Pak vás možná zajímá, jak se daří lidem rok po katastrofě. Do postižených oblastí mířilo obrovské množství finančních prostředků.
Lidé posílali dárcovské SMS, stát se vzdával daně z těchto esemesek. Televize vysílala srdceryvné spoty o této katastrofě, posílali jsme peníze na účty charitativních organizací.
Na netu jsem našla pár zajímavých informací o tom, jak to vypadá rok poté…
Například na Srí Lance vás těsně u pláží vítají polorozbořené dřevěné budky místních cikánů. Zdá se, že někteří se výborně naučili využívat soucitu okolí. Ženy oplakávají své blízké, v rukou drží jejich fotografie.
Mají možnost si vydělávat prací, ale příliš se jim nechce. Než by si na náklady charity opravili vlastní domy, jsou v provizorních táborech – tam mají slíben zdarma lepší dům. A tak raději čekají a jejich vlastní domy leží ladem… A přitom by stačilo opravit tak málo.
Na některých plážích dokonce dodnes leží trosky a vypadá to, jako by se celá katastrofa stala před měsícem. A kolem trosek chodí místní lidé a zdá se, že jim to pranic nevadí.
Ti, jenž mají ve správě finanční pomoc z celého světa, nejsou schopni se domluvit. A tak jedna vesnice neví, jaké opravy chystá ta vedlejší.
Místní lidé si ale neodpustí poznámky, že si z těchto peněz neopomněli koupit drahá auta, výkonné počítače a vlastní blahobyt. Až pak myslí na ty, kterým byla celá pomoc určena.
Pomoc nekoordinuje ani vláda. Vydala nařízení nestavět pláže 200 metrů od moře, pak to snížili na 100 m. Pak to zrušili a znovu zavedli…. Není jisté, jestli vláda vůbec pochopila celý rozsah katastrofy – ta se přece netýkala jen pláží 200 metrů od moře. Dokonalý zmatek.
Někomu se zdá, že do oprav byly zahrnuty pouze hotely, bazény a vytížené pláže. A to je prý málo, pomoc jsme před rokem posílali hlavně obyčejným lidem stiženým obrovskou tragédií. Jenže cestovní ruch tyto země živí, takže je pochopitelné, že pomoc směřovala hlavně tam.
A informovanost obyvatelstva o ničivých zemětřeseních?
Dalo by se očekávat, že se po tak tragické události rozběhnou aktivity směřující k co největší informovanosti.
Existuje tu sice systém informací o zemětřesení pomocí SMS, ale to je služba pro většinu chudého obyvatelstva nedostupná.
Kdo nebyl na místě, asi nedokáže spravedlivě posoudit, jak bylo naloženo s našimi dobrovolnými příspěvky. Pár zprostředkovaných informací může vše jen maličko nastínit. A je-li ten stín správný, to nevím.
Možná ty peníze ještě někde čekají, aby se z nich postavila nová škola pro místní děti, nové tržiště, kde budou rodiče prodávat své skromné výrobky...
Možná naše pomoc našla svůj správný cíl.
A možná je ta naše pomoc už někde využívána ve formě sporťáků, drahých bytů. Některým jedincům pracujícím v těchto organizacích třeba „pomohla“ k lepšímu životu….
A tak nevím, máte důvěru k těmto sbírkám?
A zajímáte se o to, kde vaše peníze skončí?
Nový komentář
Komentáře
Snezenka: www.aktualne.cz
je tam víc podobných zkušeností, přesto jak píše Suzanne, některé peníze jistě našli svůj dobrý účel.
Dala jsem loni na Člověk v tísni docela hodně peněz a pevně věřím, že to nebylo na nic. Btw. třeba Petra Němcová někde uváděla, že byla postavena ta a ta konkrétní škola, či ty a ty peníze byly věnovány 100 sirotkům v téhle vesnici, vystačí to na rok jejich živobytí.
Chtěla bych se zeptat autorky, kde konkrétně na webu to četla (odkaz by se hodil). děkuji
No to je fakt.
Ale já jsem spíš získala pocit, že země stižené tsunami to prostě neumí zorganizovat, ti lidé nevědí, co s tou pomocí - a to ho setsakramentsky využili jiní...
Ono totiž zorganizovat takovou pomoc je opravdu těžký oříšek.
A kolikrát se fakt bojím, že někde přihodím do kasičky svůj vydělaný peníz a někdo si za něj koupí luxusní fáro.
A jak F@ue poznáš rozumný projekt ?
Přispívám na Kapku naděje a Světlušku, protože doufám, že to jsou solidní organizace.
ALe co si budeme povídat - nejdůvěryhodnější je dovézt do útulku konzervy pro psy a do kojeneckého ústavu oblečení pro mrňata. Tak víte stopr, že to pomůže....
I když je ta organizace důvěryhodná, tak nemůžete vědět, jak se s pomocí naloží na místě. V Africe je třeba chudoba a hladomor na kterej zas tak často u nás sbírky vyhlašovaný nejsou. Ovšem mentalita těch lidí tam je taková, že tu pomoc přijmou, ale nejsou schopný to rozplánovat. Prostě žijou ze dne na den a co bude dál je nezajímá, takže je ani nenapadne si třeba něco schovat nebo začít s nějakou vlastní činností (byl o tom článek v Reflexu).Tím pádem se z toho ani nemůžou vyhrabat, ale souvisí to i se vzděláním, politickou situací atd.
Posílám na Chci ještě žít,Šibíkovi věřím, a taky na Asii,děsí mě katastrofy hlad, neřeším jestli z mnou poslané stovky bude mít někdo 90, nebo 50. Organizovat to také někdo musí!
Já teda těmhle věcem moc nedůvěřuju. A když vám do práce třeba 3x za jeden den vlezou 3 různý lidi, který chtěj nějakej příspěvěk tak už to člověka spíš začíná štvát. Uvažovala jsem akorát o tý adopci na dálku, ale taky nevím.
iljanka: i to je krásný!
Na podobné akce nepřispívám, obávám se.že to skoro všude dopadne tak,jak je popsáno v článku. Mám na dálku adoptovanou holčičku, posílám 500,- měsíčně, víc už bych si z důchodu ani dovolit nemohla.
Poslala jsem několik dárcovských SMSek, ale vážně si nejsem jistá, kolik pomoci se dostalo těm potřebným. Někde jsem četla, že z každé desetikoruny zbyde pro potřebné asi tři koruny, zbytek se buď vytratí do neznáma nebo ho spolknou různé "poplatky".
já si myslim, že ty naše nadace sou spolehlivý, ale nemaj kontrolu nad tim, jak přesně bude s tim, co vybraly na místě naloženo. doufam, že to neni tak, jak je popsáno v článku, protože to je fakt hnusný. s mámou sme zprávy posílaly. ale tenkrát, když byly povodně na moravě, se taky přece pak zjistilo, že zásoby zakoupený lidma, který přispívali, tam byly lidem často prodávaný za nehorázný sumy, místo, aby to normálně dostali..
Myslím, že třeba Člověku v tísni se dá důvěřovat. Doufám.