Pod slovem šikana všem většinou stereotypně naskočí vojna nebo škola, kde si děti navzájem ubližují. Ale pojem šikana je mnohem širší. Setkáváme se s ní vlastně od malička, každý z nás. Vzpomeňte si na mateřskou školu (vy, co jste ji zažili ještě před sametovou revolucí, dnes snad již je situace jiná), kde vás „hodné“ tety nutily sníst všechno až do posledního drobečku. Nezřídka dítě vrátilo všechno na talíř také do posledního drobečku. Byli i takoví, co jídlo schovávali do kapesníků a tajně nosili na záchod. Nebo prostě jen házeli pod stůl. Se šikanou se poté setkáváme na pracovišti (na vojně dnes již chvála bohu ne), ale také třeba na úřadech nebo u lékaře.

Je libo koňáček nebo prasátko….

Znáte to. Za dobré ošetření dobrý alkohol. Popřípadě čokoláda nebo květiny. V nejtěžších chvílích saháme i po peněženkách a jejich obsah smutně přemísťujeme do naditých obálek. Trošku to připomíná vyděračské praktiky sígrů na základní škole: „Dej kapesné nebo tě zbijem!“ S tím rozdílem, že lékaři si ve většině případů o úplatek neříkají (ale jsou i takoví a není jich bohužel málo). Tak proč jim ho lidé sami cpou do kapes? Strach. Možná zakořeněný ještě z dob hluboké totality, kdy zadarmo nebylo nic. Tak jako Štěpánkova maminka v Básnících šetřila na žlučník pět tisíc, šetří dnes i naši důchodci. Na infarkt, na vředy, na obyčejné vyšetření.

 

Šikana v této podobě je ojedinělá a neděje se vlastně nikde jinde než v lékařském prostředí. Lékaři nepotřebují vyvíjet žádný tlak na pacienty, stačí jim jenom vědomí, že mají v rukou jejich životy. Na druhou stranu nelze nepřihlédnout k hlasům „uplácečů“, kteří tvrdí, že dávají „odměny“ proto, aby odlišili dobré lékaře od špatných. Je pravda, že dokud se špatným i dobrým lékařům budou vyplácet stejné peníze, motivace být „dobrým lékařem“ bude značně omezena. Pokud je dar předán až po  lékařském úkonu a lékař sám na něm nijak netrvá, je to v pořádku.

 

Zvláště na vesnicích platí staré pořekadlo o doktorech: „K tomu musíš přijet na praseti a odstrkovat se husama, jinak si tě ani nevšimne.“

 

Podepiš!

Úplatky nejsou jedinou formou tlaku lékařů na pacienty. Paní Hanka (51 let) byla na operaci žaludku. Pár hodin před zákrokem za ní přišla sestra a řekla jí ať podepíše prázdný papír. Paní Hanka se ptala proč a bylo jí vysvětleno, že se tam zpětně dopíše, že byla seznámena s operací a možnými důsledky. Paní Hanka se naštěstí nedala a papír odmítla podepsat s tím, že jí nic vysvětleno nebylo a prázdné papíry se nepodepisují. Měla pak problémy se zdravotnickým personálem, ale možná se tak uchránila před větším nebezpečím. Takový papír lékařům slouží jako pojistka pro případ, že by operace nedopadla dobře. Můžou si na něj napsat, co chtějí a v těch nejhorších případech i to, že jste svolní k dárcovství orgánů. Možná se vám tohle tvrzení zdá přehnané, ale takové věci se v našich nemocnicích stávají. Ne často, ne běžně, ale dějí se. Všichni ti, kteří byli méně asertivní než paní Hanka, si teď možná rvou vlasy vzteky. Podlehli moci bílého pláště a zapomněli, že jsou to oni, kdo jsou zákazníci, a jsou to oni kdo rozhodují, co bude s jejich životem.

 

