Zažila jsem letní lásku, ze které jsem se málem zbláznila, lásku, z níž jsem šílela a měla chuť spálit všechny mosty (naštěstí jsem sebe sama udržela na uzdě). Podlehla jsem klamnému dojmu, že to, co prožívám, je něco tak úžasného, že se to nedá popsat slovy. Dnes se na celou věc dívám už z nadhledu a nestačím se divit, jaké to vášně se mnou cloumaly. Že mi to zlomilo srdce, netřeba zdůrazňovat. On byl krásný, mladší než já (o dobrých dvanáct let) a já si s ním připadala jako Adina Mandlová. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale jsem víc než hodně emocionální. Patří to k mému psychickému vybavení, ale naštěstí ta pragmatičtější hemisféra mě dokáže ukočírovat a srovnat do latě, když je toho zapotřebí. Jak už kdesi na těchto stránkách některá z nás poznamenala, ve stávajícím vztahu musí něco chybět, aby se člověk prudce zamiloval do někoho jiného. Asi se ptáte, co chybělo mně? Především léta studií, na která jsem musela kvůli "nepřizpůsobivým" rodičům zapomenout. Když mi pak bylo studium se změnou režimu umožněno, tak jsem již měla o nějaký ten rok víc, než moji kolegové z ročníku. Přesto jsem podlehla iluzi, že jsem jejich skoro vrstevnice se všemi těmi nevázanými radostmi, jež studování s sebou přinášelo. Také můj stálý partner mi připadal oproti spolužákům jako stárnoucí nezábavný bručoun. Snad proto jsem musela zažít něco tak šíleného, že i po letech si říkám, tak tohle už nikdy. Prostě, člověk si má všechno, studování i své romantické lásky, odžít v tom přiměřeném věku. Pokud se tak nestane, tak to tam zůstane jako časovaná bomba, jež jednoho dne vybuchne. Nebráním svým dcerám, aby hledaly a prožívaly si své lásky i zklamání více, než jsem činila já v jejich věku, svázaná prudérní výchovou (horoucně jsem nyla jen při pomyšlení na to, co bych všechno mohla provádět se svými platonickými láskami) a dobou, jež dokázala z lidí učinit ustrašené blbce, kteří si malovali v omalovánkách pro slabomyslné děti.

Nina


Před měsícem jsem se po pěti letech rozešla se svým přítelem.
Musím říci, že jako každé ženě mi z toho nebylo nejlépe. Pak jsem vyrazila se svou nejlepší přítelkyní do Španělska. Užívaly jsme si horkého sluníčka, čistého moře a večerních procházek a jako dvě samotné dívky jsme neměly nouzi o společníky, ale nikdy to nedošlo dál než ke konverzaci.
Poslední večer krásné dovolené se to stalo. Když jsme zabalily zavazadla, kamarádka odešla za sousedy na skleničku vína. Já si sedla na balkón a pozorovala okolí. Bylo mi to trochu líto, ze už musíme domů. Najednou jsem viděla, že na balkóně protějšího hotelu stojí pěkný kluk s báječným úsměvem. Po pár letmých pohledech na mě zamával a naznačil, zda bychom se nemohli sejít a někam vyrazit. O pár minut později jsem netrpělivě čekala před jeho hotelem. Přišel dolů a opět se na mě roztomile usmál. Dívala jsem se na něj jako na zázrak. Přestože jsme oba uměli docela slušně anglicky a jazyková bariéra by nebyla problém, zjistili jsme, že není třeba žádných slov. Ruku v ruce jsme se ubírali na pláž a já se celá chvěla tím, co bude následovat. Vše předčilo mé očekávání. To, o čem jsem zatím četla v zamilovaných románech nebo si představovala ve svých snech, se stalo skutečností. Po několikahodinovém líbání na pláži za tichého šumění vln a jasu měsíce, jsme se odebrali na soukromější místo.
Milovali jsme se. Dlouze, krásně, náruživě. Choval se velmi citlivě a ohleduplně a já si jen říkala, proč to musí být jen taková letní láska.
Blížilo se ráno a byl čas se vrátit do hotelu. Při zpáteční cestě mi koupil růže a poděkoval za nádhernou noc. Byla jsem z toho tak dojatá, že jsem mu nestačila říci, že i pro mě to bylo moc krásné. Stejně tak jako on jsem věděla, že se již nikdy neuvidíme. Byl to ten nejkrásnější zážitek, co jsem kdy zažila, a nikdy bych nelitovala to udělat znova.

Lenka


Reklama