
Co se děje s duší po porodu?
Málokoho napadne, že následkem porodu může žena pociťovat i jiné emoce než ty pozitivní a radostné. Manžel, příbuzní a všichni ostatní se radují z narození miminka a vůbec možná netuší, že ta, která dítě porodila, zažívá velice silné hormonální změny, které mohou vyústit až v poporodní splín (anglický výraz: postpartum Blues nebo Baby Blues, někdy se používá ne zcela správný výraz poporodní deprese). Ještě donedávna byl poporodní splín považován za tabu či za výmysl rodiček. Dnes se o něm mluví s naprostou vážností a nebere se na lehkou váhu. Ignorování příznaků sklíčenosti totiž může skončit v horším případě i smrtí – sebevraždou matky nebo ublížením dítěti.
Jaké změny probíhají v těle ženy
Jaká vlastně žena po porodu je? Jak se cítí a co prožívá? Většina určitě prožívá neskonalé štěstí, ale zároveň z nich většina bez konkrétní příčiny pláče, je podrážděná, přecitlivělá a deprimovaná. Vědecky je dokázáno, že třetí den po porodu prožívají téměř všechny ženy více či méně silně poporodní splín. Mohou za to nejen hormonální změny provázející těhotenství a porod, ale také psychika ženy samotné.
Hormonální systém, stejně jako ostatní pochody v těle, je závislý na psychice. Na rovnováhu hormonů mohou působit zážitky z dětství, duševní krize, manželské problémy nebo finanční potíže. V těhotenství tělo ženy produkuje hormony, které se jinak nevytvářejí vůbec, nebo jen v minimálním množství. To, jak žena bude reagovat na poporodní stav, není závislé na tom, zda své dítě očekávala s radostí, nebo s rozpačitými pocity. Po porodu tělo vytváří a vylučuje jiné látky než v těhotenství, protože placenta, která tyto hormony produkovala, už v těle není. Ta může vlastně za to, že se v ní vytvářel progesteron – uklidňující hormon, a estrogen, který udržoval těhotenství ve správném stavu. Po porodu tedy poklesne hladina těchto hormonů, a to dokonce pod úroveň před těhotenstvím. A v této chvíli musí ženský organismus vykonávat náročnou práci, aby se přizpůsobil druhé velké hormonální změně. Není to tedy nic snadného a každá žena se s tímto procesem vyrovnává jinak intenzivně. Jenže tím vše nekončí – přichází ještě třetí fáze, ve které se začínají tvořit hormony působící na zavinování dělohy a tvorbu mléka, oxytocin a prolaktin. Některé ženy také ztratí při porodu spousty krve, absolvují císařský řez či jiné komplikace – to všechno hraje proti ženské psychice, to všechno způsobuje, že žena se nachází ve skutečně „jiném“, ba dokonce výjimečném stavu…
Jak poznáte, že trpíte poporodní depresí:
Postnatální splín se vyznačuje příznaky, podle kterých lze zcela bezpečně poznat, že jde o nevítaný poporodní stav. Jeho projevy mohou být různé a také u různých žen rozdílné. Nicméně, po dvou až třech dnech může docházet k:
· k náhlým, nevysvětlitelným výbuchům pláče
· k únavě, vyčerpanosti, letargii
· k nechutenství
· k žaludečním a střevním potížím (zácpa, průjem)
· k nervozitě a úzkostlivosti
· k pocitům viny, které se většinou projevují v tom, že si žena myslí, že je špatná a neschopná matka
Poporodní splín většinou ženy po několika dnech překonají a dostanou se do běžných kolejí. Splín, vyplývající z porodu, však může u některých žen přetrvávat ještě několik týdnů, dokonce i měsíců! Tehdy je už mnohdy ženy ani nepřisuzují porodu. Příznaky, které na tuto pozdní situaci upozorňují:
· poruchy spánku, špatné spaní a děsivé sny
· silné svalové napětí vedoucí někdy až ke strnulosti
· apatie a odmítání kojení nebo naprostá nezúčastněnost během něj
· vnitřní odmítání dítěte a kontaktu s ním
· strach a nejrůznější fóbie z každého dne, který přijde
· sebepodceňování a nenávist k vlastnímu tělu
· nechuť k sexuálnímu životu
Kde hledat pomoc?
