vztah matky a dítěte. Mateřská láska byla založená na principu mateřského pudu, děti navíc musely rychleji dospívat, v útlém věku začaly pracovat, ženy neměly čas věnovat se dětem tak, jako matky dnes. „Role ženy má momentálně jinou hodnotu, než před sto padesáti lety a i prožívání mateřství je úplně jiné. Když ženy rodily i deset dětí, nemohly si s potomky vytvářet tak hluboké vztahy,“ potvrzuje teorii zakladatelka nakladatelství Wo-men Barbora Baronová v posledním dílu podcastu Vyhonit ďábla.

Nelze však zpochybňovat bolest, s jakou se ženy musely při ztrátě milovaného dítěte potýkat. Ať se jedná o mou praprababičku pocházející z chudých rolnických poměrů nebo o Rettigovou ze střední třídy. V závěru z dochovaných statistik vyplývá, že nelze dnešní přístup k mateřství srovnávat s minulostí. Je vidět, že silácké řeči typu: „Dříve se o psychiku matek i dětí nikdo nestaral, a také jsme přežili,“ s ohlédnutím k historii nedávají smysl. Dnešní doba umožnila ženám nerodit jedno dítě za druhým, dala jim možnost rozhodovat o vlastním těle. Když už je standardní zdravotní péče na té nejvyšší úrovni, zajímáme se o tu psychickou stránku. Za tento luxus vděčíme emancipaci spojené i s vyšším vzděláním.

Reklama