Může nás překvapit na lesní pasece při sběru malin. Proplazí se kolem nás trávou, když se rýpeme v zahrádce. Objevíme ji na schodech do sklepa.
Devíti lidem z deseti se při slově „zmije“ vybaví představa zhruba metrového plazícího se zabijáka, usilujícího o jejich život. Podobný náhled na většinu plazů mají na svědomí jedovatí hadi nebo škrtiči, které však v našich krajích nepotkáme. Do rodiny plazů však patří i neškodní hadi a hádci, nebo jejich příbuzné, ještěrky či želvy... Podivní tvorové, pro někoho slizcí, pro jiné naopak na dotyk nepříjemně vysušení.
Každoročně jsou na světě jedovatými hady uštknuty statisíce lidí. Nejvíce smrtelných případů připadá na Indii, kdežto například v Austrálii, kde žije nejvíce druhů jedovatých hadů, je zaznamenáno v průměru pouze pět smrtelných případů ročně.
Hadi však své nelichotivé místo na žebříčku obliby živých tvorů neobsazují všude na světě stejně. První Evropany, kteří pronikli na africký kontinent, tamní kult hadů překvapil. Ale nejen na „černém kontinentu“ zaujímají plazi významné místo. Indové například uctívají kobru jako posvátnou, rozsáhlou hadí mytologii si vytvořili také američtí Indiáni.
Ale i v Evropě existoval kult hadů. Například v Řecku, Skandinávii nebo v Rusku, kde vyřezávané figurky hadů zdobily lidské příbytky, kam měly přinášet zdraví a blahobyt.
V Evropě však existoval i kult živých hadů. V německy mluvících oblastech lidé uctívali užovky, které s nimi často žily přímo v jejich domácnostech. Věřili, že užovky chrání hospodáře před nepřáteli. Druhým důvodem byla pověra, že had v chalupě znamená štěstí.
Významnou roli sehrál had též u starých Slovanů. Staroslovanské rodové společenství mívalo svého ochránce, pocházejícího z řad předků, který na sebe brával často právě podobu hada.
Zmije
„V České republice žije pouze jediný druh jedovatého hada české fauny – zmije obecná (Vipera berus). Její hrozba je značně přehnaná. Evropské druhy hadů totiž člověka samy nikdy nenapadnou,“ vysvětlil Ženě-in herpetolog Alan Vaněček. „Had kousne nebo zaútočí jen v případě, že se cítí sám ohrožen. Nikdy však člověka nepronásleduje. To jsou jen mýty...“
Zmije obecná obývá okraje lesů a polí, rašeliniště a vlhké louky. Na suchých kamenitých místech se nezdržuje trvale, ale často se tu vyhřívá. Loví především hraboše a jiné drobné savce. Zimu přečkává pod zemí. Na jaře se pak páří. Neklade vejce, ale na svět rovnou přivádí mláďata.
Často zmiňovaná trojúhelníkovitá hlava není typickým rozpoznávacím znakem zmije. Tak se totiž zploští její hlava až ve chvíli, kde je plaz podrážděný. Spolehlivějším rozlišením je svislá čárkovitá zornička (např. užovky ji mají kulatou), ale hlavně pověstná klikatá čára.
Samci jsou šedaví až šedočerní s výraznou klikatou čarou na hřbetě, samice hnědavé s kresbou méně nápadnou. Vyskytují se však i zcela černé zmije – především v horách a v severských oblastech.
Hadí jed
Zmije dává zpravidla přednost útěku před obranou. Uteče mnohem dříve, než se k ní přiblížíme. Pokud zaujme stočenou obrannou pozici, může seknout nanejvýš na vzdálenost 20–30 cm. Člověk stojící jen pouhý metr od zmije je tedy v bezpečí.
Pokud bychom však zmiji šlápli na ocas, uštknout by mohla. Jestliže se had cítí natolik ohrožený, že zvolí obranný útok, ještě stále nemusí do zubů vpustit jed. Může pouze výhružně kousnout.
Zmije se řadí ke skupině hadů s takzvanými solenoglyfními jedovými zuby. Ty při útoku vztyčí a jejich vnitřní kanálky vpraví jed do rány. Zuby však nejsou delší než půl centimetru.
Smrt z leknutí
„Smrtelná dávka zmijího jedu je 15 mg, přičemž běžně může mít jedna zmije v zubních váčcích zásobu nanejvýš 10 mg. V žádném případě jej však nedovede vpravit do rány všechen – na jedno kousnutí vypustí nejvýš 3,5 mg,“ popisuje mechanismus uštknutí Alan Vaněček.
