604b586791837obrazek.png
Foto: Shutterstock

Rodiče bydlí v bytovém domě, ve stejném městě jako já. Jsou už staří, ale zdraví ještě slouží. Abych jim teď vůbec mohla donést jídlo, s nikým se nestýkám a pravidelně si dělám testy. Když jsem u nich byla naposledy, šla jsem vyvenčit psa Mášu. Byla už tma, zrovna to byl ten týden, jak byly hrozné mrazy. U schránek jsem potkala starou paní, která sotva stála, měla na sobě jen tenký svetřík, tričko a tepláky. Bylo mi to divné, protože jsem ji z domu neznala, a tak jsem se zeptala, odkud je. „Jsem od Nováků z třicet dvojky,“ řekla a mně bylo po chvíli zmatené konverzace jasné, že má paní Alzheimera. Bylo mi ji líto, dala jsem ji svou bundu a šly jsme hledat bytovku, ze které vyšla. Měla jsem tušení, že to bude hned vedle nás, a bylo to tak.

Po příchodu do patra jsem zjistila, že byt je otevřený dokořán a uvnitř se svítilo. Paní Blance jsem uvařila čaj a povídaly jsme si. Řekla mi, že má syna, který za ní jezdí a stará se o ni. Vzala jsem si číslo, rozloučila se a šla se ještě raději zeptat sousedů, abych se ujistila, že bude všechno v pořádku. Otevřela mi paní asi okolo šedesáti let. „Aha paní Blanka, no to je tady pořád. Už nereagujeme, není to naše starost,“ řekla a naštvaně zavřela dveře.

Reakce mě zarazila. Hned jsem si v duchu pomyslela svoje a šla domů. Začala jsem svou historku vyprávět rodičům, kteří mě ale k mému podivu v půlce zarazili. „My paní Blanku známe, zná ji tady celá ulice. Už se o ni nikdo nechce starat, všechny to otravuje. I já jsem ji několikrát vedla domů, volala záchranku, když spadla. Měla by mít pečovatelku nebo být v pečovatelském domě. Syn by se o ni měl postarat,“ řekla maminka. Ještě ten den jsem zavolala synovi paní Blanky, abych zjistila, o co tedy jde. Do telefonu zněl jako neuvěřitelný sympaťák, všechno mi vysvětlil, maminka prý na tom není tak špatně, on se snaží, jak může, ale přesto se občas stane něco podobného jako dnes. Nevěděla jsem komu věřit, ale nechala jsem to být.

Druhý den jsem opět nesla rodičům večeři, když najednou vidím u vchodu číslo třicet dva policii. Šla jsem dovnitř a samozřejmě dveře do bytu paní Blanky otevřené a oni uvnitř. Rozhodla jsem se vstoupit. Paní Blanka byla úplně mimo a policistka mě poprosila, jestli bych nemohla k situaci něco říct, prý je paní nezavolala poprvé, tentokrát kvůli údajné krádeži. Když mě stařenka spatřila, začala křičet: „To je ona, zlodějka! Vzala mi všechny peníze! 200 tisíc! 200 tisíc!“ Ztuhla mi krev v žilách, ale situaci jsem jim s klidem vysvětlila.

Policistka mě nepodezřívala, u Blanky nebyli totiž poprvé. Dala jsem jim číslo na Blanky syna, a tak mu rovnou zavolali. Hovor byl na hlasitý odposlech, takže jsem pozorně poslouchala. „Maminka bude v pořádku, hned tam jedu. On se o ni vždy někdo postará, má hodné sousedy, jak v našem domě, tak v okolí. Včera u ní ale byla na návštěvě paní Kadlecová, snad ji opravdu něco neodnesla.“ Další šok. Ten grázl mi mazal med kolem huby, místo toho, aby mi byl vděčný, že jsem maminku odvedla domů, policistům ještě řekne, že jsem peníze možná ukradla! Vrchol!

Když přijel, byl zase jako mílius. Omlouval se, ale já jsem jeho omluvy nepřijala. S takovým člověkem nechci mít nic společného a dokonce ani s paní Blankou. Hned jsem si vzpomněla na to, jak jsem ten večer odsuzovala Blančinu sousedku, myslela jsem si, že je bezcitná mrcha. Teď ji ale naprosto chápu, každá věc má dvě strany mince. Jedna věc je soucit se starým člověkem, druhá je trpělivost. Pohár již přetekl a Blančin syn se možná bude divit, až před jeho maminkou kvůli jeho drzosti zavřou dveře úplně všichni…“

Reklama