Na lince Vzkaz domů, ale i na Lince bezpečí každoročně roste počet hovorů týkajících se školní problematiky kolem vysvědčení. „Děti řeší spíše strach a obavy z reakce rodičů než ze známky samotné,“ vysvětluje Hana Petráková, vedoucí Linky bezpečí. Celoročně tvoří školní problémy 6 procent ze všech důvodů, z nichž děti a mládež vytočí číslo linky. Koncem ledna a června se toto procento však téměř zdvojnásobuje. Narůst je naštěstí v řádech desítek, nikoli stovek hovorů.
Statistiky ale ukazují obrat k lepšímu
Celkově počet hovorů týkajících se vysvědčení a prospěchu klesá. Problematika hodnocení dětí ve škole se čím dál častěji promítá do oblasti rodinných vztahů a již se nevyhrocuje pouze v den vysvědčení, ale řeší se v průběhu celého školního roku. To je pozitivní zpráva, která svědčí o zájmu rodičů o děti.
Známkuje se celý rok
„Nevyhrožujte dětem a nestrašte je následky kvůli vysvědčení, které není podle vašich představ, vzpomeňte si na vlastní školní starosti,“ vybízí Petráková a dodává, že by se měli rodiče zajímat o prospěch svých dětí celý školní rok, nejen v pololetí a na konci školního roku. Stačí sledovat vývoj prospěchu dítěte, občas se podívat do žákovské knížky a navštívit rodičovské sdružení.
„Mluvte se svými dětmi o studijních výsledcích průběžně a v případě problémů je řešte pokud možno ihned. Nenechávejte to až jako překvapení. Podporujte děti, i když jejich výsledky nejsou zrovna růžové, dejte jim najevo, že je máte rádi pro ně samotné. Pro dítě je velmi důležité vědět, že vaše vzájemné vztahy nejsou založeny pouze na školních výsledcích, ale že se na vás mohou s důvěrou kdykoli obrátit a vy jim budete oporou,“ vzkazuje všem rodičům Lucie Pešková, ředitelka Sdružení Linka bezpečí.
Jak řešíte prospěch a známky svých dětí? Jaká nosí domů vysvědčení? Jak se zachováte, když známky nejsou podle vašich představ?
Nový komentář
Komentáře
Ze začátku jsem byla přísná, ale nechci, aby moje dcera právě prožívala to co jiné děti. I když dělám spoustu chyb doufám, že to nikdy neovlivní můj vztah z dcerkou. Snažím se vysvětlovat, ale taky mě někdy ujedou nervy.
každému není dáno být chytrý a hodný.Mám velikou radost ze svého vnuka,který chodí do 3třídy a dodnes má zatím na vysvědčení samé 11111,snad mu to vydrží a když ne taky se nedá nic dělat
Vždy jsem se snažila, aby byly děti do školy připraveny. Neměla jsem s nimi žádný roblém, pokud něco potřebovali, vždy jsme se s mužem snažili jim látku ze školy vysvětlit.Samozřejmě převažovaly jedničky, někdy se něco nepovedlo, ale to se tak stává. Když donesli kluci jedničku, vždy jsem jim dala najevo, že mám velkou radost a dostali odemne pusu.
Dnes mám vnučku, která chodí do druhé třídy, dnes přinesla vysvědčení se samými jedničkami. Když chodila do první třídy, počítali a odečítali do 20. Jednou před spaním se mi svěřila, že ji moc nejde odečítání. Ještě v posteli jsem ji vysvětlila, jak na to. Najednou mi s radostí řekla: Babičko, já už tomu rozumím! A chtěla by pořád počítat. Nakonec jsem to musela utnout s tím, že ráno si opět budeme počítat. A tak je důležité, aby děti látku pochopily, aby věděly jak na to. A to je třeba, aby rodiče měli trpělivost a pokud děti něčemu nerozumí, věnovali jim chvilku času. Určitě se to vyplatí.
Věrulinka — #58 spravne - je potreba zastrasovat neustale, nejen pred vysvedcenim
Syna permanentně za dobré výsledky ve škole chválíme. Špatné probereme, ale nevyhrožujeme a netrestáme. Prostě nejsou všechny dny jen dobré a někdy se stane, že to prostě nevyjde. Silnou motivací pro něj je LEGO. Tuto stavebnici miluje a dokáže si s ní hrát celé hodiny. Moc dobře ví, že pokud se bude snažit a už docela rozumí tomu, že se nesnaží kvůli nám, tak za vysvědčení bude mít doma další krabku s LEGEM. Nikdy jsem to nepovažovala, jak uplácení, ale odměnu za snahu.
