pregnant

Vzpomínáte na své poslední dny před porodem? Břicho k prasknutí, sotva dýcháte, nemůžete spát, všichni kolem jsou nervózní, ale miminku se stále nechce ven.

Devět měsíců uběhlo jako voda a blížil se termín porodu. Břicho rostlo každým dnem víc a víc a nový život v něm o sobě dával vědět čím dál tím větší silou. A že to někdy bylo opravdu bolestivé. Se spaním už to také slavné nebylo... noční chození na toaletu probíhalo pouze dvakrát za noc, někdy i jednou, ale ty tlaky v břichu byly opravdu nepříjemné.

Počasí nám přálo, protože červen byl výjimečně deštivý, tudíž jsme ani nepoznali, co to jsou nateklá chodidla, nohy a ruce. Termín nám pan doktor vypočítal na konec června, takže se všichni těšili, že do vysvědčení bude miminko na světě. S každým dnem, který se přibližoval k uvedenému datu, začaly přibývat telefonáty od známých a přátel, e-maily a smsky, jestli už je „to“ na světě.

Samozřejmě jsme ze všech stran slyšeli, kdy že se to naše miminko narodí. Protože k deštivému počasí přibyly bouřky, tipy ze stran přátel zněly jasně, miminka se rodí hlavně za bouřek. Ale ne to naše, protože ať to kolem bouřilo, jak chtělo, našemu nenarozenému potomkovi se prostě do takové sloty asi nechtělo. Takže jakmile byla velká bouřka, nepřestaly u nás drnčet telefony. Nezabralo ani domlouvání tatínka k velkému břichu, že už by jako mělo jít ven, že se na něj těší... nešlo to po dobrém ani po zlém. Je to rebelka, protože už teď si dělá to, co chce sama.

Protože jsme oba na děťátko natěšení, rozhodli jsme se, že zkusíme další z „osvědčených rad“. A to dlouhou procházku. Vyrazili jsme tedy do lesa a asi dvě hodiny jsme se procházeli. Bylo dusno, nohy těžké a funěla jsem víc a víc, ale představa, že by to mohlo zabrat, mě hnala jako motor dál a dál. Nakonec nás zastihla bouřka a zmokli jsme tak, že jsme doma ždímali promočené šaty. Nastala noc, ráno... a zase nic... Vlastně něco jsem si přece jen z procházky přinesla. Přisálo se na mě klíště, takže teď ještě hlídám červený flíček, který se naštěstí nezvětšuje. Tipy našeho okolí se samozřejmě zase změnily. Když to nebylo do vysvědčení, bude to zase ten a ten den, všichni tipují, kombinují a vymýšlejí datum porodu. Bylo by dobré, kdyby se „to“ narodilo ve čtvrtek. To bychom mohli od pátku do neděle zapíjet. Tak zněly další tipy nebo spíše tajná přání mužské části.

My se tomu už jenom usmíváme, prostě až to přijde, tak to přijde. Nejlepší byl partnerův otec, který po posledním monitoru prohlásil, že je to jasný. Že to bude na partnerovy narozeniny. Ale on je má až za 3 týdny, tak jsme ho ujistili, že to už dávno bude potomek na světě, že opravdu tak dlouho doktoři přenášet nenechávají. A že těhotenství u lidí trvá devět měsíců, a ne dva roky jako u slonů.

Teď už třetí den přenášíme, což je naprosto normální, a čekáme, jestli se mimčo rozhodne samo, nebo zda-li nakonec budeme muset na vyvolávací injekci. V porodnici jsme zjistili, že se nechce nejen našemu miminku, ale i ostatním, protože prý mají teď hrozně málo porodů. A pak že při bouřkách se rodí nejvíce miminek!

Za redakci

Přejeme ti, Deniso, aby to bylo brzy a bez komplikací! Těšíme se na další milý článek po porodu.