Martina ji našla včas u odborníků. Pokud máte pocit, že poporodní splín je právě váš problém, začněte o svých pocitech mluvit s okolím, především s vaším partnerem. Pravda, ten může zpočátku vaše „stížnosti“ podceňovat, ale nedejte se. Hlavně se neuzavírejte do sebe. Klidně si poplačte. Není divu, přelaďujete se na úplně jiný druh fungování, a tak každá slza je úplně normální reakce. Ze všeho nejvíc proto potřebuje pochopení okolí – pomoc, schopnost vcítit se do situace.
Mateřství není pro většinu žen rozhodně klidným startem. Povídejte si s manželem nebo
Povzbuzení pro všechny mámy: pokud zjišťujete, že místo euforie z narození dítěte pociťujete spíše frustraci, nezoufejte. Žádná žena se nenarodí dokonalou matkou a to, že jste žena, vás ještě nepředurčuje k tomu, abyste byla hned od porodu „Všeználkem“. Nikdo není dokonalý a pokud skutečně nezvládáte, vyhledejte pomoc. Nestyďte se za to.
Na závěr...
Jak dlouho bude právě u vás trvat poporodní splín, záleží na všech výše uvedených faktorech. U většiny odezní po dvou, třech dnech. Podle statistiky je většina žen ještě dva až tři týdny po porodu v labilním tělesném a duševním stavu. U 10-12 % matek tento depresivní stav začíná až po několika týdnech, někdy i měsících a často přetrvává velmi dlouho.
Připravila Ivana Pečenková - Ašenbrenerová
Nový komentář
Komentáře
Dášule: To byl fakt vtip, tak už se holky nezlobte...
Ale je pravda, že já se poporodních splínů opravdu nebojím, protože prostě vím, že můj
mě v tom nenechá. S ním nemám z ničeho strach.
Na dítě jsem se těšila, z porodnice jsem jela v pohodě. Jenže kluk chtěl pít i v noci - myslím tím mezi večerním a raním pitím a i když jsem nekojila a mléko si připravila večer, vlastně jsem se vůbec nevyspala. Potom jsem se opařila při vyvařování plen, zavolala manželovi do práce , že jdu k doktorce se sebou, ať přijde hlídat. Byl z toho vyděšený, přišel, já sei napatlala to opařené nějakým krémem a šla si lehnout. Manžel dal do pořádku plíny a přišel mě vzbudit. Řekla jsem mu, že spím a víc mě nezajímalo. Vzbudila jsem se za 18 hodin. Začal mi aspoň o víkendech krmit v noci ditě, pomáhat s plenkami /při druhém dítěti jsem si už uměla naplánovat práci, při prvním jsem pořád něco nestíhala/ a byl pokoj. Později jsem se za to moc styděla, až jsem potkala spolužačku ze školy a ona mi vyprávěla o sobě něco podobného. Problém opravdu není v tom, aby vám partner "srovnal krovky", ale aby pochopil a pomohl. Myslím Kotě, že kdyby to opravdu udělal tak, jak říkáš, měli byste pěkdně zaděláno na rozvod.
A hlavně - při laktační psychoze musíte ihned přestat kojit. Znám hodně případů, které skončili na psychiatrii (příběh z rodina.cz, kdy museli maminku odvést rychle do blázince...) Tohle je dost smutné téma.
Žábina: Laktační psychoza je něco jiného, jak poporodní deprese. Ale hlavně je horší.
Libča: Chapu jak Ti bylo. U nas toto prozila teta. Smutek, odmitani ditete, strach. Nastesti to po dvou mesisich preslo. Mne bylo v te dobe 13, ale silne si to pamatuju a od te doby mam sestinedeli spojene se smutkem a apaptii, prestoze laktacni psychoza asi neni tak casta, tak uz si tak dobu po narozeni ditete predstavuju...¨
O to vetsi prekvapeni pro me bylo, kdyz zacaly rodit me kamaradky a spoluzacky a vsechny byly vesele a stastne. Ze zacatku jsem se jich ptala, proc to na me hrajou, kdyz jim musi byt smutno a jak to, ze jsou tak aktivni, nez mi doslo, ze radost by mela byt normalni...
*Kotě*: jejda, já se taky nachytala. Seš dobrá
Dostala se z toho asi za rok a doteď má potíže (rok navíc). Má krásnýho kluka, ale vůbec ji nebaví ho něco učit. Ve dvou letech si neumí pořádně hrát, nebaví ho knížky, nehraje si s dětma, jenom čumí na video. Že by chodil bez plín, o tom ani zdání, prej času dost.... A přitom to bylo vytoužené mimi.
