Pokud od následujících řádků čekáte nějaký návod, jak se vypořádat s pubertou svých potomků, budete zklamáni. Způsob, jak toto nelehké období v životě našich dětí a především v životě našem, překlenout, totiž neexistuje.
Období dospívání našich holátek totiž musíme pouze přežít. O nic jiného zde nejde.
Možná, že se při pohledu na svého drobečka, dumlajícího si paleček, kojíte nadějí, že tento andílek přece nikdy nemůže vyrůst a způsobit vám duševní újmu na vašem zdraví.
Taky jsem si to myslela. Andělské oči, které hltaly pohádky, dětská upřímná radost z každé maličkosti... období, kdy jsou maminka a tatínek něco jako Bůh, který je moudrý, všechno ví a všemu rozumí, byly přibližně po 12–13 letech nemilosrdně vystřídány opovržením, koulejícíma očima a trousením nelichotivých poznámek na adresu svých zploditelů.
Nepřišlo to náhle, to ne. Ale prvotní chabé záchvěvy dětské revolty byly posléze vyměněny za důraznou, nekompromisní a především nikdy neustávající bitvu o lidská práva vašeho dosud celkem rozumného dítěte.
Že se začalo něco dít, jsem zaznamenala ve chvíli, kdy se rapidně zvýšil účet za telefon. Nejdříve jsem naivně zpytovala sama své svědomí, ale brzy jsem zjistila, že věci se mají jinak. Jednou po příchodu z práce jsem zastihla svou dceru, kterak leží na gauči s nohama opřenýma o zeď a v ruce třímá telefonní sluchátko, které již bylo u jejího něžného ouška pravděpodobně přimrzlé:
„Fááákt, joo?... No nekecej…. To né, to nemůžu, to je trapný…. Hele a vidělas Andulu? Ta měla ránu, co?.... Cožééé, kecá, jo? A já jí to věřila, že se líbala…. To je kráva…. Hele a co Petr?... Poslal tě do pr… To je ale debil… Jééé, sakra, přišla máma…. Cože? Šminky? No to mi asi neprojde… A co teda budeš dělat s tím Petrem?...“
Nebudu to dále protahovat. Po přibližně hodině tohoto plodného rozhovoru se děvčata konečně dohodla, že jdou ven a všechny zásadní informace si dopovědí ústně. Jaksi jsem nechápala, proč tak neučinily rovnou a neušetřily náš rodinný rozpočet, ale brzy jsem přišla na to, že jakékoli rozhovory s adolescenty se zcela a zásadně míjejí účinkem. Chtít po nich, aby uvažovali rozumně, je totiž vrchol naivity.
Pokud se u vás doma zabydlela příšera jménem Puberta, nezbývá vám nic jiného, než se obrnit nekonečnou, nervy drásající a zoufalou trpělivostí. A smířit se s tím, že energií nabitý, životem neošoupaný a nezdecimovaný puberťák je oproti vám ve značné výhodě. Zatímco vy řešíte ještě milióny dalších životních problémů, on má na starosti jen to, aby vás dostatečně často a dostatečně výživně prudil a také – aby se zabýval sám sebou.
Když tedy řeknete svému puboškovi, aby v neděli po obědě umyl nádobí, může se stát, že ještě v pondělí o půlnoci bude dřez plný. Doporučuji proto specifikovat konkrétní čas, kdy má být úkol splněn. Na váš dotaz v nedělním pozdním večeru, co tedy bude s tím nádobím, vám vaše zlatíčko může s ledovým klidem odpovědět třeba toto: „A vo co ti jde?! Řekla jsem, že to nádobí umeju, tak to tady nehroť. Prostě ho umeju až zítra! Vo co go?“
Cítíte, jak se vám ruka samovolně svírá v pěst, ale ovládnete se a učiníte pokus o rozumné vysvětlení celé situace. Tuto námahu si ale klidně můžete ušetřit. Nikdo vás totiž nebude poslouchat.
Puberta má mnoho podob. Střídají se u ní melancholické nálady, plné zpytování vlastního svědomí, smělých plánů do budoucna a realistickým hodnocením vlastní vizáže s poněkud agresivnější formou, která, když vypukne, doslova stříká na všechny strany. Takové pubertální agresivity můžete mít plný byt. Všude, kam se vrtnete, kam se podíváte… zalézá vám až do morku kostí.
