Pokud od následujících řádků čekáte nějaký návod, jak se vypořádat s pubertou svých potomků, budete zklamáni. Způsob, jak toto nelehké období v životě našich dětí a především v životě našem, překlenout, totiž neexistuje.

 

Období dospívání našich holátek totiž musíme pouze přežít. O nic jiného zde nejde.

Možná, že se při pohledu na svého drobečka, dumlajícího si paleček, kojíte nadějí, že tento andílek přece nikdy nemůže vyrůst a způsobit vám duševní újmu na vašem zdraví.

 

Taky jsem si to myslela. Andělské oči, které hltaly pohádky, dětská upřímná radost z každé maličkosti... období, kdy jsou maminka a tatínek něco jako Bůh, který je moudrý, všechno ví a všemu rozumí, byly přibližně po 12–13 letech nemilosrdně vystřídány opovržením, koulejícíma očima a trousením nelichotivých poznámek na adresu svých zploditelů.

 

Nepřišlo to náhle, to ne. Ale prvotní chabé záchvěvy dětské revolty byly posléze vyměněny za důraznou, nekompromisní a především nikdy neustávající bitvu o lidská práva vašeho dosud celkem rozumného dítěte.

 

Že se začalo něco dít, jsem zaznamenala ve chvíli, kdy se rapidně zvýšil účet za telefon. Nejdříve jsem naivně zpytovala sama své svědomí, ale brzy jsem zjistila, že věci se mají jinak. Jednou po příchodu z práce jsem zastihla svou dceru, kterak leží na gauči s nohama opřenýma o zeď a v ruce třímá telefonní sluchátko, které již bylo u jejího něžného ouška pravděpodobně přimrzlé:

„Fááákt, joo?... No nekecej…. To né, to nemůžu, to je trapný…. Hele a vidělas Andulu? Ta měla ránu, co?.... Cožééé, kecá, jo? A já jí to věřila, že se líbala…. To je kráva…. Hele a co Petr?... Poslal tě do pr… To je ale debil… Jééé, sakra, přišla máma…. Cože? Šminky? No to mi asi neprojde… A co teda budeš dělat s tím Petrem?...“

 

Nebudu to dále protahovat. Po přibližně hodině tohoto plodného rozhovoru se děvčata konečně dohodla, že jdou ven a všechny zásadní informace si dopovědí ústně. Jaksi jsem nechápala, proč tak neučinily rovnou a neušetřily náš rodinný rozpočet, ale brzy jsem přišla na to, že jakékoli rozhovory s adolescenty se zcela a zásadně míjejí účinkem. Chtít po nich, aby uvažovali rozumně, je totiž vrchol naivity.

 

Pokud se u vás doma zabydlela příšera jménem Puberta, nezbývá vám nic jiného, než se obrnit nekonečnou, nervy drásající a zoufalou trpělivostí. A smířit se s tím, že energií nabitý, životem neošoupaný a nezdecimovaný puberťák je oproti vám ve značné výhodě. Zatímco vy řešíte ještě milióny dalších životních problémů, on má na starosti jen to, aby vás dostatečně často a dostatečně výživně prudil a také – aby se zabýval sám sebou.

 

Když tedy řeknete svému puboškovi, aby v neděli po obědě umyl nádobí, může se stát, že ještě v pondělí o půlnoci bude dřez plný. Doporučuji proto specifikovat konkrétní čas, kdy má být úkol splněn. Na váš dotaz v nedělním pozdním večeru, co tedy bude s tím nádobím, vám vaše zlatíčko může s ledovým klidem odpovědět třeba toto: „A vo co ti jde?! Řekla jsem, že to nádobí umeju, tak to tady nehroť. Prostě ho umeju až zítra! Vo co go?“

Cítíte, jak se vám ruka samovolně svírá v pěst, ale ovládnete se a učiníte pokus o rozumné vysvětlení celé situace. Tuto námahu si ale klidně můžete ušetřit. Nikdo vás totiž nebude poslouchat.