Ale víš, že já jednoho takovýho vola znám, kterej svou ženu nechal trápit. Prostě nechodil domů, jen spát a o víkendu jí zvedal morálku řečma o tom, jak je divná, tlustá, zanedbaná....
Gabi: S tím personálem souhlasím na 200%
*Kotě*: jo, na to mě Silveig fakt dostala
, ale u tebe jsem to pochopila hned, protože jsi tam dodala smajlíky
Myslím, že rozvoji poporodního splínu (či dokonce depresím) výrazně napomáhá personál českých porodnic.
Partner, co tě podpoří, se ale vždy hodí
.
Kotě: na to se nemůžeš připravit předem, vůbec nevíš, co s tebou hormonální změny udělají.
*Kotě*: Hodně chápající manžel, myslím, že v něm máš móc velkou oporu.Taky bych takového chtěla ......
gerda: podle mě je to jedno a to samé...
Kote vis ja si myslim ze se to nechtene muze prave dotknout tech ktere si to prozili vis? Proste te nikdo nesrovna kdyz se ti neco takoveho stane. Hele pro me to co jsem zazila ja po narozeni Krystufka bylo skutecne muj zivotni sok. Devet mesicu jsem se na to mrne tesila.. silene.. ja u zse posledni dny divala na prazdnou kolibku a predstavovala si ho. Pak se narodil a byl konec. Ja ty dny se porad ptala kde je ta radost. Kde je to krasny na co jsem se tesila? Byla to hruza skutecne hruza. Nepomohlom mi nic a nikdo. Ani tvrde reci proste NIKDO! Nakonec jsem musela zasahnout sama, diky me byvale sefove, ktera to na me poznala. Nebyt teto zeny asi bych dneska na tom nebyla tak jak jsem .
Vis ja si myslela ze to beres jako for ale ono holt koho se to tyka tak ho to zaboli vis?
Proste nekdy ty fory nepadnou tam kam maji.... jak rikam nepreji to nikomu zadne mamince ....
Isa:
To měl být trochu odlehčenější příspěvek... no ale mohlo mě napadnout, že to i přes ty smajly někdo vezme vážně (a la Silveig a koupená dcera)...
no to je jako když má někdo velkou migrénu a jiný se diví, co s tím nadělá, když ho jen trochu bolí hlava
....
prostě kdo nezažil, ať nekritizuje....
no ja uz ten muj pribeh tady po milionkrate vypravet nebudu, jen bych k tomuhle tematu chtela neco dodat, moc dulezite je pochopeni okoli aby se dotycna zena necitila s jejim problemem sama. Pochopeni a vcasny zasah do problemu. Me bylo stale rikano ze mam byt normalni a co porad mam a ja nevedela co mam a nevedela jsem co a jak je byt normalni. Krecovite a s tezkymi emocemi jsem to obdobi prozivala, plnych devet mesicu nepreji to nikomu v takovem rozsahu. Hodne jsem ztratila ale zase jsem se hodne veci naucila a pochopila. Prosim vsechny nikdy takovym maminkam nerikejte co maji a aby byly normalni atd. atd. protoze skutecne kdyz je nekdo nemocen tak za to ani nemuze, kdyz ma nekdo cukrovku tak se m utaky nerika aby delal inzulin, a nebo rakovinu tak aby teda s tou rakovinou neco udelal.. je to osud, nemoce jsou ruzneho druhu.
Vsem maminkam ktere tohle postihne radim at se neboji okamzite fakt zajdou k odbornikovi, neni to nic ponizujiciho naopak.
A tak na zaver preji vsme budoucim maminkam jen radost z jejich deticek, zadne trapeni a hlavne stale slunicko nad nimi.....
*Kotě*: no to je andílek, ten tvůj rovnač krovek...
Jak to tak čtu, tak mám pocit, že jsem něco, v menší míře, zažila při prvním dítěti, ale tenkrát se o tom ještě moc nevědělo, naštěstí jsem neublížila ani sobě, ani
No, myslím, že až to jednou přijde, že mi nějaké baby blues fakt nehrozí... můj
by mi pěkně srovnal krovky, kdybych si něco takového vyvzpomněla!