Já osobně jsem měla radši ty melancholické okamžiky, kterých ale bylo poměrně málo. Tehdy ale vždy nastala chvíle TICHA! Krásného, milosrdného a vzácného ticha, kdy si moje beruška urovnávala v hlavě své nově nabyté životní poznatky, aby mě pak vrátila zpět do reality tím, že vtrhla do kuchyně a vychrlila mi do obličeje vše, co se v její mladé hlavince zrovna urodilo.
Bylo to poučné. Dozvěděla jsem se třeba, že vůbec neumím žít, že s tím středověkem, ve kterém jsem vyrůstala, se můžu jít leda tak bodnout, že už jsem stará a můj mozek není schopen vůbec pochopit, v jaké době se nachází a co tato doba obnáší.
S postupujícím věkem úměrně rostly i vyjadřovací a argumentovací schopnosti mého kdysi sladkého poupátka a já jsem navštívila psycholožku.
Svěřila jsem se jí s tím, že jsem špatná matka, protože své dceři vůbec nerozumím, nejsem dostatečně trpělivá, často na ni ječím a také … také že mám toho spratka opravdu plný zuby. A že mám v noci sny, ve kterých se mi zdá, že tu příšernou holku vyplácím na zadek a moje ruka přitom nemá vůbec žádnou sílu a jen tak zlehka dopadá na prdelku té hříšnice.
Psycholožka mě obdařila velmi, ale opravdu velmi chápavým pohledem a dlouho hovořila. Z jejího monologu jsem si zapamatovala jedno: musím jí dávat najevo, jak moc ji miluju, jak mi na ní záleží. I ona se zmítá ve zmatcích a neví si sama se sebou rady. Je na mně, jako na její matce, abych toto období zvládla. Bylo mi doporučeno často ji objímat, hladit a chválit.
Nabuzená, uklidněná chápavým slovem a plná odhodlání jsem se těšila domů a představovala si, že od této chvíle bude všechno jinak. Dodávala jsem si sílu a odvahu a nabušila se vědomím, že to prostě zvládnu.
Dole před domem jsem našla jakéhosi stepujícího exota s mastnými dlouhými vlasy a rozkrokem od kalhot kdesi u kolen. „Bý de,“ pozdravilo mě to individuum. Po chvíli jsem zjistila, že je to nová láska mé dcery, která se zmítá ve svých rozháraných citech, na které má samozřejmě právo.
A tehdy mi došlo, že jediné, co můžu udělat, je mít ji ráda takovou, jaká je. Snažit se, aby ji nepotkalo nic zlého, co by negativně ovlivnilo její budoucí život, a každý den znovu a znovu aktivovat svou trpělivost. Protože té je v pubertě zapotřebí nejvíce a já sebekriticky přiznávám, že jsem jí mnohdy měla velmi málo.
Dnes už bych spoustu věcí řešila méně emotivně, s větším nadhledem a s neskonalým pochopením. Alespoň si to myslím. Protože už to máme za sebou…. A já vím, že snad z každého nesnesitelného puberťáka jednou vyroste dospělý člověk. Člověk, který se vám stane partnerem a přítelem.
A tak vám závěrem můžu poradit jen jedno: až budete na dně, až polezete po zdi a vaše srdce bude na pokraji infarktu… říkejte si: „Moje vnoučata mě pomstěj!“
A mějte ty své pubošky rádi. Oni za to fakt nemůžou. :o)))
Nový komentář
Komentáře
Meryl děkuji!!! Mám doma právě puboše a pubošku a nejen že jsem v období prvních discoték,tam se najde kompromis(no najde...vybojuje),ale volba školy...100%ví co nechce a 100%neví co chce,co říkáme my je blbost, tedy slovy miláčka "Jóó tyto blbosti platily tak za vás, furt"
A znáte to AŽ MI BUDE 18 ...!!!
Takže díky,vím,že v tom nejedu sama,článek jsem vytiskla a slabých chvílích si ho budu číst a hlavně moc se těším na vnoučata.