„Dospělí se tedy o svůj život bát nemusí, pokud netrpí závažnými oběhovými chorobami, nemocemi nervového systému nebo alergií na hadí jed. O to větší pozor však musíme dávat na hodně malé děti. Dítě o váze deseti kilogramů může zmijí uštknutí zabít,“ vysvětluje herpetolog.
První pomoc při uštknutí
Závažné komplikace nelze vyloučit ani u zdravých dospělých jedinců. Proto je po uštknutí hadem nezbytné lékařské ošetření včetně hospitalizace.
Uštknutí zmijí se projeví okamžitě krvavým otokem. Může se také objevit nadměrné pocení, břišní kolika, průjem, zvracení, otok obličeje, rtů i jazyka. V nejtěžších případech může během krátké doby nastat šokový stav se selháním srdce, plic, ledvin a celkovým krvácením.
Při poskytování první pomoci je nutné končetinu znehybnit, nad místem uštknutí přiložit elastickou bandáž. Rozhodně by se končetina neměla zaškrcovat, rána se také nemá rozřezávat a vytlačovat z ní jed. Důležité je rovněž postiženého člověka uklidnit a psychicky podpořit. Protože nelze vyloučit komplikace, je v každém případě nutný rychlý převoz postiženého do nemocnice.
Nežádoucí spolubydlící
Co však máme dělat, když si zmije vybere naši zahradu za svůj domov? Pokud se v jejím teritoriu vyskytují pouze dospělí, mohou s nimi „uzavřít dohodu“ a žít s nimi společně jako s ostatními živočichy. Pokud však po zahradě běhají děti, je lepší zmiji odchytit.
Odchyt
Využijeme toho, že jsou hadi závislí na teplotě venkovního prostředí (proto se tak rádi vyhřívají na slunci). Podchlazením ztuhnou a téměř se nehýbou. Chlad jim přitom trvale neublíží.
Zmiji můžeme „zpomalit“ proudem ledové vody nebo přímo ledem. Ochromeného hada pak snadno poklopíme a chytíme. Poté můžeme zavolat odbornou pomoc, nejlépe záchrannou stanici pro handicapované živočichy. Příslušnou adresu najdeme na stránkách Českého svazu ochránců přírody. Poradí nám také v zoo nebo na správě chráněné krajinné oblasti.
Nejsnáze ztuhlou zmiji celkem bezpečně přemístíme například v plátěném pytli na dostatečně vzdálené příhodné místo.
Nepřátelé plazů
Kromě člověka nemá zmije v přírodě téměř žádné přirozené nepřátele. U nás totiž v podstatě scházejí živočichové „zaměření“ na plazy. Občas si jimi zpestří svůj jídelníček ježek, stávají se náhodnou potravou šelem. Užovky obojkové bývají často kořistí čápů, některé poštolky se specializují na ještěrky apod.
Nebezpečím pro plazy a tedy i pro zmiji však mohou být uměle přemnožení živočichové nebo domácí zvířata. Například chovy bažantů či drůbeže, nebo potkani. V blízkosti lidských příbytků se stává predátorem i kočka domácí.
Zmije je užitečná
Převážnou složkou zmijí potravy jsou teplokrevní obratlovci, především hlodavci (norníci, hraboši, myši, myšice) a hmyzožravci (rejsci, bělozubky, rejskové, krtci). Ojediněle zmije uloví mladou lasičku nebo netopýra.
I když je tedy zmije užitečná a v podstatě neškodná, přesto je u nás stále vybíjena. Většina lidí se dodnes domnívá, že zabití zmije – respektive jakéhokoliv hada či tvora hadovi podobnému – je záslužným činem. Doplácejí na to i vzácnější a zcela neškodné druhy hadů či užitečný slepýš.
V České republice žije deset druhů plazů ♦ ještěrka obecná, ♦ ještěrka živorodá, ♦ ještěrka zelená, ♦ slepýš křehký, ♦ užovka obojková, |
Nový komentář
Komentáře
Slyšela jsem,že pokud přijdete do nemocnice po kousnutí zmijí,tak vám už někdy ani to sérum nedají.Tělo se prý z toho dostane samo.
Tak to asi zastak nebezpečné nebude.
U nás má jedna paní dům pod loukou,zmije má ve skleníku a po zahradě běžně.Já bych se asi musela přestěhovat,zas tak odvážná nejsem.Ona si na ně zvykla...pro mě odvaha
Já si vybavuju jeden díl Rychlých šípů, jak tam Červenáčka uštkla zmije a hošani ho zachraňovali, vypalovali mu to ohořelým klacíkem a tak... Já byla doteď přesvědčena, že se na to dá umřít, a ono ne
Rikina: Tak to my máme už několik setkání se zmijemi za sebou.jedna dokonce vypadala jinak než zmije.Byla bez klikatice.Kamarádka zooložka mi pak napsala,že je to tzv.melanická forma a na některých místech je vzácná.No a jinak tady u nás je zmijí hodně.Loni na jaře jsme jich viděli jeden den asi pět....bohužel už placatých na silnici-mláďat.A když si jí člověk nevšímá nic neudělá.ale do lesa už raději chodím jen v holinách.
potkat někde zmiji , třeba před vchodem , tak mě klepne
alice.cooper:
To je šílený
.
