Mám syna a dceru. Když byly děti ještě malé, odešel od nás manžel – emigroval tehdy na západ. Tím se veškeré kontakty přerušily, on si tam založil novou rodinu a na nás úplně zapomněl. Na děti ale platil vždy včas a musím říct, že s výší alimentů jsem nikdy problém neměla.

Děti jsem tedy vychovávala sama. Nebylo to úplně jednoduché, ale myslela jsem, že to snad zvládám docela dobře. Žádné větší problémy jsem s nimi nikdy neměla, jenom samé takové ty běžné, jaké zná asi každá matka.

Dnes jsou obě děti již dospělé. Syn studuje vysokou školu a dcera nastoupila po maturitě do práce, která ji velmi baví a naplňuje. Je hodná a milá, pracovitá a máme spolu opravdu hezký vztah.

Teď jsem se ale ocitla v situaci, kdy nevím, jak se mám správně zachovat.

Dceři je 22 let, bydlí v pronájmu a žije samostatně. Pravidelně se navštěvujeme, často si voláme, chodíme spolu pokecat na kafíčko, prostě je to fajn. Jediné, co mi dělá starost, je její přítel.

Asi před rokem se Denise začal dvořit jeden kolega z práce. Ona z něj moc nadšená nebyla, takže dlouho zůstávalo jen u takových těch nezávazných kontaktů. Postupem času se ale kolegovi podařilo rozdmýchat v Denise jiskřičku, která začala stále více plápolat. Na tom by samozřejmě nic nebylo, láska k životu patří. Jenže já jsem zpozorovala, že láska, kterou má dcera prožívá, je láska pěkně bolavá.

Patrik je totiž „svůj“. Má rád svou svobodu, přátele a kamarády, když má příležitost, slaví jako o život. A v takových chvílích zapomíná na všechno. Na to, co měl domluvené, co slíbil, kde měl být, co měl udělat. Podotýkám, že je mu už 28 let, takže o nějaké mladické nerozvážnosti nemůže být ani řeč.

A tak se mnohokrát stalo, že Denisa někde čekala zbytečně, že nepřišel v sobotu k ní domů, ač byli domluveni, a samozřejmě se tím velmi trápila. Několikrát se s ním rozešla, ale vždycky se k němu zase vrátila.

Patrik pro ni zkrátka má nějaké zvláštní kouzlo. Je vtipný, milý, když jsou spolu, je pozorný, něžný a dává najevo, jak moc Denisu miluje. Několik týdnů je pak všechno v pořádku, dcera je šťastná a spokojená, a pak se zase hroutí, když má Patrik „své dny“ a ona je jen pátým kolem u vozu. Přesto je do něj velmi zamilovaná, a vždycky, když mají své „dobré období“, kterých je rozhodně víc, než těch špatných, je šťastná. Omlouvá ho, že ho prostě bere takového, jaký je, že každý má něco a že nikdo není dokonalý. Za tři týdny je ale opět zoufalá, když se jí kvůli jeho lehkovážnosti zhroutí třeba celý naplánovaný víkend.

Minulý týden se mi svěřila, že začali s Patrikem uvažovat o svatbě. Že se milují a chtějí spolu žít.

A já teď stojím před rozhodnutím, jak se mám jako matka správně zachovat. Samozřejmě, že si přeji, aby byla Denisa šťastná. A mám velké obavy, že pokud uzavře sňatek s Patrikem a časem třeba přijdou děti, zbortí se její štěstí jako domeček z karet. Zkusila jsem s ní promluvit, vysvětlit jí, že pro partnerský život je důležité, aby se na sebe mohli oba dva vzájemně spolehnout a ať zváží, jestli si je v tomto ohledu Patrikem skutečně jistá. Odpověděla mi, že ho prostě miluje, že je na něj zvyklá a že jí vlastně jeho výstřelky zas tak moc nevadí.

Ale já přitom vím, že jí to vadí a jak se kolikrát trápí. A mám o ni velký strach. Vím, že si stejně udělá, co sama bude chtít, že jí svatbu zakázat prostě nemůžu. Přesto mám velkou touhu jí to rozmluvit, chtěla bych, aby pochopila, že se ve svém věku nemusí hned takhle zásadně vázat. A přitom mám strach, abych ji třeba svým „mentorováním“ neztratila, aby se pak třeba neprovdala jen z nějakého trucu.

Co myslíte, má vůbec cenu o tom s dcerou mluvit? Nebo ji mám nechat, aby se rozhodla sama a dívat se, jak je později třeba nešťastná?

Reklama