Mám ráda, když pláču od smíchu, což se mi ale v poslední době moc nestává, není k tomu totiž důvod. Čím jsem starší, tím mě víc máloco rozesměje až do té fáze, kdy pláču od smíchu.

Naposledy se to povedlo našemu pejskovi, když vyváděl v čerstvě napadaném sněhu a nebylo pomalu ani poznat, jestli je to pes. Vyváděl s mou dcerou jako štěně a bylo to opravdu fantastický. Mám ráda smích a radost v očích dětí, a své dcery především. 

Chuť rozplakat se mám každý den, když si buď přečtu noviny nebo zhlédnu večerní zprávy z naší politiky, její úroveň je opravdu k pláči, ale to bychom, my obyčejní lidé museli plakat neustále, protože politika je prostě k pláči a politici taky.

Jejich neustálé tahanice o korýtka, vlastní prospěchářství a to, že nemyslí na rozkvět a dobrý život pro nás, obyčejné mě opravdu utvrzuje každý den o tom, že nestojí za to, abych se kvůli nim rozčilovala, nebo dokonce brečela. 

Co nesnesu, když někdo pláče bolestí, i s tím už jsem se setkala, a vůbec nejhorší je, když mu nemůžu pomoci. To pak v koutku brečím a brečím, protože nejhorší je lidská bezmoc pomoci a ulevit tomu, kdo tu bolest prožívá. Ale je pravda, že čas zahojí všechny rány, i ty které se zdají být nezhojitelné.

Když mi umřela babička dva dny před mou maturitou, brečela jsem ještě u maturitní zkoušky, oči jsem měla napuchlé a červené, že jsem se nemohla ani dívat na otázku, kterou jsem si vytáhla. Učitelka na potítku si myslela, že brečím, protože neznám odpovědi na otázku a tak mi začala pomáhat, ale já přesto všechno zdárně odmaturovala a věděla jsem, že by na mě moje milovaná babička byla pyšná.

S odstupem času už při vzpomínce na ni nebrečím a myslím na ty krásné prázdniny, které jsem u ní každé léto prožívala.  Takže do života to chce hlavně optimismus a pohled do budoucnosti, a ne pláč pro každou maličkost!!! 

Vaše Helip

Milá Helip,
naší politické situaci už se spíš jen ironicky směji. Říkám si, že mě snad už ani nemůže nic překvapit. Ale kdo ví, co se stane zítra, pozítří... :-).
Reklama