Možná se některé z vás pozastaví nad termínem „umřela“, když jde o zvíře, ale pro mě bude Sofča navždy mnohem víc, než „obyčejným“ zvířetem. Byla to kobylka s velkým srdcem, parťák, charakter, mazel a tak trochu „dítě“, které jsem si vychovala. Ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, že o ní budu psát v čase minulém.
Není to tak dlouho, kdy jsem tady vyprávěla náš příběh a věřila jsem, že příběh bude mít další šťastné pokračování. Bohužel, osud tomu chtěl jinak a Sofinka tragicky zahynula. A to velmi trýznivým způsobem, který byste nevymysleli ani v nejbujnější fantazii.
Dodnes nikdo nepochopí, jak se mohla hlavou zaklínit do „vidličky“ stromu, který rostl mimo ohradu. Tak dlouho se snažila ze svého sevření vyprostit, až vysílením padla. Tak ji našli majitelé, když pouštěli koně domů. Nebylo v lidských silách zesláblého koně ze sevření vysvobodit. Jedinou možností bylo rozřezat strom motorovou pilou. Záchranné práce navíc stěžovala tma, sníh a ledový vítr.
Když se jí konečně podařilo vyprostit, nebyla schopná postavit se na nohy a to je pro koně většinou fatální. Přivolaný veterinář to neviděl vůbec optimisticky, ale tvrdil, že není ochrnutá, jen zesláblá a musí se počkat. Dostat ji do stáje bylo v tu chvíli nemožné. Podložili ji tedy slámou, přikryli dekami a nepromokavou plachtou. Takhle přečkala noc.
Druhý den ji převezli traktorem do stáje a zdálo se, že jiskřička naděje tady ještě je. Její stav se nepatrně zlepšil. Snažila se vstát, ale stále neměla dost sil. Ležela na slámě a tiše sténala. Takhle jsem ji nikdy nechtěla vidět. Dala jsem jí kousek jablíčka a ona si ho vzala s takovou chutí, jako by dávala najevo, že to nevzdá. Měla obrovskou vůli žít…
Ale to nestačilo, zažila tolik traumat, že to její srdíčko nevydrželo. Další den kolem poledne odešla do koňského nebe.
Vždycky, když se něco nepříjemného stane, napadne vás, jestli se tomu dalo zabránit. Co by bylo, kdyby... Vybavuje se mi vzpomínka, jak nechtěla nastoupit do vozíku... jako by tušila. Ale to je nesmysl, čas se nedá vrátit zpátky. Jediné, co může, je zmírnit bolest a smutek, který cítím.
Milá Sofinko, děkuji ti za krásné chvíle, nikdy na tebe nezapomenu.
Naše poslední společná fotka.
Čtěte také:
- Z koníčka zabijáčka se stal miláček
- Kůň je naše zrcadlo, ukáže nám, co máme udělat, říká Hanka Čechová
Nový komentář
Komentáře
To je strasne smutne cteni....
Dana Haklová — #18 držte se, nemáte a nebudete to mít jednoduché (s kocourkem). Zvířata jsou věrné duše a naši kamarádi.
Děkuji vám všem za projevenou účast. Tenhle článek je takovým malým poděkováním za všechno, co mi dala a co jsem se díky ní naučila.
Dana Haklová — #25Za nebožku teď máme takové sportovní kotě
a vidím na vlastní oči, kam až doskočí. Kolmo do výšky. Kdepak ty naše stařenky, polehávající a věčně spící, tam jsem mít strach nemusela. Ale když jsem viděla ten atletický výkon, vzpomněla jsem si na varování zkušených chovatelek, co všecko se může přihodit. Před praním vždycky radši 2x prohrabu buben pračky když kočku nevidím, co kdyby...to si ani představovat nechci.
gerda — #20Díky, to by mnohé nenapadlo, ale vzpomínám si, že takhle se udusila kočka naší bývalé kolegyně
Je mně jí líto, smutné čtení
chudák Sofinka,byla krásná a mladá
To je mi velice líto!!!! Upřímnou soustrast!
To je mi moc líto.
No, a způsob, jakým se koník zranil, mě přivádí k varování jinému. Spousta domácích koček už se bolestivě udusila, když se snažila vyskočit do šikmo pootevřené otvírky v okně. Když u toho nikdo není a zvířeti se podaří vyskočit do mezery, zapadne tam a není v jeho silách už se z toho vysvobodit. Teď, když není takový mráz, se začíná víc větrat. Bytovým mladým kočkám takový vzduch voní. Proto - pozor na to - když nejsme doma
.
To je vždycky smutné,když se zvíře trápí není mu pomoci.To je mi moc líto
gerda — #17No vidíte, to nás brzy čeká s kocourem. Už je mu přes 17let, je slepý a teď už mu přestává chutnat...stále jsme váhali, měli jsme přesně stejné pocity, jako vy, ale víme, že je to neodvratné. Ale měl krásný, dlouhý život...
Sofince bylo teprve šest let a měla všechno před sebou. Bylo to ještě takové "dítě". O to víc to bolí
Dana Haklová — #16Vždyť já na tom byla 23. září loni stejně. V noci v 1 jsem na veterinární pohotovost nesla uspat naši starou nemocnou kočku - čekalo se to, měla skoro 18 roků. Byla jsem s ní až do poslední vteřiny a pořád je mi líto, že přes veškeré postižení s čerstvou mrvicí k tomu jsem ji nesla na smrt a ona nechtěla, prala se s doktorkou....nešlo jí už pomoci, toto čeká každého chovatele. Jsme tím zvířeti povinni, být s ním i v takových chvílích. Pak jsem brečela do rána a ráno ji zavezla na zahrádku. Co pak, když jde o zdravé a nadějné zvíře, to je teprve horor. No, čas pomůže, pak už se vzpomíná bez bolesti.
gerda — #13máte pravdu, Gerdo, musela jsem z toho "vypsat". Věděla jsem, že tady najdu spoustu spřízněných duší, které mi pomůžou se nad to trochu povznést. Děkuji vám všem
Moc smutný příběh.
gerda — #13 Já to nedokážu. Jak jde o utrpení zvířat, tak prostě nemůžu.
Pentlička — #6Tak to já si přečetla a jsem ráda, že se Dana o svou bolest podělila. Sdílená bolest se snáší líp - tedy myslím si to podle sebe.
Je mi to moc líto, upřímnou soustrast. I když jsem Sofinku samozřejmě neznala, tak článek mě rozbrečel. A myslím, že slovo "umřela" je určitě na místě, i když jde "jenom" o zvíře. Protože zvířata se nám dokážou vrýt do srdcí úplně stejně, a někdy mnohem víc, než lidé.
Velice smutný příběh.
ohnivazenaMagdalena — #8 Děkuji za písničku...i když byla Sofinka "jenom" poník, měla obrovský temperament a rychlost. Přitom se mě nikdy nesnažila shodit... Byl by z ní skvělý sportovní koník. Škoda