Mám syna a dceru. Když byly děti ještě malé, odešel od nás manžel – emigroval tehdy na západ. Tím se veškeré kontakty přerušily, on si tam založil novou rodinu a na nás úplně zapomněl. Na děti ale platil vždy včas a musím říct, že s výší alimentů jsem nikdy problém neměla.
Děti jsem tedy vychovávala sama. Nebylo to úplně jednoduché, ale myslela jsem, že to snad zvládám docela dobře. Žádné větší problémy jsem s nimi nikdy neměla, jenom samé takové ty běžné, jaké zná asi každá matka.
Dnes jsou obě děti již dospělé. Syn studuje vysokou školu a dcera nastoupila po maturitě do práce, která ji velmi baví a naplňuje. Je hodná a milá, pracovitá a máme spolu opravdu hezký vztah.
T
Dceři je 22 let, bydlí v pronájmu a žije samostatně. Pravidelně se navštěvujeme, často si voláme, chodíme spolu pokecat na kafíčko, prostě je to fajn. Jediné, co mi dělá starost, je její přítel.
Asi před rokem se Denise začal dvořit jeden kolega z práce. Ona z něj moc nadšená nebyla, takže dlouho zůstávalo jen u takových těch nezávazných kontaktů. Postupem času se ale kolegovi podařilo rozdmýchat v Denise jiskřičku, která začala stále více plápolat. Na tom by samozřejmě nic nebylo, láska k životu patří. Jenže já jsem zpozorovala, že láska, kterou má dcera prožívá, je láska pěkně bolavá.
Patrik je totiž „svůj“. Má rád svou svobodu, přátele a kamarády, když má příležitost, slaví jako o život. A v takových chvílích zapomíná na všechno. Na to, co měl domluvené, co slíbil, kde měl být, co měl udělat. Podotýkám, že je mu už 28 let, takže o nějaké mladické nerozvážnosti nemůže být ani řeč.
A tak se mnohokrát stalo, že Denisa někde čekala zbytečně, že nepřišel v sobotu k ní domů, ač
Patrik pro ni zkrátka má nějaké zvláštní kouzlo. Je vtipný, milý, když jsou spolu, je pozorný, něžný a dává najevo, jak moc Denisu miluje. Několik týdnů je pak všechno v pořádku, dcera je šťastná a spokojená, a pak se zase hroutí, když má Patrik „své dny“ a ona je jen pátým kolem u vozu. Přesto je do něj velmi zamilovaná, a vždycky, když mají své „dobré období“, kterých je rozhodně víc, než těch špatných, je šťastná. Omlouvá ho, že ho prostě bere takového, jaký je, že každý má něco a že nikdo není dokonalý. Za tři týdny je ale opět zoufalá, když se jí kvůli jeho lehkovážnosti zhroutí třeba celý naplánovaný víkend.
Minulý týden se mi svěřila, že začali s Patrikem uvažovat o svatbě. Že se milují a chtějí spolu žít.
A já teď stojím před rozhodnutím, jak se mám jako matka správně zachovat. Samozřejmě, že si přeji, aby byla Denisa šťastná. A mám velké obavy, že pokud uzavře sňatek s Patrikem a časem třeba přijdou děti, zbortí se její štěstí jako domeček z karet. Zkusila jsem s ní promluvit, vysvětlit jí, že pro partnerský život je důležité, aby se na sebe mohli oba dva vzájemně spolehnout a ať zváží,
Ale já přitom vím, že jí to vadí a jak se kolikrát trápí. A mám o ni velký strach. Vím, že si stejně udělá, co sama bude chtít, že jí svatbu zakázat prostě nemůžu. Přesto mám velkou touhu jí to rozmluvit, chtěla bych, aby pochopila, že se ve svém věku nemusí hned takhle zásadně vázat. A přitom mám strach, abych ji třeba svým „mentorováním“ neztratila, aby se pak třeba neprovdala jen z nějakého trucu.
Co myslíte, má vůbec cenu o tom s dcerou mluvit? Nebo ji mám nechat, aby se rozhodla sama a dívat se, jak je později třeba nešťastná?
Nový komentář
Komentáře
Věrko, pokud to jde, poskus se ji přesvědčit, ať spolu nejdříve nějakou dobu žijí. Dcera už bydlí s klukem víc než 5 let /ani nevím přesně/, prošli už vším možným, ale nerozešli se. Její kamarádka bydlela s klukem, protože měli dítě, nevzali se a půl roku po porodu byla u maminky. Dalo mi to dost práce a přemáhání, než jsem pochopila, že i ta nejlépe míněná maminčina rada je mladou ženou přijímána jako vměšování. Sama jsem chodila s klukem od 16 do 22 let a drželo nás jen to, že nám obojí rodiče bránili se vůbec setkávat. Potom jsem si tento fakt uvědomila a za 2 roky jsem si brala jiného. Každé přesvědčování vede jen k hloubení příkopů mezi matkou a dcerou.
Situace to přijemná není, ale když do toho budeš mluvit, můžou se zhoršit vztahy s dcerou. Ten kokos si musí každý nabít sám. Už jde jen o tom být ve správnou chvíli na správném místě a podržet ji, když to bude potřeba. Ale nezávidím Ti svatební veselí, kór jestli se ženich rozjede
Kdyz se vdavala nejstarsi dcera museli jsme ji nechat zplnoletit soudne,pamatuji se,jako dnes,ze jsem ji rikala,ze podle me stastna nebude,ze jestli chce,tak se nemusi vdavat,ze ji pomohu,silene vyvadela....dnes?Maji 3 deti,nikdy s nim nemela stastny zivot,ale je s nim stale,rika mi,vis....k vuli detem.Ale ona vi,ze si vzdy muze postezovat ja ji vyposlechnu a rikam ji,je to na tobe,ale vzdy ti pomohu.