Milion za život

Někdy ale ani správné rozhodnutí nepomůže. V médiích již jednou proběhla kauza pana Petra a jeho bratra Jiřího, který zemřel, protože mu byl podán nesprávný a navíc neregistrovaný lék. Pacient musí vždy souhlasit s podáním léku, který ještě není v naší republice zaregistrován, a musí znát všechny případné zdravotní následky takového rozhodnutí. Pan Jiří nesouhlasil, byl v komatu. Ani jeho bratr Petr o podávání takového léku nevěděl. Lékař si bez jejich souhlasu zkoušel nový lék na bezmocném pacientovi. Tento lék byl pro pacienta s diagnózou pana Jiřího zcela nevhodný. Když pan Jiří zemřel, jeho bratr podal trestní oznámení na dotyčného lékaře. Soud se táhl dlouhé měsíce a lékař zatím ordinoval dál. Nakonec padlo rozhodnutí – vinen. Trest byl ale přímo směšný. Za život pana Jiřího lékař dostal jen dvouletý podmíněný trest. Hazard s životy se mu jistě vyplatil. Firma, jejíž lék zkoušel (jistě nejen na panu Jiřím), mu zaplatila nemalé násobky lékařského platu. Tohle je jen jeden z mnoha případů, kdy lékař zneužije situace a svého postavení k vlastnímu obohacení. O tisícovkách dalších se neví. Nepřipadá vám to jako šikana? Tak dobrá, je to jen porušení zákona s následkem smrti nebo prachsprostá vražda. A není to horší?

 

Kvítečku můj lotosový

Další horké chvilky prožívají některé ženy v gynekologických ordinacích. V takových případech je sice velmi těžké správně definovat sexuální obtěžování, ale se slovním sexuálním obtěžováním od svého gynekologa se u nás setkává každá pátá! žena. Teď si jistě část čtenářů pomyslí něco o citlivkách a potrhlých feministkách, které berou všechno moc tragicky. Jenže, zkuste si ležet od pasu dolů nazí s roztaženýma zvednutýma nohama a poslouchat řeči typu: „Taková pěkná holka jako vy má určitě přítele, co?“ Nebo: „Tak se na tu vaši myšpulinku podíváme.“ Těžko se také rozdýchává oslovení: „Kvítečku můj lotosový vyskočte si na kozičku.“ Těžké to mají zejména mladé dívky, které jdou v patnácti šestnácti letech poprvé ke gynekologovi, který se ani nenamáhá jim vykat. Oslovení „ty“ v tak intimních chvílích je přímo vražedné a mělo by se trestat. Nařčení ze sexuálního obtěžování se lékaři snaží vyhnout přítomností sestry u výkonu a také probouranými okénky mezi sesternou a ordinací.

Mám hlad

Pojďme skončit radostně autentickou výpovědí mladého nemocničního ošetřovatele Tomáše. Tomáš (26 let) pracuje v nejmenované české nemocnici dva roky. Za tu dobu už poznal praktiky hladových lékařů. Lékaři, kteří (snad díky svým malým platům) nemají obědy v závodní jídelně, ale mají způsob, jak se dostat k jídlu pacientů. Tomáš vypráví: „Děje se to vždycky před polednem. Doktor projde pokoje a zjišťuje, co má kdo za dietní režim. Vybere si jídlo na které má největší chuť. Potom napíše do pacientovi karty nějaké zdravotní omezení a naordinuje mu pouze pitný režim nebo třeba jen suchý rohlík. Kuchyň už ale nestihne jeho objednaný oběd zrušit, a tak ho přivezou na oddělení. Pak už si ho jen lékař odnese do svého pokoje. Někdy zvládnou i tři obědy za den.“

 

Krádeže obědů jsou jistě také formou šikany, praktikované jak na vojně, tak i ve školách. Je to ale šikana takzvaná „měkká“ a na rozdíl od předchozích forem nikoho nemůže stát život (leda by se lékařům zalíbila zdravotní karta jednoho pacienta , ten by pak zemřel hlady).

Kam se obrátit se stížností nebo se žádostí o pomoc?

Jak postupovat, když máte problémy se zdravotní péčí? Stížnost na lékaře nebo jiného zdravotníka lze podat: řediteli státního zdravotnického zařízení, zdravotnímu radovi Obvodního úřadu, pokud jde o soukromého poskytovatele, reviznímu lékaři zdravotní pojišťovny, odboru kontroly nebo odboru zdravotní péče Ministerstva zdravotnictví ČR. Lze také požádat zdravotního radu o svolání územní znalecké komise a odborné posouzení postupu léčby nebo můžete požádat ministra zdravotnictví o svolání ústřední znalecké komise.

Váš problém můžete také konzultovat v poradně Sdružení na ochranu pacientů, Sokolská 32, Praha 2. Jak se k vám může nebo nemůže lékař chovat a na co máte právo,se dozvíte v Etickém kodexu práv pacientů prohlášeném v roce 1992 za platný Centrální etickou komisí Ministerstva zdravotnictví. Jeho znění můžete najít například na www.pacienti.cz/kodex.htp.

Nezapomeňte, že každý si k vám dovolí tolik, kolik mu sami dovolíte.           

Reklama