Já jsem děti vždycky chválila hlavně za to, když se překonaly, když se snažily, číslo na vysvědčení mi bylo jedno.
dadma — #55 Dadmo, je to smutné, ale při dnešní nezaměstnanosti už ani to vzdělání nehraje bůhví jakou roli
Mám spoustu spolužáků, co od promocí před půl rokem marně hledají práci, přitom samí šikovní lidi. Na pracovní místa v neziskovkách i státním sektoru se běžně hlásí 200 - 300 lidí a mají vybrat jednoho. Strašné 
Kdybych si práci hledala, těžko ji najdu i přes 2 VŠ. Jsem ráda, že mě rodiče především vedli k píli a podnikavosti, brzo jsem tak začala dělat sama na sebe a teď nemusím mít strach z nezaměstnanosti, což je nejhorší strašák téhle doby 
Měla jsem hezké dětství a jediné co dnes mým rodičům zazlívám, že nebyli přísnější a razantnější a nedonutili mě studovat.Když jsem končila devítiletku měla jsem vyznamenání,ale učit se mě moc nechtělo,tak jsem se na školu vykašlala.Také jsem si řekla, že pokud moje děti nebudou úplně hloupé ,tak musí vystudovat.A stalo se.Já jsem se uživila i bez školy jenom jsem prostě musela makat za méně peněz a ještě ,kde koho poslouchat.
Vím, že jsou daleko horší věci,moje sestra má postiženou dceru a určitě by dala nevím co kdyby jí nešlo jenom učení ve škole.To by byla prkotina.
wich — #53 o tom jsem slyšela v práci
měl štěstí, že to v těch mrazech přežil 
femme — #51
Včera jsme sledovali zprávy a nějaký klučina tuším v Jeseníku se vydal na výlet přes noc... Říkali jsme si, že to je hodně "zajímavé", takhle před vysvědčením. Proč se kluk bál jít domů, už matinka do TV nesdělila 
tak u nás se netrestá, ale ani neodměňuje, neustále dětem vysvětlujeme, že se neučí pro nás, ale pro sebe, sranda je pak, když dítě v 18 praví "proč jste mně víc nenutili do učení", ale co člověk nadělá, když se dítě k otci dostaví jednou za 14 dní a matka ho podporuje v nic nedělání, to se těžko dohání
wich — #42 kdyby to tak dělali všichni, tak by možná ubylo dětských sebevražd
nikdy jsem děti za známku špatnou neuhodila, nikdo neví co se jim v těch hlavičkách děje, a pak nikdy bych si neodpustila nedejbože se něco stát jenom kvůli známkám. Jsou horší věci na světě, než jenom špatná známka. NE?
Dnes to vidím u vnuka.Chodí na průmyslovku a první dva roky jsme se i báli, aby z některého předmětu nepropadl a pak když měl čtyřku, tak jsme byli rádi.Nyní je ve čtvrtém ročníku a známky má vcelku v pohodě asi nějaké trojky.Musí člověk odhadnout na co dítě má.
Tak děti jsme za známky nikdy netrestali.Je pravda, že se učily dobře.Když přinesly špatnou známku ,tak je fakt, že jsem nadávala.A jednou jsem slyšela syna jak říkal svojí sestře,že jsou hloupí, že se snaží,když přinesou trojku, tak máma nadává,kdybychom měli čtyřky,tak by za trojku byla ráda.Tak jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu.Ale povolit se jim zase nemůže,ale nesmí mít strach.Když byli potom starší a chodili již na střední školu,tak jsem jim říkala,koukněte se na mě a na tátu.Jestli chcete takhle makat a poslouchat, kde jakýho vola,tak se neučte.Oba vystudovali VŠ a mají dobrou práci.
evelyn — #43 stejný názor mám i já.
evelyn — #43
Přesně tak - jestli si někteří rodiče myslí, že nejlepší donucovací prostředek jsou facky a výčitky.... 
I když něco jiného je to s dětma, co s nima nikdo nic nesvede
Ale to je jiná kapitola.
Nás naši vždycky vzali na slavnostní oběd, ať bylo vysvědčení jakékoliv. Když jsem věděla, že zas tak dobré známky nemám, bylo mi samotné trapně, že jsou na nás tak hodní. Bez nějakých komentářů se horší vysvědčení samozřejmě neobešlo, ale tím rituálem námi nám dali najevo, že se neučíme kvůli nim - protože nás nepřestanou mít rádi - ale kvůli sobě, aspoň já to tak chápala