U nás byly (a víceméně ještě jsou) problémy spíš s dospívajícím synem (19) než dcerou (17). Zrovna dnes v noci mě vytočil a vyděsil zároveň. Odcházel v 8 večer ven s tím, že přijede poslední trmvají (ve 1/4 na 12) a přišel ve 4 ráno...
je dotčena tímto smajlem, prý jestli není na skladě lepší
výborný článek i diskuse pod článkem hez ky jsme se s zasmáli
medvěd: za 18 let už budete mít skoro po pubertě
Zuzyk: synovi je 15 a myslím, že to začalo tak před dvěma lety. Někdy je pohodička , ale jindy . Přeju všem pevné nervy a hooodně trpělivosti.
Bože, co mě čeká? Kdy to vypukne, bude mu 12, takže asi brzo, co??
elephant: co se nadávek týče, dávám Ti plně za pravdu. Mám synátora - 8let a už ze školky vycházel obohacen o slovo ku*va,pi*a, v 1. třídě přibyla slůvka jako šukat a vzájemné oslovování "ty pi*o". Když jsem se ho ptala, co si tím chtějí sdělit, když si takto říkají i odpověděl :mami, to je taková naše školní mluva. Stejně jsem chtěla vysvětlení, co to znamená, tak mi řekl, že to je něco jako "ty jsi borec". Tak jsem mu řekla, co to slovo znamená, mladej na mě vyvalil bulvy a řekl :"to je pipina? týýý jo!" Takže jsem ho požádala, aby tohle slovo používal pouze v případě, že bude chtít mluvit o tomhle konkrétním orgánu, také jsem mu sdělila, že i tohle slovo má svou "nevulgární" podobu. Hošíček se zajímal, jak má tedy spolužáky oslovovat, nabídla jsem mu asi 5 možností, ale stejně nakonec usoudil, že nic nezní tak dobře jako "ty pi*o" a že všichni to říkají a on by byl divný, kdyby to neříkal. A byli jsme tam, kde jsme byli . JInak teď ve druhé třídě se jeho slovník rozšířil o další slůvka jako kokot, chuj, ču*ák, jebat atd. Mám celkem přehled, protože od té doby, co mu bylo vysvětleno slovo pi*a za mnou chodí s každým takto nově pochyceným slovem a informuje se o jeho významu, aby aspoň věděl, co říká, když už nehodlá respektovat to, že to říkat nemá. Puberty se upřímně děsím
Nekonečné telefonní hovory mě neustále překvapují i když mě na to připravila Betty MacDonald: Co život dal a vzal ( Posílám vám Filoménu, vraťte mi ji až ji bude 18 (nebo 30) už nevím). Skvělý článek, vždy mě potěší, že v tom nejsem sama. Díky.
my se fakt se ségrou hádaly šíleně, mamina z nás byla chudák na prášky. ale v té době byla nejhorší nadávka kráva, a to když jsem řekla ségře před maminou, tak jsem druhou facku slízla o futra. když občas posloucham dnešní děti, tak se nestačim divit, některý ty nadávky neznám ani já. a ču..k a p..ča jsou naprosto běžný.
No jo - puberta, mám doma chlapečka 13 a děvčátko 10 let. Každý den si říkám, že jsou to přece moje drahé děti a měla bych se k nim chovat hezky - to je moje marné předsevzetí. Tuhle ráno vstáváme a já své holčičce říkám - "Dobré ráno Kačenko" - načež se na mě obrátí rozcuchaná hlava s výrazem, který nepřipomíná ani náhodou, že by mi chtěla úsměv s přáním dobrého rána vrátit. Místo toho se ozve: "Kde mám nějaké ponožky, ty snad vůbec nepereš ??!!" Ale tak si říkám, že si ji jednou někdo rád vezme a ona všechnu svou něhu předá jemu. No a chlapeček - ten přestal komunikovat úplně - vyrazit z něj za den 5 slov je nadlidský úkon. No jak se říká - Pán Bůh jim to oplatí na dětech - jako nám, že jo ?