Je to skutecne tezke....strach je pochopitelny,ktery ma matka o jeji dceru,ale bohuzel to rozhodnuti si dcera udela sama....ma dcera zije s pritelem ctvrty rok,jeste se nevzali,muj syn zije s druzkou,maji dceru a take se jeste nevzali....rikal mi mami,vis papir nic neresi.....zivot je slozity,nekdy to proste vyjde a nekdy ne,budoucnost nikdo nezna.....
Meryl: no vždyť to vidíme v podstatě obě stejně
a gryzli taky
akorát jsme to holt každej napsal po svým
To může být pořád ještě mladická nerozvážnost, můj přítel se zklidnil až kolem třicítky
Ale jak některé radíte, udělat mu to samé, tak to může dopadnout jen dvěma způsoby - vlastní zkušenost.
a) domluví se na něco a ona tam nepřijde, ale on to ani nezaregistruje, protože tam taky nepřijde - on bude v pohodě a ona bude dvojnásob naštvaná - že nepřišel a že jí to nevyšlo.
b) on tam přijde, nic jí neřekne, ale bude si sám v sobě sčítat, co ona (podle něho) udělala špatně. Ani ho nenapadne souvislost s tím, co dělá on a když napadne, tak o tom taktně pomlčí, ale pro něho bude ona ta špatná, která nechodí na schůzky.
Tohle nic neřeší.
Máma může akorát tak poradit, říct svůj názor, ale stejně nemůže nic udělat za dceru. Ta by si to měla rozhodnout sama za sebe, protože ona by měla nejlíp vědět, jaký ten vztah je a jestli stojí za to. A když si "nabije hubu" bude to zase její životní zkušenost, ze které se možná poučí a příště už bude vztahy řešit jinak. Toť můj názor
Káča: přesně tak
Meryl: vždyť gryzli nikde nepíše, jak by se choval on sám
. V podstatě napsal totéž, co já. Ty si snad myslíš, že by bylo lepší dceru přemluvit, aby si ho nebrala?
Sfings: Na podruhé to vyšlo! Ta nezoufej, po smůle musí zákonitě následovat štěstí
Teď mam doma poklada! Jasně, taky má svoje mouchy, ale pro mně jsou to spíš mušky
violetta: Neboj, důležitý je se rozhodnout. A to už máš za sebou
A moje kamarádka odešla se dvěma dětma a taky to zvládla. Takže určitě projdeš životní klikaticí i ty
Myslím, že maminka by dceři neměla nic vymlouvat ani radit, co má dělat. Protože dcera by jí to pak jednou mohla vyčítat (ve stylu: "To je všechno kvůli tobě, mami, kdybych tě bývala neposlechla, mohla jsem být šťastná.")
Vím, že to musí být těžké, ale maminka by do vztahu těch dvou lidí neměla zasahovat, to se pak téměř stoprocentně obrátí proti ní. Může říct svůj názor, vyjádřit svůj pohled na věc, dát dceři na vědomí, že ji má ráda a že ji bude mít ráda vždycky, ať se rozhodne jak chce... ale pokud je Patrik opravdu nevhodným partnerem pro život, Denisa to musí poznat sama, to holt jinak nejde
Sfings: Musíš dobře hledat. ale je fakt, že změnit se může ledacos. V okolí mám příkladů dost.
Doufám, že mě se to nestane
violetta, Amálie: Sakra, proč je všude takový smůly a neštěstí?? Snad se ani nikdy vdávat nebudu..
janey: Pokud by mi přítel zahnul před svatbou nevzala bych si ho!!!!!
to si myslím na 100%. kdyby se to stalo po svatbě možná bych se to snažila zachránit. ale bohužel jsem typ, kterej strašně rejpe a asi bych mu to pořád předhazovala, takže by bylo dusno ještě víc a nakonec bysme byli otrávení oba.
4 roky. taky se chceme vzít. Ted jsme si koupili byt a zatím spolu bydlíme 6 měsíců. Je to jiný, ale fajn.
Já v tomhle moc odpouštět neumím.
Si v mém věku, takže vše je ještě (doufám) před náma.
Mám taky
Podle těch příspěvků tady mám doma
janey: Jak můžeš mít ráda a vážit si chlapa, kterej ti před i po svatbě zahybal?
Ten musí mít teda želudek
Promiň, nechci rejpat, ale nějak nemůžu pochopit, co na něm vidíš. Nebo se třeba jen bojíš osamostatnění? Já jsem od manžela odešla po roce, před svatbou byl milionovej a pak jak když utne. Odešla jsem s kufrem, pěti tisícema a v cizím městě, hodně kilometrů od rodiště a rodiny.
janey: já bych neutíkala
, jednou si jeho žena a máte nějakej čas společnej za sebou, tak proč to zbůhdarma zahodit - bojuj - ukaž mu, proč si tě vzal, přece ti ho neveme nějaká "pipka"
janey: To je ti jen přáno..
janey: TAky držim palečky, ale podle mě se nezmění. Dělej, jak myslíš..
janey: Jasně, že ti nemáme co kecat do života, ale tohle určitě nemá ani za mák cenu!!
Ten se nezmění! A jak správně psala violetta - hlavně se nenech obměkčit kecama, že by chtěl mimi!!