Víte, jak to poznám?
Jak poznám, že začala Liga mistrů nebo mistrovství světa, nebo jak se všechny ty vypečené soutěže jmenují? Schválně si to přečtěte…

 

Manžel je od rána neklidný

Tváří se napůl jako děcko, napůl jak roztržitý nadrženec. Uklízí trochu více než v jiné dny a dokonce se mne ptá, jak bylo v práci. Když začnu mluvit, dovedně vytváří dojem, že mě skutečně vnímá. Pokud byl předešlý večer v hospodě, tak mi na mé příspěvky dokonce smysluplně odpovídá a tváří se zúčastněně. Zpravidla nás přeruší esemeska, pak druhá a je po hovoru. Kamarádi ho již vábí, zarezervovali stůl v místním sportbaru a ten můj tam jistojistě nesmí chybět!  

 

V této fázi se začínám v duchu usmívat

Sportbary jsou podle mě dobrá věc. Dříve to z mého pohledu bývalo horší. Manžel dřepěl doma u televize a strašně nahlas řval. Jelikož nemáme syna, vždycky volal mladší dceru, která jediná je ještě ochotná poslouchat tatínkovo: „Podívej se na tu přihrávku, patička a goool!, no vidělas to!!!“ Téměř jako v Homolkových, kdy starý Homolka říká něco podobného svému synovi…

 

Ale říkám, teď je to lepší

Po deseti esemeskách, manžel přizná barvu a jako že jde do hospody. Já vždy ještě chvíli dělám fóry, ale pak ho pustím. Ať se vyblbne, že… Nakonec mám doma klid a nikdo mi tam neřve. A on je šťastný jak dítě… "Vždyť dneska hrajem s Ruskem!" křičí na mě v poslední chvíli ode dveří...

 

Chápete to?

Chápete to běsnění, fanatické fandění a fakt, že se pro fanoušky ve dnech mistrovství okolní svět zcela zastaví? Že vnímají a mluví jen o tom, zda to včera byl ofsajd anebo proč trenér nenasadil toho či jiného útočníka a že hrdina Jágr hraje se zlomeným malíčkem!? A ty šipčičky, které se při teoretických rozhovorech o předešlé třetině právě probíhajícího utkání objevují na imaginárních hřištích na obrazovkách televizorů, tak ty jsou pro mě už úplně nepochopitelné.
Vždyť zas tak o moc nejde, ne?

 

Jak jste na tom vy? A co ten váš fanoušek... ;-)