Petitt: moji kluci - 14 a 6 si taky nadávají, hlavně ten starší tomu menšímu a ten kolikrát kvůli tomu brečí ...tuhle mi říkal - a proč mě nemá Péťa rád ? ale za chvíli jsou zase kamarádi a když jsem včera přišla z práce, mladší přiběhl ke dveřím a radostně volal - Péťa mi otevřel jogurt a bude si se mnou hrát až se najím...
takže je zase vše zlé zapomenuto - do příští hádky
Syn má sladkých 17 a dcera 10. zvlášť u kluka tvrdím, že je v pubertě od 1.třídy základní školy opomenu-li hlášky, že je z dětského domova, že taťka doma leží jen gauči přikrytej novinama (zabít málo). Teď ovšem zjistil, že existuje dívčí svět a tak když jde chlapec do koupelny, je to nejmíň na půl hodiny. Nepomůže ani bušení na dveře, to se ozve - CO ZÁAAAAAS! Od středy musím avizovat, že se bude v sobotu uklízet - vysávat, vytírat atd. Přesto na mne v sobotu pohlédne okem co na psa (pejskaři prominou) a cokoliv, co má udělat obkecá...proč sestra neuklidila sendvičovač, proč musí dělat tohle, obávám se, že se silně zajímá o existenci chrousta... Nicméně i mě v noci děsí sny, jak mu nadávám a on se mi vysmívá do obličeje, že ho chci seřezat jak hada a on je silnější, takže k žádné výchovné facce ani nedojde, no hrůza....
kamarádka má 7-letá dvojčata - holky. nevím jestli mají předčasnou pubertu, ale když je kamrádka už po 10 vyzvala, aby si uklidily pokoj, nebo že je zmydlí, tak jedno dvojče reagovalo:"maminko, jestli ti to pomůže, tak mi tu fakcu dej." a bylo po výpraku
Petitt: z toho nadávání vyrostou, mám o 5 let starší sestru a vzájemné fyzické a slovní ataky nás přešly zhruba v mých 17 letech. nejsem rodič ani expert, ale myslím, že je to jen sourozenecká rivalita. však ono kdyby o něco opravdu šlo, tak budou držet při sobě.
já v pubertě s našima pomalu nepromluvila. když jsem řekla ahoj, když jsem se vrátila ze školy, tak to byl úspěch. cítila jsem se tak NEPOCHOPENÁ
pak mě to přešlo,pobrala jsem rozum ( alespoň trochu) a teď mám s našima úžasný vztah, hlavně s maminou.
Vzhledem k tomu, že si poměrně přesně pamatuju vlastní pubertu, se všemi fíkovinami, co jsme s vrstevníky prováděli, snažila jsem se být k mým synům maximálně tolerantní. Ale byla to fuška, první, co je napadlo, bylo negovat jakoukoliv autoritu - učitele, trenéra, skautského vedoucího, mě - všichni jsme byli největší tupouni, co vůbec mládeži nerozumí. Pravěké vykopávky, nemající ponětí o životě. Též jsem se seznámila s jedním bezdomovcem, s několika policisty ČR i s městskými, s pěstitelem konopí, se sedmnáctiletou dívkou, která utekla z domova a syn ji chtěl ubytovat u nás... jindy jsem zase potkala partu Romů, kteří mi sdělili, že můj syn je parchant, na kterého si počkají, a zmlátí ho, a kdybych snad měla připomínky, tak mi podříznou krk... prostě puberta mých synků byla jemně řečeno jediným velikým stresem, náporem na nervy i peněženku. Dnes se nad mými vzpomínkami chlapečci lehce usmívají, a říkají - byli jsme blbí, no...
Pardon - pubescentní výlevy
Meryl: To jsem ráda, že v tom nejedu sama. Mám doma dva (15 a 16). Často chvátám domů s předsevzetím, že je vezmu kolem krku a dám jim pusu...jenže mezi dveřma mě to okamžitě přejde. Nemají pusecentní výlevy vůči mé osobě, ale mezi sebou. Člověk by řekl, že se nenávidí a jeden druhému by nejradši vrazil kudlu do zad. Ale když pak opravdu "vo něco go", tak o sebe navzájem mají strach. Jestli se ale dočkám, až se z nich vyklubou normální lidi, to nevím. Asi mě z nich dřív trefí šlak.
Jarka2: Tak to máš blbý, u nás to naštěstí zatím funguje, i když kdo ví...
Žábina: ONI nejsou vadní, to jsme MY. Aaaaach jo ty to nechápeš (To slyším doma 200x za den a stereo. Holčičce je 15 , chlapečkovi 16)