Foto: Shutterstock
Šéfová odcházela na mateřskou dovolenou a vedení firmy se na její místo chystalo vypsat výběrové řízení. Mezi zaměstnanci okamžitě vzrostlo znepokojení. Co když přijmou někoho nepříjemného, kdo je bude v jednom kuse prudit a nezapadne mezi ně? Pak Simonu napadlo skvělé řešení. Proč by se o pozici nemohla přihlásit její kolegyně Katka? Pracuje tu už šestým rokem, a to velmi svědomitě, všichni ji mají rádi a předpoklady i vzdělání pro vedení kolektivu také má. Hned jí to navrhla, ale s velkým nadšením se nesetkala.
„Katka se hrozně podceňovala. Prý nikdy nikomu nešéfovala, je to velká zodpovědnost, a co kdyby novou funkci nezvládla? Pak by třeba přišla i o svou dosavadní pozici, na níž by mezitím přišel někdo nový. Tak dlouho jsem ji ale hecovala a ujišťovala, že se obává zbytečně, protože ona na to má, až za vedením konečně došla. Vrátila se se širokým úsměvem. Prý jí dají rádi šanci, aby předvedla, co v ní je. Raději povýší někoho, kdo místní poměry dobře zná, takže nebude potřebovat dlouhé zaučování,“ popisuje Simona kolegynin rychlý kariérní postup, na němž měla lví podíl. Jenže vděku se za svůj nápad a dodání odvahy k jeho realizaci nedočkala. Naopak. Brzy začala litovat, že k nim do firmy nenastoupil někdo nový.
„Najednou jako by jí přeskočilo. Úplně se změnila. Začala nás honit do práce, rušit pauzy na kouření, dohlížet na plnění plánu. Ale nestačilo jí dát ho na sto procent. Chtěla mnohem víc. Bylo jasné, proč! Aby se ukázala před vedením, jaká je borka. Z normální, pohodové kolegyně se snad přes noc stala megera, které jde jen o čísla. A je jí naprosto jedno, jak jich dosáhne. Několikrát jsme ji já i kolegyně umravňovaly, aby to zase tak nepřeháněla. Že vedení pak jen bude navyšovat plán, a my se tu z toho nakonec zblázníme. Jen se ušklíbla, ať nejsme líné. Prý jsme se flákaly doteď, tak je konečně potřeba za to pořádně vzít. Začala nám lézt na nervy. Mně o to víc, že jsem jí k místu vedoucí pomohla. Místo aby tenhle fakt zohlednila a byla mi aspoň trochu vděčná, šla po mně úplně stejně,“ líčí Simona nepříjemnou atmosféru, která po necelých třech měsících vyústila ve dvě výpovědi. Pro ni a novou kolegyni.
„Katka nám oznámila, že se bude zefektivňovat naše oddělení, takže nás už nebude potřeba tolik. Nová kolegyně dostala výpověď, protože byla ještě ve zkušební době. Takže jí nemuseli vyplácet odstupné. A já údajně proto, že jsem byla nejpomalejší ze všech. Takže nebylo o čem diskutovat. No jo, jenže jen o pár procent! To není ve výsledku skoro nic. Že jsem tu už sedm let, nemají se mnou problémy, to nikoho nezajímalo. Stejně tak Katku nezajímalo ani to, co jsem pro ni udělala. Kdybych ji k tomu netlačila, nikdy by na pohovor nešla! Pro dobrotu na žebrotu. Je mi z toho smutno a zle zároveň. Jak může být takhle bezcitná a bezpáteřní? Když jsem jí to vmetla přímo do tváře, jen protočila oči v sloup. Prý nemám být přecitlivělá a mít přehnaná očekávání. Ona je teď vedoucí a musí zase svým šéfům předkládat výsledky. Mám pochopit, že do práce se nechodí pro hledání si kamarádek, ale vydělávat peníze. Nemůže za to, že jsem nejpomalejší. Takhle jednoduché to pro ni bylo!“ zlobí se Simona, kterou utěšilo jen poměrně štědré odstupné. Chce si teď pár měsíců odpočinout a vyrovnat se s křivdou, kterou cítí.
K článku se nám vyjádřila terapeutka Mgr. Alena Novotná.
Simonin pocit křivdy je pochopitelný. Nepřišla jen o práci, ale také o představu, že člověk, kterému významně pomohla v kariéře, k ní bude loajálnější nebo alespoň vstřícnější. Často si ani neuvědomujeme, že když někomu pomáháme, vytváříme si zároveň určitá – byť nevyslovená – očekávání. Pokud se nenaplní, dostaví se zklamání a pocit zrady.
Na druhou stranu je potřeba oddělit osobní vztah od pracovní role. Katka se po povýšení ocitla v úplně jiné pozici a začala nést odpovědnost za výsledky celého oddělení. To samozřejmě neznamená, že musela změnit své chování natolik, aby působila necitlivě nebo autoritářsky. Z příběhu ale nevíme, jaké požadavky na ni vedení kladlo ani nakolik měla možnost rozhodovat o propouštění. Je možné, že se snažila novou roli zvládnout až příliš důsledně, aby obstála.
Celá situace ukazuje, jak důležité je nenastavovat pomoc druhým jako investici, od které podvědomě očekáváme budoucí odměnu nebo výjimečné zacházení. Pomáhat bychom měli především proto, že sami chceme, nikoli proto, že jednou očekáváme protislužbu. Pokud se Simona bude soustředit pouze na pocit zrady, může si z této zkušenosti odnést přesvědčení, že se nevyplácí být vstřícná. Mnohem užitečnější je přijmout ji jako bolestivou lekci o nastavování hranic, realistických očekáváních a oddělování pracovních vztahů od těch osobních.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Nemohu posoudit objektivně, protože je paní uražená, ale kdyby mne někdo z podřízených chtěl umravňovat, tak bych také nebyla zrovna vstřícná. Vést lidi a zároveň se zodpovídat vlastním nadřízeným, to není jen kafíčkování a pohodička. Myslím, že jsem velmi férová nadřízená, ale rozhodně požaduji výkon. Simona na mne z popisu dělá dojem, že dělala v zaměstnání vše jiné, než ten výkon. A pauzičky na kouření? Tak u nás musí kuřáci pěkně za odpípnutí za bránu.
Ono to tak většinou bývá, že ten, kterému pomůžeme na vyšší post, se nás zbaví při první příležitosti. Protože nepotřebuje, aby si někdo blízký pamatoval, jak byl ještě dole. A taky si radši vybere mezi cizími někoho, i když není zapracovaný. Ten někdo bude vděčný za práci. A nebude to starý zaměstnanec, který by mohl být vůči svému vedoucímu kritický, protože tu práci umí stejně jako on. Tomu se zkrátka říká lidská vděčnost...
A opět se potvrzuje to, co pořád tvrdím. Mezi ženskými žádné kamarádství neexistuje. Ta dotčená pisatelka - proč se o místo neucházela sama? To se skutečně domnívala, že na šéfovské místo dosadí kámošku a ta jí bude v práci ulevovat proti ostatním? Nechápu, co vlastně dělají. To pracují ve výrobně u pásu - plán, více než 100%. Plnění plánu na 130% - taková hesla si vzpomínám z novin někdy z roku 1970. Už tehdy jsem nechápala, jak se může plnit na více než 100%.