Když mi bylo asi 10 roků a měla období, kdy jsem se všem zvířatům láskyplně vrhala kolem krku, tak jsem potkala v lese zmiji a měla báječnej nápad ji pohladit
Rafla mě do ruky a v jičínský nemocnici se kulivá mě museli naučit píchat sérum
já se všech hadů bojím, asi bych umřela na leknutí strachem
Simba: Proto si to dodneška pamatuji. Vždycky mi totiž vrtalo hlavou, že zmije do kopce není asi sprinter, ale mě svah zpomalí také...Pak jsem o prázdninách na cestě mezi poli jednu zmiji potkala, výstavní kousek...ležela, vyhřívala se a byla jsem jí úúúplně ukradená. Do kopce se nechtělo mě ani jí.
ToraToraTora: no to je přeci logický, ne? Mi se taky do kopce běhá hůř
ToraToraTora: to jiste proto, ze ma moc kratke nozicky
Docela živě si vybavuju poslední prázdninové dny ve škole, kdy učitelé měli za úkol varovat nás před všemi nástrahami prázdnin a tak nás oblažili svými poznatky...krom jiného nám bylo důrazně vysvětlena, že až nás bude zmije honit, tak máme utíkat do kopce, že jí to jde pomaleji
Rikina: Já zmije běžně potkávala na nádraží na chatě, kde se vyhřívaly na kolejích a lidí se nebály vůbec
.
tyrkys: tam bylo napsáno, že ho máš zchladit, když ho chceš vystěhovat ze zahrady, pokud se tam pohybují děti a usadila se tam.
, ovšem jen do té doby než se tam objeví další.
Jinak já jsem teď každý víkend taky pozorovala hada na zahradě na chalupě, asi měsíc, usadila se u nás užovka podpalmatá či podplamatá, nevím, sledovala jsem jí právě oči, hadů se bojím, doslova mám fóbii, tak jsem si ji vyfotila a zjistila jsem, že pověstnou zmijí čárku nemá, naopak koukala na mě modrýma očima, teď v sobutu jsme ji s mž. a bráchou ulovili, dali do kbelíku, zakryli sáčkem a přestěhovali k potoku do kamení, rychle zmizela a já jsem spokojená
tyrkys: v lese se zmije běžně nepotká. Jednak je jich všeobecně málo, druhak zmije obvykle včas uteče. Mně se ještě nepodařilo zmiji vyfotit, a že jsem se snažila. Jsou rychlé, potvory. Navíc vůbec nějakou zmiji potkat je složité, kromě případů, jak píše pajda, že jim to bydlí na zahradě.
Už se vidím, jak zkoumám hadovi zorničky
. A led s sebou do lesa nosím běžně
.
Rikina: taky jsem nekvičela blahem, když jsem zvedla pekáč s vodou pro kačeny a tam se vyvalovala metrová zmije. Bylo to docela o ústa, protože jsme měla ruku cca 5 cm od její hlavy. Naštěstí jsme obě zůstaly v klidu...ale o týden později jsem ji málem chytila do ruky, když jsem plela záhon a to už bylo horší. Chcačky či nechcačky musela zmije pryč - naštěstí odlezla do klidnější sousedovic zahrádky, kde se nikdo nerýpe v hlíně a nepouští jí do bydliště hladové ježky a podobně...jinak by asi taky špatně skončila. Nemyslím si, že bych měla odvahu ji zasypávat ledem a čekat, co ona na to.
Ještě jsem neměla čest se s ní osobně setkat
Rikina: Když tentokrát má Maruška zcela výjimečně pravdu - někde se tu vyskytla jakási hysterie, že co had, to zákeřný vrah a tenhle mem se dědí. Jinak souhlasím s Nyo.
"Většina lidí se dodnes domnívá, že zabití zmije – respektive jakéhokoliv hada či tvora hadovi podobného – je záslužným činem. Doplácejí na to i vzácnější a zcela neškodné druhy hadů či užitečný slepýš." - Bohužel.
A drží se to přesvědčení velice úporně. Zrovna nedávno jsem bránila nevinného slepýše před tlupou asi tak 17letých hovádek, která ho chtěla rozporcovat na drobné kousky pod heslem "fuuuj - had" - snad aby ona hovádka vypadala hrdinně v očích slečen, které je provázely.
Kdo tohleto vychovává...