Možná se to někomu bude zdát při neustále přeplněné MHD zvláštní, ale jednou z nejrozšířenějších fobií u nás je strach cestovat dopravními prostředky, nakupovat v samoobsluhách, navštěvovat kina, divadla apod. Člověk s agorafobií má velmi často zároveň panickou poruchu. Projevuje se záchvaty úzkosti s poměrně výraznými tělesnými projevy, jako například:

 

* bušení srdce

* horečka

* dušnost

* pocení, návaly horkosti a chladu

* žaludeční nevolnosti

* mravenčení až křeče v končetinách

 

Hlavním problémem agorafobika je, že se vyhýbá prostředí, které je mu nepříjemné a uzavírá se v bludném kruhu představ, co všechno by mohlo nastat, kdyby se na obávané místo dostal. V momentě, kdy se do něj skutečně dostane, panikaří a propadá záchvatům úzkosti, protože si vytvořil katastrofický scénář, jak zle mu bude a jak špatně se z prostor dostane.

Navíc se intenzivně pozoruje a je přecitlivělý ke svým tělesným projevům. Bojí se, že třeba umře a lékařská pomoc bude daleko. Takto zacyklený člověk si velmi komplikuje život a podřizuje svůj životní styl a chování strachům a úzkostem. Zde mluvíme o agorafobii, která potřebuje pomoc odborníka.

 

Znám člověka s touto poruchou. Při množství výskytu to zase není až tak nic výjimečného, ale je pěknou demonstrací agorafobie.  Žil s těmito potížemi deset let a pořád si říkal, že to je v pohodě, že to zvládne. Všem to tajil, aby si lépe pěstoval své úzkostné stavy a nemusel se o ně s nikým dělit. Začal se vyhýbat širokým ulicím, posílal své blízké na nákupy, přestal chodit do divadel a kin. Stále více se musel omezovat. Pak už to i okolí začalo být divné. Můj známý skončil tak, že zkolaboval na ulici. Měl horečku, třásl se a týden nemohl vůbec ven. Bál se, že se to bude opakovat.

 

Jak z bludného kruhu ven?

Především je dobré překonat nepříjemné pocity a zajít k odborníkovi, který pacienta vyslechne a především mu doporučí, jak s poruchou bojovat. Jak řekla paní doktorka Divácká: "Je-li hladina panických hrůz trvale vyšší, naordinuji také antidepresiva. Ale především se musí pacient poprat se svými často neopodstatněnými strachy. A to tím, že je bude postupně odbourávat. V praxi se používá kognitivně-behaviorální terapie. Celá léčba je především bojem s myšlenkami."

Pacient si musí vyzkoušet, že neumře, když pojede tramvají, že neomdlí v samoobsluze a že přežije celé divadelní představení. Trénování funguje jako u cvičení psů – je třeba se za zvládnutí situace odměnit. Tělu i duši to pomáhá. Příjemnou hudbou, mlsáním, novým svetříkem, jak je komu libo. Mému známému na psychiatrii moc pomohli, takže dneska už zase nakupuje, navštěvuje kina  a divadla a jezdí tramvají. Zvládnout se to dá. A s odměnami je to i docela příjemné.

 

Co nepomáhá, je snaha blízkých nemocnému pomoci tím, že jej na jeho cestě odvahy doprovází. Je to stejné, jako když se bojíte v noci do lesa a vezmete si proto s sebou silného a statečného chlapa, co má pro strach uděláno. Je to lepší, že? Dotyčný svůj strach přenese na doprovázející osobu a nijak sobě nepomůže. Takže nejlepší pomoc je: nechat pacienta, ať si pomůže postupně sám. My jen držme palce.

Na článku spolupracovala MUDr. Ilona Divácká ze soukromé psychiatrické ambulance; mobil: 723 994 084