Foto: Shutterstock
Popeleční středa je pro křesťany velkým milníkem v roce. Zakončuje masopustní veselí a načíná duchovní přípravu na příchod Velikonoc – 40 postních dní, které završí až oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Věřící si během nich tradičně odpírali nejen maso teplokrevných zvířat, mléko či vejce, ale procházeli i očistou duše. Dodnes si připomínají pomíjivost lidského života, zamýšlí se nad svým jednáním, snaží se o větší sebekázeň, myslí na potřebné a obrací svá srdce k Bohu. Že v něj nevěříte? Nevadí, očista těla i duše udělá dobře každému. Můžete ji pojmout po svém.
- Neprospělo by vám odstřihnout se na čas od sociálních sítí a ušetřený čas věnovat svým blízkým?
- Nepoděkovalo by vám tělo za očistu v podobě zdravějšího jídelníčku nebo vzdání se alkoholu?
- Necítili byste se lépe, kdybyste neutráceli za zbytečnosti a uspořené peníze dali potřebným?
- A co se zamyslet nad svým životem a ujasnit si, kam chcete směřovat?
Ačkoli by se mohlo zdát, že odříkání si různých neřestí nám hlavně bere, opak je pravdou. Může nás od nich osvobodit. Předjarní období, kdy se rodí vše nové, je pro to ideálním obdobím.
Proč zrovna Popeleční středa?
Popeleční středa dostala svůj název podle takzvaného popelce, jímž kněží dělají věřícím na čele křížek. Jde o popel z obřadně spálených ratolestí – jívových větviček lidově zvaných kočičky. Nemohou ale být jen tak ledajaké. Pálí se jen ty posvěcené o loňských Velikonocích, které po celý rok chránily domácnost. Popel pak připomíná, že prach jsme a v prach se obrátíme.
Popeleční středa nemá v kalendáři pevné datum. Každý rok se mění v závislosti na datu Velikonoc. Připadá na 46. den před Velikonoční nedělí. Pokud vám v počtech něco nesedí, má to snadné vysvětlení. Naši předkové totiž v průběhu dějin začátek postní doby přesunuli, aby se do ní vešlo i 6 dní, kdy si mohou od odříkání si odpočinout. Jde o neděle, které jsou z půstu vyňaty.
První neděle po masopustu byla „Černou“. Lidé se loučili s obdobím hojnosti, které si užívali při masopustu, a smiřovali se s půstem. Ženy na znamení toho oblékaly černé šaty.
Druhá neděle nesla označení „Pražná“ podle tradiční postní polévky praženky. Ta se připravovala z upražených obilných zrn nebo klasů.
Třetí neděle je takzvaná „Kýchavná“. Věřilo se, že kolikrát kdo ten den kýchl, minimálně tolik let bude ještě živ. Věděli jste, že kdysi bývalo znakem dobrého chování kýchnutí při pozdravu? Naši předkové také věřili, že kýchání čistí hlavu a pro jeho podporu užívali dokonce bylinné prostředky.
O „Družebné“ čtvrté neděli se ženich a jeho družba vypravovali do domu té dívky, ke které měl v plánu přijít o pomlázce na námluvy. Jinde se této neděli říkalo také například „středopostí“, protože značila, že lidé jsou v polovině půstu. Na znamení toho kněží při bohoslužbách oblékali roucha v růžovém tónu.
Název páté postní neděle zní děsivě – „Smrtná“, ale značí pravý opak. Průvody v ten den vynášely z vesnic Moranu, symbol zimy a smrti, a těšily se na příchod jara.
Poslední, šestá postní neděle je „Květná“. Šlo o počátek Velikonoc, který se nesl v duchu svěcení čerstvých kočiček. A ty nadcházející rok opět poslouží coby popelec. Pro věřící je květná neděle vzpomínkou na vjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma, kde jej lidé vítali ratolestmi ze stromů.
Popeleční středa a její tradice
Kromě přísného půstu, návštěvy kostela a křížku na čele se s tímto dnem pojilo plno tradic a pověr.
Někde obcházel domácnosti legračně oděný člověk a hledal s lucernou v ruce ztracený masopust. Neodešel do té doby, než dostal nějakou laskominu.
Ženy raději nepraly prádlo, protože by zůstalo celý rok špinavé.
Ani šít nesměly, jinak by se mohlo stát, že by slepicím pomyslně zašily „ďupky“ a ony by nesnášely vajíčka.
Naopak se ale vyplatilo pustit se do pečení chleba, protože při tom prý v tento den pomáhal sám pán Bůh se všemi svatými.
Kdo se napil svěcené vody, ten byl celoročně chráněn před útoky komárů.
A také se tradovalo, že „Jaké je počasí o Popeleční středě, takové se drží celý rok.“ Tak si přejme, aby konečně vyšlo sluníčko.
Zdroj informací: Víra, Za krásnější Vimperk, Zprávy z Mníšku
Nový komentář