Zapojit děti do péče o domácnost je fajn. Jenže jak dosáhnout toho, aby své povinnosti plnily a od jakého věku? O nejčastějších chybách rodičů i finančních odměnách pro potomky jsem si povídala s dětskou psycholožkou a psychoterapeutkou Mgr. Jitkou Jeklovou.
Od kolika let je vhodné učit děti, aby pomáhaly v domácnosti?
Děti je potřeba zapojovat do všech domácích prací od nejútlejšího věku. Spoustu z nich to opravdu baví. Samozřejmě se často stane, že je po nich více škody než užitku, ale jak se správně říká, žádný učený z nebe nespadl. Takže to chce jen vydržet. Pro malé děti je mnohdy odměnou už samotná „dospělácká“ práce společně s rodičem. Děti velmi rády s rodiči vaří, pečou, ale také uklízejí nádobí, snaží se zametat, jdou se projít s odpadky.
Je však potřeba začít něčím, co zvládnou. Vynést odpadky je jednoduché, pokud dům zrovna nemá obrovský kontejner s velmi těžkým víkem. Připravit příbory ke společnému obědu také zvládne už velmi malé dítko. Stejně tak doplnit vodu domácímu mazlíčkovi.
Od jakého věku dítěte je možné dát mu trvalý úkol?
Úkoly trvalejšího rázu je dobré dávat v době, kdy dítě chápe časové pojmy typu každý den, každou neděli apod. Dříve to nemá smysl. A samozřejmě je potřeba počítat s tím, že tyto pravidelné úkoly musíme dětem opakovaně připomínat.
Co když děti svůj úkol neplní? Jak by se měli rodiče zachovat?
Pokud dítě své úkoly neplní, je potřeba znovu vysvětlit důležitost úkolu a jeho splnění. Dítěti by se také nelíbilo, kdyby rodič v domácnosti nefungoval. Co by se asi stalo, kdyby maminka neumyla nádobí, nebo jej nedala do myčky? Z čeho bychom jedli? Z rukou?
Rozhodně ale není vhodným řešením, aby rodiče plnili cokoli za děti. Co jim tím říkáme do budoucna? Že se to vždycky nějak vyřeší? Že to někdo vyřeší? Tohle rozhodně není výchovné...
Pokud je rodič rozumný a dává dítěti úkoly rozumné, odpovídající jeho věku a možnostem, pak by je dítě mělo vždy splnit. Trestem samotným už je to, že potomek musí úkol splnit následně a bez odkladu.
V čem rodiče nejčastěji chybují?
Chybou je vždy dát dítěti neadekvátní úkol, ke kterému ještě mentálně a fyzicky nedospělo a velkou chybou je také neplněné úkoly odpouštět a dělat je za děti. Skutečně nejde o jeden nesplněný úkol, ale jde o budoucnost dětí. Domácí práce přeci nejsou tresty, ale součást výchovy k samostatnosti a dospělosti.
Je vhodná motivace dětí finanční odměnou?
Odměňovat děti za pomoc v domácnosti financemi se mi nezdá úplně vhodné. Copak maminku platíme za vaření a žehlení? A tatínka za vyměněnou žárovku a opravenou hadici k pračce? Mnohem vhodnější je vysvětlit, že vše se doma neděje jaksi samo a automaticky. Však víme, že ani špinavé ponožky samy neskočí do koše na prádlo nebo do pračky. :-)
 |
|---|
Nový komentář
Komentáře
Pentlička — #1 Já jsem pomáhala už jako dítě a většina věcí je pro mě stejně vopruz i dneska:-) Beru to tak, že udělat se musí, to jo. Ale nadšením neskáču:-)
Dcera automaticky vysává , umývá nádobí a po sobě uklízí.
Bez odměny. Má 9.
Nevim, moje ratolest se zapojuje veeelmi aktivne do chodu domacnosti, co zacala chodit - lita za mnou s vareckou, utira na konferencnim stolku, dava se mnou pradlo do pracky, kdyz peceme, pritahne si pred troubu zidlicku a poctive hlida
Ve zminovanem skolnim veku uz nejspis bude sefovat firme na domaci prace 
Od malička jsem s bratry musela pomáhat. V kuchyni , na
zahrádce , chodit do obchodu. . . .
A nereptali a odměny nedostávali. Bylo to normální.
A moje děti to samé. Automaticky se práce chytají . . .
Pentlička — #1 mám to taky tak
.
rozhodně ale uklízím, peru, vařím o domácnost se starám, ale je fakt, že když neutřu prach, tak se taky svět nezboří.
po dceři toho taky moc nechci, já si dětsvtí užila a domácí práce udělat musím, tak co. Dcera už chce pomáhat s vařením, to jí dovoluji. A jak ona si jednou zařídí domácnost je její věc.
Suzanne — #5 Pentlička — #1 Pro mě to taky není samozřejmá součást života každé ženy, ale nezbytná součást fungování každé domácnosti - všech jejích členů. Proto byly u nás domácí práce vždycky rozdělené a každý měl na starosti nějaký "úsek". Je to tak dosud a jsem ráda, že nemusím uklízet, to totiž opravdu nesnáším, zatímco praní a žehlení mi nevadí
. I o vaření se dělíme.
mám malé vnučky a vedeme je k pomoci v domácnosti . začalo to úklidem hraček , pak oblečení , nádobí atd . v rozumné míře , žádný dril a stalo se to pro ně samozřejmostí . Myslím si, že pokud po dětech nic nechceme , budou mít v budoucnu velký problém.
luneta — #6No, tak to ti jednou jejich partneři pěkně poděkují
Pentlička — #1já to mám stejně a i já po svých dětech nic nechci.Děti jsou jenom jednou.
Pentlička — #1 Klid, já si na to v dětství zvykla a stejně je to pro mě opruz
Rozhodně to pro mě není samozřejmá součást života každé ženy.
Pentlička — #1Jsi k sobě upřímná, ano, tím to bude.
Dcera je zapojená do povinností od té doby, co chodí do školy. Na lednici má denní rozpis nic těžkého nedělá, ale těch řečí okolo to by se člověk z ní zbláznil.
Taky jsem proti tomu, aby se dětem platilo za pomoc v domácnosti. Přesně z těch důvodů, které uvádí paní psycholožka. Děti se učí nápodobou a rády dělají to, co vidí u rodičů. Nejdůležitější je opravdu vydržet to, že v podstatě zdržují a dělají binec.
Já jsem byla moc ráda, že se moje děti naučily všechno, co je potřeba a nebyl pak problém, abych měla na stole teplou večeři, když jsem měla odpolední. V dospělosti nemají žádný problém s domácností. Vaření je baví, úklid, praní, žehlení - všecko levou zadní.
Já jsem doma jako dítě nikdy nic nedělala, maminka byla šíleně nervózní a jak jsem se objevila v kuchyni, hned začala křičet, ať jdu pryč. Říkala vždycky, že mám jedinou povinnost, a to je dobře se učit. To jsem splnila. Ovšem nezvykla jsem si dělat domácí práce a když jsem je pak dělat musela, bylo to pro mě strašně těžké. A nenávidím je dodnes. V minulé diskusi o mateřské dovolené tady někdo psal, že tyto práce bere jako běžnou normální součást života každé ženy, já to tak nemám, pro mě je to neskutečný vopruz a asi je to i tím, že jsem si na ně nenavykla v dětství a mládí.