V roce 1996 jsem pracovala jako projektantka u jedné pražské firmy. V té době jsem spolu s jedním starším kolegou seděla jako autorský dozor přímo na jedné stavbě v Karlíně. Jako provizorní kancelář jsme měli pronajatý nevyužívaný starší byt v pavlačovém domě v Křižíkově ulici. Dvorem tohoto domu se procházelo do prostoru stavby směrem k Sokolovské ulici nebo směrem ven průchodem do Křižíkovy ulice. A všude mříže na zámek.

Jeden večer jsem se trochu zdržela, byla jsem svobodná, bydlela jsem v pronajatém pokoji na barrandovském sídlišti, nikam jsem nepospíchala, a tak jsem do pozdního večera pracovala na nějakých změnách. Skoro v devět večer jsem vypnula počítač, sbalila věci a vyrazila na metro. Jenže ouha – do zámku na mříži, která mě dělila od průchodu do Křižíkovy ulice, nějak můj klíč nepasoval.

Při bližším ohledání jsem zjistila, že je to zámek fungl nový. Zrada. Vyběhla jsem o patro výš do kanceláře stavbyvedoucího. Nikdo nikde. Proběhla jsem přímo na stavbu, srdce v kalhotách. Nikdo nikde, východ ze stavby důkladně uzavřen. Co teď? Přelézt mříže při mých tělesných rozměrech? Nesmysl, taky bych se na ně mohla napíchnout.

Vrátila jsem se do kanceláře a bezradně pochodovala po místnosti. Mobily nebyly, kolega domů telefon neměl, na nikoho jiného, kdo by mi v tu chvíli mohl pomoci, jsem si nevzpomněla. 

Po chvilce váhání jsem k sobě srazila dva stoly, prostřela na ně kabát a rozhodla se přenocovat. Ráno jsem byla dolámaná, ranní hygiena v ledové vodě byla taky moc prima, a když dorazil kolega s tím, že mi včera zapomněl říct, že máme nový zámek, málem jsem po něm hodila hrnek s kafem. Samozřejmě si to nenechal pro sebe a všichni z toho měli ohromnou srandu.
Hned další týden jsem si pro všechny případy přivezla na stavbu karimatku a spacák. A tahle historka se po stavbě dokonce tak roznesla, že mi dělníci z fošen stloukli provizorní lůžko. Jeden nikdy neví, že.

Hezký den.
Šája

Šája mi sice psala, že nepochopila téma a že se příspěvek nehodí, ale já bych klidně řekl, že se hodí. Nebyl to sice svátek, ale trpěla jako všichni pracující v osamění.:) Podívejte, jaké taková historka zanechá stopy! Je to deset let, ale pořád si to pamatuje, jako by to bylo včera!

A další světec! Ty jo!

Reklama