 

Puberta má mnoho podob. Střídají se u ní melancholické nálady, plné zpytování vlastního svědomí, smělých plánů do budoucna a realistickým hodnocením vlastní vizáže s poněkud agresivnější formou, která, když vypukne, doslova stříká na všechny strany. Takové pubertální agresivity můžete mít plný byt. Všude, kam se vrtnete, kam se podíváte… zalézá vám až do morku kostí.

 

Já osobně jsem měla radši ty melancholické okamžiky, kterých ale bylo poměrně málo. Tehdy ale vždy nastala chvíle TICHA! Krásného, milosrdného a vzácného ticha, kdy si moje beruška urovnávala v hlavě své nově nabyté životní poznatky, aby mě pak vrátila zpět do reality tím, že vtrhla do kuchyně a vychrlila mi do obličeje vše, co se v její mladé hlavince zrovna urodilo.

Bylo to poučné. Dozvěděla jsem se třeba, že vůbec neumím žít, že s tím středověkem, ve kterém jsem vyrůstala, se můžu jít leda tak bodnout, že už jsem stará a můj mozek není schopen vůbec pochopit, v jaké době se nachází a co tato doba obnáší.

 

S postupujícím věkem úměrně rostly i vyjadřovací a argumentovací schopnosti mého kdysi sladkého poupátka a já jsem navštívila psycholožku.

Svěřila jsem se jí s tím, že jsem špatná matka, protože své dceři vůbec nerozumím, nejsem dostatečně trpělivá, často na ni ječím a také … také že mám toho spratka opravdu plný zuby. A že mám v noci sny, ve kterých se mi zdá, že tu příšernou holku vyplácím na zadek a moje ruka přitom nemá vůbec žádnou sílu a jen tak zlehka dopadá na prdelku té hříšnice.

 

Psycholožka mě obdařila velmi, ale opravdu velmi chápavým pohledem a dlouho hovořila. Z jejího monologu jsem si zapamatovala jedno: musím jí dávat najevo, jak moc ji miluju, jak mi na ní záleží. I ona se zmítá ve zmatcích a neví si sama se sebou rady. Je na mně, jako na její matce, abych toto období zvládla. Bylo mi doporučeno často ji objímat, hladit a chválit.

Nabuzená, uklidněná chápavým slovem a plná odhodlání jsem se těšila domů a představovala si, že od této chvíle bude všechno jinak. Dodávala jsem si sílu a odvahu a nabušila se vědomím, že to prostě zvládnu.

 

Dole před domem jsem našla jakéhosi stepujícího exota s mastnými dlouhými vlasy a rozkrokem od kalhot kdesi u kolen. „Bý de,“ pozdravilo mě to individuum. Po chvíli jsem zjistila, že je to nová láska mé dcery, která se zmítá ve svých rozháraných citech, na které má samozřejmě právo.

 

A tehdy mi došlo, že jediné, co můžu udělat, je mít ji ráda takovou, jaká je. Snažit se, aby ji nepotkalo nic zlého, co by negativně ovlivnilo její budoucí život, a každý den znovu a znovu aktivovat svou trpělivost. Protože té je v pubertě zapotřebí nejvíce a já sebekriticky přiznávám, že jsem jí mnohdy měla velmi málo.

 

Dnes už bych spoustu věcí řešila méně emotivně, s větším nadhledem a s neskonalým pochopením. Alespoň si to myslím. Protože už to máme za sebou…. A já vím, že snad z každého nesnesitelného puberťáka jednou vyroste dospělý člověk. Člověk, který se vám stane partnerem a přítelem.

 

A tak vám závěrem můžu poradit jen jedno: až budete na dně, až polezete po zdi a vaše srdce bude na pokraji infarktu… říkejte si: „Moje vnoučata mě pomstěj!“

 

A mějte ty své pubošky rádi. Oni za to fakt nemůžou. :o)))