Dítě "na zabití"

Možná takové dítě znáte, a možná ho dokonce máte doma. Chvíli neposedí, nesmlčí, je impulzivní, zbrklé a zkrátka – okolí ho označuje za nevychované. Jenže, pravda může být jiná.

Dítě nejspíš trpí poruchou pozornosti a chování, spojenou s hyperaktivitou, tedy poruchou označovanou jako ADHD (attention deficit hyperactivity disorder). Původně byla tato porucha označovaná jako lehká mozková dysfunkce. 

Základní charakteristiky ADHD:

Děti, které trpí hyperkinetickým syndromem s poruchou pozornosti, jsou nepozorné, aktivní a impulzivní v míře, která není přiměřená jejich mentálnímu věku a pohlaví. Jednotlivé symptomy vystupují do popředí v situacích, které kladou požadavky na udržení pozornosti a sebekontrolu.

„Moje dcera má ADHD a není to lehké. Často však spíš než s ní bojuji s okolím, které to nechápe, včetně mé vlastní matky, která považuje výchovné problémy za důsledek mé údajné volné výchovy,“ postěžovala si Ženě-in čtenářka Šárka, rozvedená matka devítileté Simony. Její případ nicméně není úplně typický, už proto, že ADHD postihuje většinou chlapce.

„V populaci je jedno až tři procenta postižených dětí,“ vyčísluje psycholožka Kateřina Thorová. Zajímavé je, že diagnostika se liší zemi od země – například v USA má podle některých údajů ADHD 20 či dokonce 40 % chlapců – to ovšem není tak úplně přesné, je to dáno volnějšími zámořskými diagnostickými kritérii.

Simona navíc kromě ADHD podle všeho netrpí žádnou poruchou učení, což také není úplně samozřejmé – mnoho takzvaně hyperaktivních dětí má často i nějakou poruchu učení, byť třeba jen v lehké formě. Není divu, obojí souvisí s nerovnoměrným vývojem mozku.

Psycholožka Kateřina Thorová připouští, že se mnohdy za hyperaktivitu skrývají i rodiče dětí, které jsou možná od přírody trochu živější a hlavně rozmazlené, nezvyklé poslouchat běžné pokyny, byť by to bylo v jejich silách. A to je rozdíl od dětí, které mají skutečné ADHD a pro něž je někdy udržení pozornosti nadlidským úkolem.

Paní, sundejte mi to dítě z hlavy, nebo odepnu pásek!

Tady rákoska nepomůže

Vůbec nejhorší to pak mají rozmazlené děti s ADHD – ty totiž víc než jiné potřebují pevně dané hranice. „Zároveň by měli mít pozitivní motivaci, protože mívají malé sebevědomí, což je někdy hodně těžké. Musím být přísná a chválící zároveň,“ vysvětluje Šárka.

Její dcera má naštěstí učitelku, která má pro její občasné výpadky pozornosti pochopení a věnuje se jí i nad rámec běžných učitelských povinností. Přesto se Šárka obává příštího školního roku, protože nynější třídní odchází na mateřskou dovolenou.

„Původně jsem chtěla dcerku dát na jazykovou školu, intelektem by na to určitě měla, ale po poradě s psycholožkou a učitelkou jsem to zavrhla. Ona by se nedokázala soustředit a na téhle škole by na ni nikdo nebral ohledy,“ ví dneska Šárka. Ale není důvod, proč by její dcera nemohla pomýšlet na víceleté gymnázium, protože za další dva roky se může výrazně zklidnit.

U dívek je to navíc pravděpodobnější než u chlapců, kteří jsou více fyzicky neklidní a dozrávají pomaleji. Na druhou stranu, stává se, že z kluka, který měl na prvním stupni problémy s chováním, a školní úspěchy byly poněkud střídavé, vyroste úspěšný student – hyperaktivita pomine a mohou se naplno projevit jeho intelektuální možnosti.

Kdy už je nutné vyhledat pomoc

Naše milé děti, naše sluníčka!

Pravá porucha chování a soustředění musí trvat nejméně tři až šest měsíců a typické pro ni jsou následující příznaky: nesoustředěnost, impulzivita a případně hyperaktivita. Pokud máte dojem, že je to váš případ, případně tomu nasvědčují třeba stížnosti ze školy či školky.

Co mohou dělat rodiče dětí s ADHD? Najít si odborníka, který se touto problematikou zabývá a diagnózu potvrdí. To má význam hned ze dvou důvodů: jedním je samozřejmě fakt, že s potvrzenou diagnózou už se dá přikročit k terapii. Tím druhým – ač se to nezdá, neméně významným, je písemný výsledek vyšetření i pro rodiče.

„Mně osobně se nesmírně ulevilo, když jsem v Simoniných šesti letech držela v ruce papír potvrzující, že nemohu za to, jaká je,“ přiznává Šárka, že právě od tohoto bodu se dokázala odrazit dál a věnovat se Simoně tak, jak potřebuje. Tedy s ní například trénovat trpělivost, soustředění, snášet projevy její hyperaktivity.

Máte nebo měli jste doma hyperaktivní dítě? Jak se rodina s problémem vyrovnala? Chápe okolí dítěte, že jde o vrozenou poruchu, nebo se setkáváte s negativními reakcemi typu „nevychovaný spratek“?

Reklama